Už nebýt sám

Vlasy zplihlé deštěm, které nikdo nepohladí.
Ve skrytu duše doufáš, že nejsi sám.
Chodíš světem bez radosti, bez přátel.
Každý den, jenž má stále stejný rám.

Modré oči, v nichž dominuje strach,
strach z věcí co se staly a stanou.
Vše kolem je nejisté, sám být zde.
Nevíš a váháš zda projít branou.

Branou, za kterou možná něco čeká,
dobré či zlé, ale také třeba nic.
Záleží na tobě, zda uděláš krok.
Avšak je naděje, tak co chtěl bys víc?

Bojíš se, avšak víra váží více.
Nejisté jsou tvé kroky zprva.
Hledíš do světla, kde rýsují se stíny
a tvá naděje stále ještě trvá.

Stíny pozvolna nabývají pevný tvar,.
Už dávno víš, že teď něco přijde.
Siluety postav. V předu stojí tři.
Bát se můžeš, ale copak na tom sejde?

Spatříš úsměvy na veselých tvářích.
Podávají ti přátelskou pomocnou ruku.
Stačí jí pouze uchopit a jít s nimi.
Doženeš je za chvíli, jen přidat do kroku.

Za okamžik i ty se na svět směješ.
Nikde není ani stopy předchozí samoty.
Máš okolo sebe hromadu přátel.
Tak do toho a nedělej drahoty!