Několik zimních dnů Akatsuki 20

Deidara, ležící na zemi před sídlem se natolik utápěl v sebelítosti, že si ani nevšiml, jak vrána odlétla. Dokonce ani neslyšel kroky, jež patřily třem párům nohou a které se před ním zastavily.
„On tu ještě leží?“ ozval se nad ním udiveně hluboký bas.
„Dobrej postřeh, Kakuzu,“ odpověděl druhý.
„Hej, Deidaro!“ křikl na blonďáka nesmrtelný a pro zdůraznění svých slov do něj kopl. „Koukej vstávat, nastydneš.“
Blonďák pomalu zvedl hlavu a zamžoural do denního světla. Viděl křenícího se Hidana a Kakuzu s nečitelným výrazem.
„Hidane. Kakuzu,“ zamumlal.
„Je to v poho,“ oznámil nesmrtelný. „Vnímá.“
„Prosím, promiňte mi to,“ mumlal Deidara do prachu cesty. „Já vás nechtěl zabít.“
Hidan s Kakuzu si vyměnily nechápavé pohledy.
„Zabít?“ zeptal se maskovaný. „Jak jsi na tohle přišel?“
„Jo!“ vzkřikl Hidan. „Mě přece ani zabít nejde!“
„Zabil jsem vás,“ mumlal dál mistr výbušného umění. „Vyhodil jsem sídlo do povětří.“
Hidan a Kakuzu se podívali přímo před sebe. Sídlo stálo přesně tam, kde ho opustili a rozhodně nevypadalo, že by bylo na kusy.
Hidan si poklepal na čelo a nechápavě pokrčil rameny.
„Víš co Deidaro?“ sklonil se nad blonďákem Kakuzu. „Zvedni se. Já ti pomůžu. Půjdeš si lehnout a Konan ti udělá čaj. Pořádně se vyspíš a ráno vstaneš s pročištěnou hlavou.“
„Lehnout?“ zeptal se mdle Deidara. „Proč? Vždyť už je to jedno, ne? Jsem mrtvý, vy taky. Já za to můžu…“
Medik sledoval scénu před sebou a nevěděl, co si o tom má myslet.
Nebo spíš bude lepší nemyslet si o tom nic a prostě to tak brát. usoudil. Tahle banda je dost nebezpečná a o tom, že jsou to šílenci, jsem se už přesvědčil. Ale že jsou až takhle vyšinutý, to jsem netušil.
Hidan se k němu přitočil a lehce mu poklepal na rameno. Medikovi se opět podlomila kolena. Přeci jen byl proti Hidanovi poloviční.
„Já ti říkal, že tady budeš mít hromadu práce.“
Jo, to vidím.

„Tak co chceš tedy dělat?“ položil zásadní otázku Kisame a snažil se ovládnou třas, který jím lomcoval.
„Já?“ nadzvedl obočí Sasori. „Co chci dělat? Copak já něco dělat můžu? Já jsem tady zaseklej v týhle zatracený střeše a nemůžu se dostat ven. Na rozdíl od tebe.“
„No tak promiň, no,“ omluvil se uraženě žralok.
On ještě bude uraženej.
„Sasori-sama?“ ozvalo se huhňavě seshora.
„Co je?! Tobi?“
„Dole na cestě vidím Hidana a Kakuzu a nějakého dalšího muže!“
„Jsi si tím jistý Tobi?“ zeptal se loutkař s nadějí v hlase.
Ti dva jsou naše poslední naděje.
„Jo, jsem si jistý!“
Sasori se podíval na třesoucího se Kisameho, kterého tato skvělá zpráva očividně vůbec nevyvedla z míry.
„Tak na co čekáš?“ zeptal se ho netrpělivě.
„No, chci uvolnit ten komín.“
„Dole jsou Hidan a Kakuzu.“
„A?“
Myslím, že se budu muset zeptat Itachiho na ty jeho oční techniky. Třeba když přijdu na princip, možná vyvinu techniku „Vražený pohled“.
„Kisame,“ začal mluvit pomalu a klidně. „Okamžitě střelhbitě seběhneš dolů, pro Hidana a Kakuzu a dovedeš je sem.“
Kisame chvíli přemýšlel.
„Ne.“
„Ne?“
„Ne.“
„A to jako proč?“ vypěnil loutkař.
„Protože, už jsem ti to říkal několikrát, musím uvolnit komín!“ nevydržel to Kisame s emocemi.
„A napadlo tě, že když doběhneš dolů pro ty dva, oni nás odsud budou schopní vytáhnout?!“
„Tobiho můžu vytáhnout taky.“
„Pod tebou se propadne střecha a všichni tu zůstaneme trčet.“
„To je fakt.“
Pomalu se otočil a kráčel dolů.
„A samozřejmě nemusíš spěchat. My už tady vydržíme. Jenom klídek. Jestli tu budu viset o chvíli déle nebo více, na tom už nesejde…“
Kisame se otočil, věnoval mu úsměv a zamával.
„Ale dovol abych tě upozornil, že čím dřív dole budeš, tím dřív oni dva budou moci vytáhnout mě a Tobiho a tím dřív se uvolní komín.“
Kisame se zarazil. Vida, to mě nenapadlo.
Vzápětí se prudce rozběhl dolů a ven, pro jedinou naději dvou uvězněných.

Dole před krbem se Itachi doplazil na dosah ruky k dece, kterou mu tak nehezky hodila Konan. Už natahoval prstíky a v duchu už cítil tu jemnou látku, jež ho zahřeje. Špičkami prstů se už už dotýkal cípu deky. Jen si ji trochu přitáhnout a pevně uchopit.
Už to bude. Jenom kousíček. Malý kousíček a bude mi teplo.
Na schodech za ním se ozval strašný dupot a rámus a vzápětí se k němu řítila modrá hmota.
„Ahoj Itachi. Za chvíli jsme zase zpátky. Komín bude uvolněný hned jenom chvíli vydrž!“ vzkřikl Kisame. Jako vítr se prohnal kolem a během chvíle byl venku.
Itachi se chvíli nechápavě díval na hlavní dveře a snažil se srovnat si v hlavě, co vlastně slyšel.
„Jo takhle,“ zamumlal, když mu konečně došlo, co jeho parťák řekl.
Pak se jeho pozornost opět zaměřila na…
Kde je ta deka?
Podíval se kousek dál a zjistil, že jeho drahocenná deka se vlivem průvanu, který vznikl vinou prudkého běhu žraločího muže, posunula o další dva metry dál.
Fajn. Myslím, že začnu pracovat na technice „Vražedný pohled“.

Dveře od sídla hlasitě práskly a Hidan s Kakuzu se otočili, aby zjistili, co bylo důvodem vzniku tohoto zvuku. Přímo k nim se obrovskou rychlostí řítil modrý předmět.
Kisame. napadlo Kakuzu a Hidana.
Balvan na nožičkách. pomyslel si zděšeně medik a pro jistotu omdlel.
Nesmrtelný ani maskovaný mu nevěnovali pozornost a Deidara se stále utápěl v přesvědčení, že je vrahem celé jejich organizace.
Modrý muž k nim velmi rychle doběhl.
„HidaneKakuzuahojMusíterychlesemnouSasorizapadldostřchyaTobijevkomíněkterýmusímneprodleněuvolnitnapříkazItachihoabymohlazapálitoheňvkrbuprotožejinaktambudehrozitánskázimaaPeinjinakumřeprotožejenatomhrozněšpatněaKonanpotomzabijeměaItachiho.“
Kisame dodrmolil a zhluboka se nadechl.
„Cože?“
„ŘíkámvámžeSasori…“
„Zadrž, Kisame,“ zarazil ho Kakuzu. „Není ti vůbec rozumět. Mluv pomalu a srozumitelně.“
Žraločí muž přikývl.
„Tedy, co se stalo?“

Konan zaslechla na chodbě venku rámus a šla zjistit, co se to tam děje. Avšak našla už jen Itachiho ležícího na břiše a natahujícího ruku k dece, která byla ještě poměrně dost daleko od něj.
„Co to bylo?“
„Hovado.“
„Kisame někam šel?“
„To je mi ukradený.“
Konan se s ním dál nebavila. Než však za sebou zavřela dveře, při pohledu na Uchihu plazícího se pro deku ji napadla –
„Tohle bude moje malá pomsta za to, co jsi mi udělal.“