Tichá zpověď

Nemám rád tuhle část života. Část, kdy musíte zahodit vše a soustředit se jen na jediné. Pomsta... To slovo mi ještě nedávno znělo jako nejsladší hudba. Podřídil jsem jí celý život, vše, v co jsem věřil. Tvrdě jsem pracoval, odhodlaný jít za svým cílem, ale stačila jedna věc, jedna jediná věc a všechna dosavadní životní filozofie se ztratila. Způsobili to oni. Jedna růžovlasá uřvaná holka a hyperaktivní blonďaté pako. Sakura a Naruto, to oni dokázali něco, co se - od smrti mých rodičů - nepovedlo nikomu. Díky nim jsem poznal novou věc, kterou jsem kdysi zahodil za humna - přátelství.
A teď to znova ztrácím, následkem vlastní hlouposti. Utíkám od všeho radši pryč, protože jsem si jistý, že kdybych zůstal, tak bych se k nim příliš upnul a nenaplnil svůj sen. Hloupá výmluva, že? Ale takový už já jsem. Radši si budu něco nalhávat, než abych se pravdě podíval do očí. Jenže co můžu dělat? Proč bych zrovna já měl zahodit svůj sen za hory doly kvůli takovéhle zbytečné věci? Třeba protože je to cennější než nějaká hloupá pomsta? Protože za to ti dva - a nejen oni - stojí?
Jak rád bych se otočil a utíkal za nimi. Jak rád bych se jim omluvil za ty lži, co jsem jim klidně říkal do očí, za tu mojí aroganci a urážky. Jak rád... Ale nejde to. Už mám svou cestu, kterou mi někdo zlomyslně umetl. Je to jako osud, něco, co mě nutí jít dál...
Omlouvám se...

Začínám tuhle část života upřímně nenávidět. Příčí se mi. Strašně se mi příčí...
Pomstu jsem už vykonal, tak proč jsem se sakra nevrátil zpět?! No, protože jsem to já, pitomec číslo jedna. Hrozně rád bych utíkal rychle do Konohy, se všemi se shledal, všem se omluvil a začal nový život. Jenže to nejde.
Už mě nebaví být pořád za někoho, kdo kvůli sobě zabije každého, kdo by mu bránil. Opravdu mě to nebaví, ale jinak už to nebude...
Připadám si jak loutka v něčích rukách. Jak kdyby někdo v pozadí ovládal všechny mé kroky, činy... celý život. Jako by mi zbyly jen myšlenky. A já... já jsem příliš slabý na to, abych ty nitky přetrhl, abych se z toho vymanil a začal žít jako každý jiný člověk, jako normální shinobi.
Oženit se, mít děti, pozorovat je jak vyrůstají, slyšet jejich slova, vidět první kroky... Mít po svém boku někoho, koho bych miloval, který by mi byl oporou a já jemu... Mít přátelé, kteří mě nezradí, kteří mě vždy podrží...
Bohužel se to nestane. Buď zemřu teď v bojí proti mým přátelům a nebo budu sloužit té "špatné" - jak pro koho - straně. Co je lepší...?

Co, co je vlastně zlé a dobré? Je všechno tak černobílé? Proč mám jen otázky a ne odpovědi?
Nač vlastně žijeme? A žiju ještě?...