Proč bojujeme?

Nevím, jak dlouho už zírám na nekonečné nebe. Záře hvězd se pomalu vytrácí, když půlnoční modř bledne přicházejícím úsvitem. Je naprosté ticho. Veškerý nářek už utichl, jak smrt pomalu obešla bojiště. Cítím, že i po mně natahuje své pařáty. Do tváře mi vane její ledový dech.
Byli jsme elita. Alespoň to o nás říkali. Rovnou stovku nás poslali do první linie. Měli jsme být úderné síly. Náš útok se měl zastavit až u bran Konohy. Neměli mít šanci klást odpor. Domov jsme opouštěli a už nám provolávali slávu jako hrdinům. Nepřipouštěli možnost, že bychom mohli být poraženi. My ostatně také ne…
Věřili jsme si. Byli jsme skvěle připraveni a skvěle vybaveni. Poskytnuté zázemí nabízelo to největší pohodlí… tak jak to?
Útok byl překvapivý. Vždycky se útočí k ránu. Když je největší tma a ostražitost nejmenší. Vždycky… tak proč zaútočili krátce po setmění?
Vlastně ne… nezaútočili… zaútočil. Jak jeho jméno postupně letělo bojištěm, všech se zmocnil děs. On tu přece neměl být! Měl být jinde! To proto byl naplánován tenhle útok! Protože on tu neměl být!
S jeho jménem se šířil děs, ale on byl ještě rychlejší. Ti první byli ti nejšťastnější. Ani nepostřehli, co se stalo. Jejich konec doprovodilo akorát překvapené vydechnutí a záblesk zrady v jejich očích. Kdo? A jak?!
Pokus o odpor byl naprosto neorganizovaný a bez nejmenší šance na úspěch. Jak taky zorganizovat stovku mužů, kteří nedokážou porazit svůj strach z nepřítele? Z nepřítele, který není nikde a přitom je všude? Všichni se snažili utéct. On ale nedal nejmenší šanci.
Konoha no Kiiroi Senkou… Žlutý blesk z Konohy…
Kunaie letící mým směrem jsem ani nepostřehl. Nevím, ze kterého směru mě útok zasáhl dřív. Viděl jsem jen mihnutí před sebou, ale nevím, jestli si ten stín jen nenamlouvám. Už chápu, kde se vzalo to jméno, které děsí všechny nepřátele Konohy. Nejsilnější shinobi, kterého Konoha má…
Ty první hodiny byly příšerné. Plné křiku a strachu… co kdyby se vrátil? Ale také plné naděje… té nejhorší naděje… naděje na záchranu, která nepřišla. Všichni na nás spoléhali a my jsme zklamali.
Když jsme odcházeli, všichni říkali, že jsme hrdinové… neměli pravdu. Byli jsme hlupáci. Nikdo z nás neměl tušení, co to válka je. Vidět umírat své přátele. Vidět je trpět a nemoct jim pomoci. Vidět je zrazené.
„Nandej jim to i za mě,“ říkali nám, když jsme odcházeli. „Pěkně jim to ukažte!“
Každý říkal, že bojujeme za čest… za kage… za feudálního pána… za jméno naší vesnice… za naši pýchu… za uznání…
Stojí ale tohle za smrt přátel? Je to opravdu to, proč bojujeme? Tyhle rádoby vznešené ideály… feudální pán, kage a čest…
Není to jen podvod?
Jak moc cti si člověk získá smrtí? Jak velké uznání získá svou smrtí?
Ještě před pár hodinami by mě tyhle otázky nenapadly… proč by měly? Se všemi důvody pro válku a boj jsem se ztotožňoval.
Byl jsem hlupák a tohle je můj trest… dostanu nesmyslný pomník, který ocení mou odvahu v boji. Pomník, na kterém budu vychvalován jako hrdina, který bojoval za všechny ty vznešené ideály… je tohle to, za co jsem bojoval? Jo… je. To je ten trest… všechno, co bude na tom pomníku vytesáno, bude pravda.
Snad příštím generacím dojde, jak hloupí jsme byli… snad nebudou opakovat naše chyby… snad…