Tayuya

Bylo jedno malé děvčátko. Žilo si šťastným a bezstarostným životem se svými rodiči ve vesnici daleko na severu. Jako každé odpoledne vyběhla Tayuya po schodech do svého pokoje. Jen co otevřela dveře, vrhla se dělat svou nejoblíbenější činnost: hraní.
Opatrně otevřela pouzdro od své milované flétny. Chvíli si ji zálibně prohlížela, ale nakonec se vzpamatovala a začala hrát. Oh, jak jen tu hudbu milovala! V tom se ale něco mihlo před okny. Tayuya se zarazila. Neměla ráda ten pocit...že ji někdo špehuje. Zamrazilo ji v zádech.
No tak, hni se! Pomalu se začala zvedat z postele a vratkou chůzí se přesunula k oknu. Odhrnula záclonu a...Nic. Venku se nedělo nic zvláštního. Strom před jejím oknem se pohupoval ve větru. Listí zašumělo...
„Tayuyo!“ Dívka sebou trhla. Už blázním...
„Pojď na večeři!“ ozvalo se z kuchyně.
„Už běžím!“ křikla a seběhla po schodech dolu.

V koruně stromu se zaleskl pár zelených očí.
„Hmmm...zajímavé děvče...“ zasyčel Orochimaru. „Bude ssse hodit do mé sssbírky...“

Tayuya přemýšlela, co to bylo s těmi okny. Ze zamyšlení ji ale vytrhl matčin hlas.
„Tumáš.“ podala jí matka vroucí polévku.
„Dej pozor, ještě je horká.“ usmála se na dívku.
„Neboj mami, nejsem už malá.“ Zahuhlala s plnou pusou polévky. Když dojedli, šla se Tayuya umýt a hrát na flétnu.

„Už takhle cvičí několik hodin...“ poznamenal otec. „Je pozdě...“ zazíval.
„Půjdu ji zahnat do postele.“ usmála se Yukio a vyběhla po schodech nahoru.
„Tayuyo,“ zaklepala na dveře a vešla do pokoje. „Je čas jít spát.“
„Ještě chvíli, mamí.“ zaprosilo děvče.
„Bez řečí.“ prohlásila Yukio na oko přísně. „Dobrou noc, dceruško...“ zašeptala Tayuye do ucha a políbila ji na čelo. Dveře od jejího pokoje se zavřely. Dívka zívla, přetočila se na druhý bok a usnula. Nastala klidná a tichá noc...Klid před bouří...

Tayuya spala. Zvenčí se ozýval křik a pláč. A hučení. Hučení, které nevěstilo nic dobrého. Dveře dívčina pokoje se rozletěly.
„Tayuyo!“ začala s dívkou třást matka.
„Honem, vstávej, musíme jít!“ křikla na rozespalou dívku. V tom cosi zapraskalo. Tayua se běžela podívat k oknu.
„Ne...“ zašeptala. Její vesnice...Její milovaná vesnice hořela. Střecha protějšího domu se propadla a oblak jisker dopadl na střechu jejího domu...
„Yukio! Pospěš si!“ ozval se z kuchyně Tomoyův hlas. Střecha se vznítila.
„Tayuyo, pojď!“ chytla dívku za ruku vyděšená matka a táhla ji ven z pokoje.
„Ne, počkej!“ bránilo se děvčátko. Tayuya se matce vytrhla a běžela pro svou flétnu.
„Tayuyo!“ vykřikla Yukio zoufale. Dívka popadla nástroj a běžela zpátky k matce.
Yukio vzala děvčátko do náručí a seběhla do kuchyně, ke svému muži.
„Poběž!“ křikl Tomoya a vzal svou ženu za ruku. Společně vyběhli z hořícího domu do ulice plné zoufalých, utíkajících lidí, plné křiku a pláče.
Tayuya naposledy pohlédla na svůj domov...
Dav se valil mezi hořícími domy, lidé se strkali v zoufalé snaze přežít. Hustý, štiplavý dým a strach vehnal dívce slzy do očí. Co se to děje... Nedaleko se ozval výbuch.
„Honem Yukio, poběž!“ popohnal ji manžel. Yukio těžce oddechovala. Už nemohla Tayuyu nést.
„Tomayo!“ zavolala na svého muže. „Vezmi Tayuyu, už ji neunesu...“ S těmito slovy postavila dívku na zem.
„Yukio, jsi v poádku,“ pohlédl na ni vyděšeně.
„Nedělej si starosti...“ usmála se Yukio. „Jen...jen si potřebuju trochu odpočinout...“
„PRÁSK!!“ ozvalo se z vedlejší ulice. Tayuya se ohlédla. Všude vládl chaos. Okolní domy hořely...
„PRÁSK!!!“ Tentokrát byl výbuch tak silný, že tlaková vlna odhodila Tayuyu proti zdi blízko stojícího domu. Z vedlejší ulice vyběhlo několik zahalených postav, které zabíjely a ničily vše, co jim stálo v cestě.
„Mami, tati...“ zašeptala dívka a ztratila vědomí.

Sluneční paprsky dopadly na Tayuynu tvář. Dívka otevřela oči. Ležela na něčem tvrdém...Když tu věc vytáhla, zjistila, že je to její flétna. Ale byla celá špinavá a zakrvácená... Dívka ztuhla. Bála se rozhlédnout kolem... Zvědavost ji ale nakonec přemohla.
„Ne...“ vydechla, když spatřila ten hrůzný obraz... Všude byly jen trosky a mrtvá těla...
„Ne!!!“ vykřikla a popadla se za hlavu. Nemohla tomu uvěřit. Z očí jí vytryskly slzy.
„To nemůže být pravda...“ vzlykla a padla na kolena. Její přátelé, příbuzní... Všichni byli mrtví. „Mami, tati!!!“ zakřičela v zoufalství. „Mami!!! Tati!!!“ Odpovědí jí byla jen ozvěna vlastního křiku, nesoucí se přes celou tu spoušť. Děvčátko se rozplakalo.
„T-to ne...“ Tayuya se zvedla, vzala svou flétnu, vratkým krokem procházela pohřebištěm a hledala přeživší. Chodila od těla k tělu, hledala pod troskami budov, ale marně. Všichni jsou mrtví... Copak jsem jediná, kdo přežil?!

„Tady nezůstanu...“ šeptla dívka a rozběhla se pryč, pryč ode všeho, co tak milovala a co jí bylo tak krutě sebráno. Stále ještě uplakaná vběhla do blízkého lesa. Při pohledu na ohořelé stromy jí znovu vyhrkly slzy. Nezastavila se, běžela dál... Mihla se mezi stromy, přes slzy skoro neviděla na cestu. Zakopla o kořen a upadla, ale hned se zase zvedla a běžela dál. Jako by chtěla uniknout všemu co se stalo...

Slunce pomalu zapadalo za obzor. Tayuya ztěžka dopadla na kolena. Chtěla běžet dál, ale... Nemohla. Byla na pokraji svých sil. Musím si odpočinout...jen na chvíli... Dívce se zatmělo před očima a upadla do hlubokého spánku.

V koruně stromu se zaleskly dva páry očí.
„Výborně Kabuto.“ usmál se Orochimaru pochmurně.
„Kromě ní tedy nikdo nepřežil?“
„Hai, Orochimaru-sama. Vyhlazení vesnice proběhlo úspěšně.“ přitakal Kabuto.
„Co uděláme s ní?“ kývl k nedaleko spící Tayuye.
„To se ještě uvidí...“ zasyčel Orochimaru tajemně. „Myssslím, že ji sseznámím sss osstatními...“ Kabuto jen kývnul na znamení, že rozumí a zmizel.

Obloha začala blednout. Sluneční paprsky se rozlily po tváři malé Tayuyy.
Pomalu otevřela oči. Dívala se do koruny stromu... Kde to jsem? To místo nepoznávala... Posadila se a rozhlédla se kolem. Nacházela se uprostřed hustého lesa. Nedaleko od ní ležel malý zakrvácený kufřík... V jedné vteřině si dívka vzpomněla na vše... Na srdci se jí usadil zváštní pocit. Je...je tohle strach? Ne... Po chvíli poznala, že je to neskutečná bolest a nenávist. Ano, nenáviděla toho, kdo to udělal! Toho, kdo ji připravil o vše...

„Křup!“ Dívka zpozorněla. Cosi se blížilo jejím směrem. Bleskově se natáhla pro svůj kufřík a schovala se za strom. Z protějšího křoví vylezl muž. Měl dlouhé, černé vlasy, neskutečně bledou pleť a zelené oči. Ty oči...se dívaly jejím směrem. Muž se pochmurně usmál a zamířil si to přímo k ní. Jako by věděl, že se právě tady schovávám... Ještě pevněji stiskla svůj kufřík, připravena se bránit.
„Ale, ale...“ zasyčel jí Orochimaru do ucha. Tayuya sebou cukla. Našel mě... Ale já se tak snadno nedám! Popadla kufřík a vší silou se po muži ohnala. Ale neudeřila. Muž se totiž zčistajasna vypařil. Jak to? Vždyť stál přímo za mnou... Tayuya nechápala. Jak mohl jen tak zmizet?

„Ale já jsssem nezmizel...“ ozvalo se za ní.
Copak mi čte myšlenky? A jak...se mi dostal za záda?!
„Jsem shinobi...to je pro mě jednoduché.“ sykl Orochimaru. Tayuya vytřeštila oči. O takových jako on už slyšela. Umějí nepřítele zneškodnit pomocí různých jutsu...
„K-kdo jste?“ vykoktala dívka. „Co mi chcete?!“ dodala o poznání jistějším hlasem.
„Jmenuji se Orochimaru a mám pro tebe jistou nabídku...“ zasyčel.
„A jakou?“ zamračila se dívka.
„Přidej se ke mě... naučím tě, jak se stát shinobim, abys mohla pomstít své rodiče...“
„Moment!“ přerušila ho Tayuya.
„Jak sakra víte o mé rodině?!“
„Bohužel, celou tu nešťastnou událost jsem viděl na vlastní oči...“ zasyčel. Tayuya zalapala po dechu. „Ale to jste mohl něco udělat! Vy jste je nechal umřít!!“ rozkřikla se na Orochimaru.
„Byli v přesile...je mi líto...“ pokrčil rameny s předstíraným smutkem ve tváři.
„Byli?“ zpozorněla Tayuya. „Kdo to udělal?!!“ vyštěkla, až vyděsila několik havranů, posedávajících v korunách stromů.
„To nevím...“ odvětil klidně. „Najdeš mě ve Skryté Zvučné.“ dodal.
„Přemýšlej o mé nabídce...“ šeptl dívce do ucha a zmizel. Tayuya neschopna pohybu ještě několik minut stála pod vzrostlou borovicí. Skryté Zvučné?

Slunce se pomalu přehouplo k poledni, když si Tayuya uvědomila, že už od včerejška nejedla a má hrozný hlad. Měla bych si najít něco k jídlu… Vzala svou flétnu a vydala se, kudy ji nohy nesly. Po několika dnech bloudění lesem narazila na malou vesničku. Nebylo zde nic než pár obchodů, jedna restaurace a několik rodinných domů. Přímo naproti přes ulici seděl stařec. Dívka přišla až k němu a opatrně se dědy zeptala, kdeže to vlastně je. Děda jí sdělil, že se nachází v malé vesnici, blízko Skryté Zvučné.
„Skryté Zvučné?” zpozorněla Tayuya.
„Skrytá Zvučná vesnice je založena teprve týden…” usmál se děda bezzubě.
„A co je to za vesnici?” zajímala se dívka.
„Je to vesnice ninjů, děvěnko.” pokýval hlavou stařec.
„A kterým směrem leží?” vyzvídala dál Tayuya.
„Hmmm…” poškrábal se děda na hlavě.
„Myslím, že když se dáš po této cestě, dojdeš tam asi za dva dny.” Tayuya poděkovala a vydala se na cestu.
V hlavě jí stále ležela Orochimarova nabídka.
Mám…mám se k němu přidat? Tayuya váhala. Když se k němu přidám, znamenalo by to, že se stanu shinobim…Budu muset poslouchat rozkazy, už si nejspíš nikdy nezahraju na mou milovanou flétnu… Ale na druhou stranu budu moct pomstít mé rodiče a mou vesnici.
Dívka cítila, že se změnila.
Už nikdy nebude tou malou, bezstarostnou holčičkou, milou a poctivou dívkou…
Na srdci se jí usadila zlost a nenávist. Na toho dědu vlastně byla milá jen proto, že jí připomínal jejího vlastního dědu, který zemřel už před lety.
Tayuya se rozhodla ve zlomku vteřiny. „Přidám se...“ zašeptala.
„Přidám se a pomstím svou vesnici!“

Po dvou dnech a dvou nocích, přišla Tayuya do Skryté Zvučné vesnice. Znenadání se před ní vynořila právě ve chvíli, když se rozhodla, že si dopřeje malou pauzu. Mohutná vstupní brána ni udělala dojem.
„Vypadá to, že tady zažiju spoustu věcí,“ špitla pro sebe a vstoupila dovnitř.
„Hej, kam si sakra myslíš, že jdeš?!“ křikl na ní shinobi stojící u brány.
„To je sakra moje věc.“ odsekla mu dívka.
„Koukej rychle vypadnout, nebo to nahlásím veliteli!“ obořil se na ni strážný.
„Prosím, jak je libo, ráda se setkám s vaším velitelem.“ zavrčela Tayuya.
„Tsse...měla by sis umýt h*bu!“ houkl na ni ninja.
„Až moc si dovoluješ.“ štěkl a popadl ji za límec.
Tayuya se po něm ohnala kufříkem se slovy: „Půjdu sama!“
Společně zamířili k blízko stojící, šedé budově. Dívka vykulila oči. Takovou budovu ještě nikdy neviděla. Připadalo jí to jako nějaký bunkr. Budova byla malá. Sestoupili po schodech k podivnému vchodu bez dveří.
„Hoď sebou!“ zabručel ninja a strčil Tayuyu dovnitř.
„Nemám na tebe celej den, fracku!“ Vydali se dlouhou, tmavou chodbou. To snad nikde nekončí... Šli už téměř půl hodiny, když se před nimi objevila další chodba. Zahnuli doprava, prošli kolem několika oprýskaných dveří, až stanuli před dveřmi s masivního, leštěného dřeva.
„Hni se,“ postrčil Tayuyu ninja. Dívka zabrala za kliku a vstoupila dovnitř.
Nacházela se ve tmavé, kamenné místnosti bez oken a s nízkým stropem. Uprostřed místnosti stál velký, dřevěný stůl. Za ním seděl muž. Nohy měl položené na stole a vypadalo to, že spí.
„Tak jsi přeci jen přišla,“ ozval se povědomý hlas. Muž se předklonil a ukázal tak svou tvář, která byla až do teď skrytá ve stínu.
„Tayuyo.“ sykl.
„Orochimaru-sama,“ začal ninja.
„Tohle děcko se-.“
„Mlč.“ Přerušil ho Orochimaru chladně.
Tayuya se zhluboka nadechla a spustila: „ Přišla jsem kvůli vaší nabídce, Orochimaru...ehm...sama.“ Orochimaru se zalesklo v očích. „Přijímaš tedy mou nabídku?“
„Hai.“ Kývla hlavou rozhodně.
„Výborně...“ zasyčel Orochimaru. „Pojď, někoho ti představím.“ S těmito slovy se zvedl a zamířil k napohled pevné zdi. Postavil se před ni a udělal několik početí.
„Ino. Saru. Tori. Mi.“ Na závěr pronesl zvučným hlasem: „Kai!“
Toho okamžiku se stěna rozestoupila a za ní se objevila tmavá, úzká chodba. Další chodba? Super, tak to se tady brzo ztratím... Orochimaru prošel otvorem ve zdi. Tayuya se ohlédla. Ninja, který ji přivedl tam už ale nebyl. Pokrčila rameny a nejistým krokem se vydala za Orochimaru. Beze slova procházeli nekonečně dlouhými chodbami. Právě ve chvíli, kdy Tayuya už skoro necítila nohy, se Orochimaru zastavil. Stáli před dalšími z oprýskaných, dřevěných dveří. Orochimaru na nic nečekal a vstoupil dovnitř. Dívka ho po chvíli váhání následovala. Místnost byla málo osvětlená, jako všechno, co se nacházelo v budově.
„Mám pro vás dobrou zprávu.“ Pravil Orochimaru. Tayuya si až teď všimla, že v místnosti nejsou sami. U dřevěného stolu uprostřed místnosti sděli tři lidé.
„Ode dneška s vámi bude v týmu Tayuya.“ Sdělil jim a postrčil dívku ke stolu.
„A teď mě omluvte, mám něco na práci..." zasyčel a odešel.
„Tak tě tady vítáme.“ Pravil dvouhlavý chlapec.
„Já jsem Sakon a tohle je můj brácha Ukon.“ Šťouchl prstem do druhé hlavy.
Tayuya si chlapce prohlédla od hlavy až k patě. Měl modré vlasy, podivný, fialový pásek a na krku černé korále. Ze zad mu trčel jeho bratr Ukon.
„Ehm..." odkašlal si tlouštík, sedící v čele stolu.
„Jmenuju se Jiroubou a rád jím.“
„To je vidět.“ Ušklíbla se Tayuya.
„Nebuď hnedka tak zlá, když jsi tu nová.“ Zamračil se tmavovlasý chlapec.
„A ty jsi?“ zvedla dívka obočí.
„Jsem Kidoumaru.“ Odvětil chlapec. Měl šest rukou a na čele čelenku s notou.
„Co je to za čelenku?“ zajímala se Tayuya.
„A to si říkáš shinobi? Tohle je čelenka Skryté Zvučné.“ Ušklíbl se na dívku.
„Neříkám, protože nejsem.“ Odsekla mu rudovlásla. Kidoumaru se zarazil. Sakon s Ukonem si vyměnili nechápavé pohledy. A Jiroubou se cpal chipsy.
„Nejsi? Tak co tady děláš?“ podivil se tlouštík.
„Co na mě tak civíš, špekoune?!“ zamračila se dívka.
„Orochimaru mi slíbil, že mě naučí být shinobim.“
„Proč jsi tak sprostá?!“ rozčílil se Jiroubou. „Nejsi shinobi a dovoluješ si na nás?!“
„Strč si ty svý kecy do p*dele!“ křikla Tayuya. „Shinobim budu brzo, to mi věř!“ dodala rozzlobeně a už už se chystala prásknout dveřmi, když ji Kidoumaru zastavil.
„Já ti věřím. A taky si myslím, že jestli máme bejt dobrej tým, neměli bychom se rozhádat.“ Dívka se zarazila. Na tom něco je...
„Dobrá...“ pravila Tayuya.
„Prostě na tohle zapomenem a basta.“ Nechal se slyšet Udon.
V tom se rozletěly dveře. Dovnitř vstoupil šedovlasý muž.
„Nerad ruším vaši debatu,“ pronesl Kabuto.
„Ale Orochimaru-sama vzkazuje, že zítra v 9.00 se Tayuya začne učit shinobim. Proto ji teď musím odvést do jejího pokoje, aby si řádně odpočinula...“ Tayuya se na něj nedůvěřivě podívala. „A ty jsi kdo, brejloune?“ štěkla na ninju.
„Yakushi Kabuto jméno mé.“ představil se ninja dívce.
„Jsem pravá ruka a přítel Orochimaru-sama. A teď pojď prosím.“ pokynul jí rukou a s výrazem „až po tobě“ propaloval rudovlásku pohledem. Tayuya otráveně vzdychla, zamumlala nezřetelné „tak zatím“ a vyšla na chodbu. Kabuto ji následoval. Vydali se další tmavou chodbou bez konce.
„Orochimaru-sama do tebe vkládá velké naděje.“ Řekl dívce.
Proč mi to říká?
„Věří, že z tebe bude dobrá kunoichi.“ pokračoval šedovlasý ninja. „Zítra si s sebou vezmi svou flétnu.“
„A proč?“ dožadovala se vysvětlení rudovláska.
„Budeš ji potřebovat...“ ušklíbnul se Kabuto. Tayuya se zamračila. Tenhle týpek je fakt...divnej... Zastavili se.
„Tohle je tvůj pokoj.“ Ukázal ninja na další oprýskané dveře.
„Dobře si zapamatuj, kde leží, protože když vstoupíš někam, kde nemáš co dělat, je pravděpodobné, že zemřeš.“ usmál se na dívku. „Ale žádné strachy. Takových místností tu moc není.“ ujistil ji. „Nezapomeň. Zítra 9.00.“ řekl dívce a odkráčel.
Tayuya otevřela dveře od pokoje. Tak tohle je můj nový domov... Podhlédla na osamělou postel a zaprášenou, polorozpadlou skříň. Znechuceně se odvrátila, sedla si na postel a otevřela svůj kufřík. Chvíli se zálibně dívala na svou flétnu, ale nakonec se vzpamatovala a dala se do hraní. Píchlo ji u srdce. Touhle dobou ji matka volala na večeři...Dívka se schoulela do klubíčka a přes hlavu si přetáhla starou deku. Po tváři se jí skutálela jediná slza. Poslední slza v jejím životě...

Poznámky: 

Mno, můj první pokus o jednorázovku... Snad se vám líbila:)

POZOR! Spoiler!

Osobně si myslím, že jsem to přehnala s délkou... A Tayuyin charakter jsem taky moc nevystihla...Ale co, tohle je moje vlastní kritika, jsem zvědavá na tu vaši! :D

Obrovské poděkování patří Xinji za dokonalý obrázek. Arigatou