Společný návrat 01

Tak jsem tady zase, ale tentokrát budu psát tu to sérii společně s Amy-chan. Začínám já takže pěkný čtení 

Byl další překrásný letní den. Všude byl klid a nikde se nic ani nepohnulo, kvůli úmornému vedru všude okolo. Tedy skoro všechno. Po lesní cestě šly dvě postavy, obě na sobě měli černý plášť, ale kvůli tomu horku si ani jeden z nich nedával kapuci.
„Jak dlouho jsi byl vlastně pryč?“ ptal se černovlasí muž. Ten druhý se usmál a řekl:
“Víš, že si to, ani už nepamatuji? Ale myslím si, že by to takových pět let mohlo být, Sasuke.“ Uchiha se zatvářil vražedně a pokáral blonďáka:
„Nezapomínej, že nechceme, aby nás hned poznali. Stačí, že jsi si vyžebral, že nebudeme mít kapuce, tak mě aspoň přestaň oslovovat jménem, Naruto!“ Sasuke se tak rozčílil, že si neuvědomil to, že udělal to samé jako předtím jeho společník. Vedle něho se ozýval ničím omezený, pronikavý smích. Byl tak nakažlivý, že i on se musel přidat.
„Jak si myslíš, že mě tam přivítají?“ začal zase vážně černovlasí mladík.
„Jsem si jistý, že budou všichni rádi, že jsi se vrátil. A hlavně ona,“ uklidňoval ho s mírným úšklebkem jeho společník.
„Vážně myslíš, že i ona? Taková překrásná holka, bude už mít určitě někoho jiného,“ odvětil smutně Sasuke.
„To bych neříkal. Víš moc dobře, že čeká na tebe,“ usmál se na něho a přidal do kroku. Konečně už viděl ochranné hradby okolo jejich rodné vesnice. Jeho společník se snažil držet s ním tempo, a tak taky přidal do kroku. Začali se oba předhánět, ale každý z nich chtěl porazit toho druhého, a tak co nevidět, oba již běželi vysokou rychlostí. Zastavili se u brány a udiveně na ni hleděli. Byla sice otevřená, ale byly na ní vidět ohořelá místa.
„Co se tu…?“ vysypal ze sebe z těží Naruto. Stále si prohlížel tu bránu.
„To nevěští nic dobrého. Půjdeme se podívat co se stalo,“ řekl Sasuke. Sice se ani jednomu nechtěli, ale museli vědět co se stalo. Všude kam se podívali, bylo nějaké poškození. Hned za bránou, jak byla strážní budka, byli jen černé, ohořelé zbytky čehosi co připomínalo tu budku. Šly tedy pomalu dál. Sasuke začal uvažovat:
„Vypadá to, že tu proběhl krutý boj. Ale nikde nevidím, žádná těla. To mi moc nesedí!“ Mladý Uzumaki mu jen přikývnul, protože na nic víc nebyl schopen. Rozhlíželi se po poničené vesnici, když v tom je vyrušili nějaké hlasy. Oba hned zareagovali a přenesli se na střechu nejbližšího domu, aby měli lepší výhled. Tam kde stáli, právě procházela dvaceti členná skupina, nějakých ninjů. Když si je pořádně prohlédli, tak nikde neměli ochranné čelenky. Tak oba začali pátrat, jestli na sobě ti neznámí nemají znaky Akatsuki. Ty ovšem také neobjevili. A tak se na ně rozhodli zaútočit.
Před skupinou se závanem větru se objevil Naruto a křikl na ně:
„Co tady pohledáváte? Jak se na vás, tak dívám, tak členové Listové rozhodně nebudete!“ Cizinci zaujali bojový postoj a jeden z nich zvolal:
„Listové? Jasně, že nejsme! Už to bude půl roku co tato vesnice byla napadena Akatsuki a zničena!“ Hned jak to dořekl, tak zaútočili všichni na Naruta. Ten na nic nečekal, a také šel proti nim. Za skupinou cizinců vyšel z plamenů Sasuke a už chystal svoji techniku. Rychle složil techniku a vykřikl: „Katon: Goukakyuu no Jutsu!“ Obrovskou ohnivou kouli poslal přímo na nic netušící nepřátele. Blonďák mezitím složil, také nějaké pečetě a zvolal:
„Fuuton: Atsugai“ Na nepřátele mířila obrovská vzdušná vlna. Když se otočili a chtěli utéct, tak si všimnuli, že z druhé strany na ně letí ohnivá koule a než něco stihli udělat, tak se obě techniky potkali, a to přímo mezi nimi. Následovala obrovská exploze. Zvedl se oblak prachu. Skoro všichni cizinci to nepřežili. Avšak jeden ležel opřený o strom a ztěžka vydechoval. Jak k němu šly Naruto se Sasukem, tak všude potkávali kusy těl, které zbyli po jejich protivnících. Před posledním přeživším se zastavili.
„Tak mluv! Kdo jste a co tu děláte?“ vyštěkl na něho Uzumaki. Muž se pomalu nadechl, bylo znát, že mu to dělá potíže a řekl:
„My… My jsme byli jen bandité, kteří sem přišli loupit. Nás jste možná porazili, ale našeho šéfa nemůžete porazit.“
„A kde máš toho šéfíčka?“ zeptal se ho se známkou arogantnosti Sasuke.
„He… On hlídá tu krasotinku, co jsme zde našly. Je to asi poslední přeživší z Listové,“ usmál se na něho ztěžka. Naruto se zatvářil divně. V jeho tváři bylo znát hodně bolesti. Moc ho to vzalo. Ozvalo se lusknutí prstů a muž začal křičet. Řval tak moc, že to muselo být slyšet po celé Konoze. Ozval se takový divný mlaskavý zvuk, a jeho tělo se rozprsklo do všech stran a na místě kde bylo, rotovalo menší tornádo, ušpiněné od protivníkovi krve. Sasuke to udiveně sledoval. A pak se zeptal:
„Co to bylo za techniku? Jak to že jsem ji ještě neviděl?“ Jeho společník se na něho podíval a vážně řekl:
„Protože jsem tě nikdy nechtěl zabít, tak jsem ji na tebe tehdy nepoužil. Říkám tomu: „Fuuton: Hisshi (Vítr: Nevyhnutelná smrt).“ Použiji vzduch co protivník vdechuje a jednoduše v něm vytvořím tornádo, které ho ze vnitř roztrhá!“
„To musí asi bolet…“ užasl Uchiha.
„To si piš. Jdeme zachránit tu holku, co jako jediná vyvázla,“ rozhodl Naruto. Sasuke jen přikývnul a šly hledat, kdy se skrývá šéf banditů společně s jeho vězněm. Prohledali celou vesnici, ale nikde ho nenašly. A to ani žádná těla. Bylo to jako by se lidé z Konohy prostě vypařili. Sešli se spolu před jediným domem, který ještě neprohledali a to bylo sídlo Hokage. Uzumaki šel první. Celý dům byl prázdný, tedy až na jednu místnost ve které ještě nebyli, a to byla pracovna Hokage. Mysleli si, že tam určitě musí být jejich poslední protivník a tak Naruto rozrazil dveře a mezitím si Sasuke zapnul sharingan. Ale bohužel, místnost byla zase prázdná.
„Tady taky nic,“ řekl smutně Naruto.
„Už jsme byli všude, snad leda….“ uvažoval Sasuke.
„Střecha,“ ozvalo se místností dvojhlasně. Protože chtěli využít momentu překvapení, tak složili několik pečetí a oba dva zmizeli z kanceláře Hokage.

Na střeše seděl na židli muž s obrovským mečem na zádech a vedle něho ležela svázaná, mladá slečna s růžovými vlasy.
„Co kdybychom si trošku užili?“ ozval se chraplavý hlas. A pomalu se začal sklánět nad svojí nebohou obětí. Kdyby neměla v ústech roubík, tak by ho poslala někam. Jeho velké, zjizvené ruce začali přejíždět po jejím těle. Pomalu z ní začal stahovat její růžové oblečení, když tu najednou uslyšel zaplanout oheň a zafoukal vítr.
„Hned budu u tebe, puso,“ řekl svému nebohému vězni šíf banditů a otočil se na nově příchozí.
„Ty hnusný prase, nech ji být,“ ozval se halas jednoho z cizinců.
„Prase? Vždyť je to v povaze všech tak co to tady meleš?“ usmál se na něho jejich protivník. Vzal do ruky svůj obři meč a rozeběhl se proti nim.
„Sasuke, podle tvého proslovu tuším, že jsi ji poznal. Běž si ji zachránit, ať jsi její hrdina. Já se mezitím postarám o tuhle bečku,“ rozhodl blonďák.
„Dobře, ale odveď ho kousek dál do nás,“ přitakal jeho společník a začal z jedné strany obíhat jejich protivníka. Ten se, ale na něho zaměřil, protože byl vytočený z toho co mu předtím řekl. V tom, ale znejistěl. Ozval se hlas jeho druhého protivníka, který říkal: „Suiton: Kaihoudan!“ Stihnul se jen otočit a uviděl, jak na něho letí obrovská vodní střela. Jen tak ,tak ji zablokoval svým mečem. Ale síla té techniky ho stejně odhodila o několik metrů dál. Díky tomu se Sasuke mohl dostat k dalšímu členu jejich bývalého týmu sedm. Hned jak si ho všimla, tak na něho udiveně zírala. Rychle z ní sundal provazy, které ji poutali a také roubík. Hned jak to udělal, tak mu padla okolo krku a začala plakat.
„Jsi to vážně ty, Sasuke? Ale jak… ?“ ptala se udiveně. Podívala se na jeho společníka a udiveně dodala:
„To- To je…“ ale ani to nedokázala dokončit. Sasuke se nadechl a dokončil to za ni:
„Naruto. Při svých cestách mě potkal a bojoval proti mně. Porazil mě a já se k němu připojil!“ Hned jak to dořekl, tak se ozvalo zase lusknutí a hned následoval nesnesitelný řev. Ve stejný okamžik, se ozval mlaskavý zvuk a Narutův nepřítel se rozlétl všude po okolí. Sakura se na to udiveně dívala ale nic neříkala. Naruto k nim přiskočil a zeptal se:
„Sakuro, co se tady stalo?“ Ta se jen zvedla a řekla jim:
„Pojďte za mnou. Musím vám něco ukázat, a podestě vám řeknu co se stalo.“ Oba ninjové se tedy za ní vydali. Nasadili stejné tempo jako ona. Když zkontrolovala jestli tma jsou oba, tak začala:
„Před půl rokem nás přepadli Akatsuki. Snažili jsme se proti nim bojovat, ale nikdo se nemohl jejich síle vyrovnat. A tak Tsunade rozhodla, ať se všichni geninové a ostatní lidé dají na ústup. Co vím, tak geninové měli doprovodit obyčejný lid do Písečné. My ostatní jsme bojovali dál. Ale něco bylo špatně. Akatsuki nás nezabíjeli, jen každého zranili, aby se nemohl pohybovat. Kakashi – sensei mě na poslední chvíli přenesl pryč do lesa. Nemohla jsme se hýbat a tak jsem se za nimi nedostala. Když jsem se probrala, tak nikde nikdo nebyl, ale našla jsem tohle!“ Jak to dořekla, tak už stáli u svého cíle. Byla to skála, kde byli vytesány podobizny všech Hokagů. Dole tam bylo napsáno:
„Kyuubi, díky že jsi tu dnes nebyl. Užili jsme si tu hodně zábavy. Jestli chceš všechny ninji, ještě někdy vidět, tak se zastav do Mlžné vesnice, kde máme sídlo. Můžeš se nechat vyměnit za všechny ninji co jsme uvěznili!“