Polib mě, Múzo

Zhluboka se nadechl. V jedné ruce křečovitě svíral pero, v druhé žmoulal roh papíru. Snažil se zapnout mozek na maximum a něco vymyslet, ale přesto se mu to ani v nejmenším nedařilo. Kde jen, proboha, vězí ta Múza, která ho má políbit na čelo a vnuknout očekávaný nápad? Pokud šlo o polibky, těch měl vždy dost, ale ten jediný, který právě teď potřeboval, si svým šarmem vydobýt nemohl. Tak dlouho seděl a čekal až příjde, až ho konečně něco napadne. Jeho nejnovějším, a zjevně i nejzarputilejším, snem bylo se stát spisovatelem. Co na tom, že za celý svůj život v sobě nepostřehl ani kousek talentu, psát může přeci každý! Odhodlaně bouchl pěstí do stolu. Já to vymyslím, i kdybych tu měl trčet do smrti, pomyslel si. Najednou ho něco napadlo. Každý spisovatel čerpá ze svých životních zkušeností. A těch přeci on měl víc než dost! Kde se mu tak zatmělo, že na to nepřišel dřív? Zmačkal ožmoulaný papír a hodil ho do koše. Vzal nový a na ten šrabopisem nadepsal Můj život.

Když jsem byl malý, byl jsem řadové dítě. Stejný jako všichni ostatní. Nebyl jsem vnukem Hokage jako Tsunade, kterou nikdo neoslovil jinak než Tsunade-hime. Ne, já jsem byl jen tuctový chlapec. To se samozdřejmě člověku jako jsem já nelíbilo. A tak jsem začal s prací, která ovlivnila můj život - šmírování. Stal jsem se mistrem a nikdo mě nepřistihl. Tedy prozatím. Svojí šikovností jsem vybočil z davu a stal se výjmečným. Zatím mi nevadilo, že to nikdo jiný než já neviděl.
Když jsem se stal Geninem, nastal čas všem předvést co jsem zač. Všechno se ale zkazilo, jelikož v mém poli působení byl i Sarutobi-sensei. Do týmu mi dali Tsunade a Orochimara. Tsunade mi vždycky připadala jako plochá, nafoukaná bábovka. Orochimaru byl génius, tichý a skvělý. Jako bych pro něj neexistoval a to mě štvalo. A tak se právě Orochimaru stal terčem mého předvádění.
Čas plynul a my jsme se stávali silnějšími. Stali jsme se přáteli. Zjistil jsem, že sem tam prohodit poznámku o Tsunadině poprsí není dobrý nápad, jelikož zaprvé už vůbec nebylo ploché a zadruhé se nějakým záhadným způsobem naučila ovládat děsivou sílu. Bože, proč mě tak trestáš! Orochimaru, kterému pár let předtím zemřeli rodiče, se pořád za něčím hnal a já nevěděl za čím. Měl jsem to vědět, byl jsem jeho přítel, ale pokaždé když mě něco napadlo, další den mi to Orochimarovo chování vyvrátilo.
Pak to přišlo. To, co naše přátelství navždy upevnilo. My tři jsme byli Hokagem, kterým se stal Sarutobi-sensei, pověřeni jako spousta jiných ninjů misí jít proti vůdci Deštné Hanzou Salamandrovi. Ale pouze my jsme mu byli rovnoceným soupeřem. Rád vzpomínám na ty časy, kdy jsme každém souboji předvedli to nejlepší co se v nás skrývalo a díky svému přátelství překonali vše. Tenkrát se mi zdálo, že Orochimaru byl stejný jako před smrtí svých rodičů. Tyto časy byly jedny z nejšťastnějších mého života.
Salamandra jsme nezabili a misi nesplnili. Ale on nám dal víc než jakákoli mise. Dal nám věčnou slávu. A tak, když někdo, kdokoli, i malé dítě, uslyší jména Tsunade, Orochimaru a Jiraya, vybaví se mu Legendární Sanninové.
Po této misi se všechno vrátilo do normálu. Do ještě většího stereotypu než kdy předtím. Dostal jsem tým Geninů a vedl životy mladších stejně jako nás vedl Sarutobi-sensei. Bral jsem tuto povinnost velmi vážně, vždyť sensei je pro ninju něco jako modla. A já se modlou rád stal. Jeden z mích studentů, Namikaze Minato, se mi obzvlášť zalíbil. Připadal mi jako mé mladší já a tak jsem často přemýšlel, jestli jsem se jeho matkou někdy nezapomněl. Ale nejspíš ne. Jak já, i Tsunade a Orochimaru se vrátili zpět do svých životů. V případě Tsunade se nic nezměnilo, ale Orochimaru mi dělal větší a větší starosti. Jako by se mi zdaloval víc než kdy předtím...
Uplynula spoustu let a moji Geninové už návno nebyli Geniny. Nejvíc jsem se soustředil na výcvik Minata. V tom chlapci něco bylo. Naučil jsem ho všechno co uměl a měl v něj velké naděje. Od mala měl sen být Hokage a já nepochyboval, že se jím stane. Tsunade již před lety odešla se svojí studentkou Shizune z vesnice, poté co zemřel její bratr i přítel necítila k vesnici žádná pouta. I Orochimaru měl studenta. Byla jím talentovaná Anko. Tenkrát byla tolik naivní, obdivovala svého senseie a přehlížela ty zrůdnosti. Já i Sarutobi-sensei jsme věděli, že Orochimaru dělá pokusy. Pokusy na lidech. Ale nevěděli jsme kde a neměli jsme to ani jak dokázat. I přesto byl Orochimaru můj přítel a já se to částečně snažil tolerovat. Nějak jsem věřil, že není až tak ztracený případ.
Ani ne zadlouh přišlo další důležité období. Sarutobi-sensei chtěl předat titul Hokage mladším. Já samozdřejmě nechtěl, ale dva kandidáti tu byli. Minato a Orochimaru. Minata jsem už od mala podporoval v tom, aby se stal Hokagem. Byl to jeho životní sen a také byl můj žák. Trénoval jsem ho, dal jsem mu všechno co jsem mohl. Orochimaru se také chtěl stát Hokagem. V téhle otázce jsem si sám sobě odporoval. Kdyby se stal Hokagem, možná by upustil od hrozné cesty, kterou si zvolil. Ale to jsem si asi jen zbytečně nalhával. Pravdou by bylo, že by své hrůzné experimenty ještě rozšířil. To Sarutobi-sensei dobře věděl a měl v sobě míň idealismu než já, naštěstí. Hokagem se stal Minato. Přál jsem mu to, jeho žena Kushina byla těhotná, takže to bylo dvojité štěstí. Ale přitom i dvojitá zodpovědnost.
To, že se nestal Hokagem, Orochimara značně zničilo. Nedokázal se smířit s tím, že je někdo lepší než on, Yondaimeho navždy proklel a s ním celou vesnici. Otočil se a odešel. Já běžel, já křičel, já bojoval, ale...

Zastavil se a zadíval se z okna. Vždyť knihy se nemají psát o tak nešťastných osudech jako byl ten jeho. Co teprve kdyby se dostal ke Kyuubimu. Ne, pomyslel si a odložil pero. Šest let uplynulo od útoku Kyuubiho na Konohu. Ztratil přítele, ztratil žáka. Nemá smysl psát o něčem jako je jeho život, tragédie nikdy neměl rád. Ale přesto se v potu tváře usmál. Možná, že by měl přemýšlet v tom smyslu, že jeho život stojí za nic, opustil vesnici a nemá žádného blízkého, ale on se usmíval. Kdo ví co příjde. Ne, zatím svůj příběh psát nebude. Už se těším Naruto, pomyslel si a pak ho to trklo. No samozřejmě! Bude psát o tom, o čem ví nejvíc! Něco jako... Ráj flirtování?