Tíha duše 01: prosím neodcházej!

Byla hluboká noc. Lehký vánek čeřil malé dívce, stojící naproti své starší sestře, vlasy bílé jako sníh. Temně modré oči upínala k vysoké osobě stojící nad ní. V jejím pohledu se mísil strach se smutkem a snad i výčitkami.
Postava jí pohled oplatila, ale s tím rozdílem, že z jejích očí vyzařovalo opovržení a nechuť. Obrátila se k ní zády a chtěla zamířit pryč, ale malá holčička se k ní rozeběhla se slzami v očích. Chytila jí za lem její sukně, ale její sestra jí odstrčila. Pláč zesílil. Třásla se po celém těle a zoufale natahovala ruku k sestře.
"Prosím neodcházej Sueno!" zakřičela nakonec zoufale a sesunula se na hlinitou zem.
Sueno se otočila a sklopila oči ke svému mladšímu sourozenci.
"Jsi ubohá. Klečíš tady na špinavé zemi a brečíš jak malé děcko! Jak sis vůbec mohla myslet, že s tebou zůstanu ty hloupá malá Aime?!" ptala se jí opovržlivě.
Aime sklopila hlavu, slzy jí ovládaly víc a víc. Hřbetem ruky si je setřela ze studených, bledých tváří a pohlédla sestře do ledových očí.
"P-proč?" řekla tiše třesoucím se hlasem.
"Jediné co mě drželo tady, v téhle ubohé díře, tady v Konoze, byl otec, který zoufale lpěl na tom, abych vyzvedla náš klan do výše. Jsou teď mrtví všichni. Postupně vymírali a ty...ty Akasumo Aime, ty umřeš taky, až příjde tvůj čas."
"Snad sis nemyslela, že bych já někdy chtěla zůstat tady a dělat jím poskoka. Pracovat pro hokage a plnit stupidní mise, které jsou stejně k ničemu. Nestojím o mír a nestojím ani o tebe!" mávla rukou a znovu se chtěla otočit.
Aime se postavila na nohy a zaťala ruce v pěst.
"Jak můžeš?!" zakřičela, "Jak můžeš všechno takhle zahodit?! Jak mě tady můžeš nechat?! Jsem tvoje sestra!!!"
"Copak mě nechápeš?" odfrkla si posměšně. "Já jen čekala na tuto chvíli, na chvíli kdy se mi otevře možnost stát se silnější a mocnější. Zdokonalím techniky našeho klanu, ale těm ty stejně ještě nerozumíš. Nic se v tobě ještě neprobudilo a ani nikdy neprobudí. A víš proč?"
Aime mlčela, věděla, že její sestra jí odpoví i kdyby nechtěla.
"Protože jsi....slabá," dořekla a pousmála se.
"Nejsem slabá Sueno," ozvalo se najednou tiše.
Suenu to překvapilo. Pozvedla obočí, ale pak se její obličej roztáhl do širokého úšklebku.
"Skutečně?" zajímalo jí. "Tak to dokaž!"
Aime sebou škubla a roztřeseně se rozhlédla kolem sebe jako by hledala nějakou neviditelnou pomoc.
"Až odmaturuju na akademii, stanu se geninem, potom chuuninem a pak i jouninem. Naučím se všechny techniky jaké budu moct a zdokonalím všechny techniky našeho klanu. A pak až se stanu dost silnou, pak tě najdu a my dvě se sektáme v souboji!" kolena se jí třásla, ale své slova myslela vážně a snažila se, aby i její hlas zněl sebevědomě.
Sueno k ní pomalým krokem přišla. Položila ruku na její rameno a klekla si naproti ní. Potom se přitáhla k jejímu ucho a zašeptala:
"Udělej všechno co si řekla, ale pokud ti bude něco chybět, nikdy to nezvládneš."
"C-co,"
"Bolest, smutek, nenávist a...pomsta," zašeptala jí a postavila se.
"Pomsta," opakovala Aime.
"Chceš mít důvod pro pomstu?" zeptala se jí tiše. "Tak teď ti povím něco, co by ses nikdy jinak nedověděla. Pozorně mě poslouchej,"
Aime se ani nehnula. S ústy pootevřenými hleděla na Sueno a čekala co se jí chystá říct.
"Otec....zemřel mojí rukou," pronesla klidně a s úsměvem. "Musela jsem se ho zbavit, abych konečně mohla pryč. Byl tak otravný a uštěpačný. Sueno sem- Sueno tam. A přitom mě nikdy pořádně neocenil. Nikdy to nebylo doopravdy."
Při těchto slovech se Aime široce rozšířily zorničky a padla na kolena. Prsty zajela do písku na zemi. S hlavou sklopenou sledovala své ruce zaryté v písku a hlíně. Slyšela dech své sestry, který jí od tohoto okamžiku přišel tolik protivný. Vzhlédla k ní a rázem se rozeběhla.
"Já tě zabiju!" zařvala a vrhla se na ní.
Suena jí jedním hmatem poslala k zemi a Aime bolestně zaskučela a chytla si břicho do, kterého dostala zásah.
"Ubohost," pronesla Suena ledově. "Teď nemáš na to, aby si mě ani sebemíň zranila, ale budu na tebe čekat. Jednou se znovu setkáme Aime," pronesla a s lusknutím zmizela pryč.
Aime těžce oddechovala a překulila se na záda. Hleděla na zářivé hvězdy, které šly dnes vidět tak jasně.
Mohlo by se zdát, že je klidná a ničím nerušená, příjemná noc.
Nechtělo se jí vstát. Slova její sestry se jí zase a zase zabodávaly do mozku jako otravný hmyz. Zavřela oči. Proudy slzy jí tekly zpod semknutých víček dokud neupadla do spánku.

Spousta času uběhla od posledního setkání dvou sester, ale ani jedna na něj nezapomněla. Aime seděla tiše v lavici a podpírala si hlavu rukou. Znuděně dloubala tužkou do jablka, které se vůbec nechystala sníst. Ani netušila co jí to napadlo brát si to sebou k jídlu, když už ráno věděla, že ho nesní.
Její přemýšlení zpřetrhal náhlý hluk, který pocházel z druhé strany třídy kde zrovna stála parta holek v čele s malou princeznou Sakurou a blonďatou Ino. Obě byly pro Aime asi jako dvě otravné mouchy, které se mermomocí snaží usadit se na koláči, který k této situaci představoval mladý Uchiha. Idol všech dívek. Celé divadlo způsobila malá potyčka Uchihy a druhého jistého chlapce, o kterém bylo známo, že má v sobě zapečetěnou devítiocasou lišku. Aime se mu velice ráda vyhýbala stejně jako Sasukemu, který byl na její vkus až moc ve středu pozornosti, i když o to zjevně nestál.
Oba chlapci teď byli naproti sobě a propichovali se nenávistnými pohledy.
V jednom rychlém momentu se naskytla podívaná, o které si nikdy ani jediná dívka nemohla myslet, že jí uvidí.
Sasuke i blonďatý chlapec rázem vypadali,že se políbili, i když naprostým omylem. Oba se zatvářili šokovaně a navztekaně naráz.
Aime se zasmála tak, že vyrušila celé dění a všichni se otočili na ni. Na doposud nenápadnou dívku.
Trochu si poposedla a prolétla pohledem po všech přítomných. Chlapci se na ní dívali překvapeně, jakoby sotva postřehli, že tady někdy byla a dívky, které tu hezkou bílovlasou slečnu znaly až moc dobře, jí probodávaly nevraživými pohledy a mnuly si klouby.