Tíha duše 02: tři mouchy jednou ranou

Aime konečně utekla davu rozzuřených dívek, které jí pronásledovaly chodbami akademie. Když je setřásla, opřela se o roh stěny a ztěžka oddechovala. Hřbetem ruky si otřela kapičky potu a sesunula se po zádech k zemi.
Chvíli seděla než se její tep uklidnil do původní podoby.
Prázdnou chodbou se nesly tiché ozvěny pomalých kroků.
Aime trochu zbystřila a hledala původ toho ruchu.
Zpoza dalšího rohu vyšel kráčející chlapec s rukama v kapsách. Byl černovlasý a jeho pohled naznačoval trochu opovržení. Uchiha Sasuke, který ještě před chvílí seděl ve třídě teď kráčel naproti ní.
Nedal sebeméně najevo, že by si snad její přítomnosti všiml a beze slova kolem ní prošel. Ani ona neznala důvod proč by se snad spolu měli bavit. Opětovala mu jeho chování a s klidným výrazem hleděla kamsi do prázdné chodby.
K jejímu překvapení se po pár dalších krocích zastavil a otočil se na ni.
Jeho výraz byl nečitelný jako vždy. Popravdě jí mladý Uchiha zajímal. Bylo na něm něco zvláštního, něco co nikdo jiný neměl. Cítila, že oni dva mají v sobě cosi stejného, cosi co jí k Sasukemu táhne jako magnet.
Chvíli se na sebe beze slova dívali, než se Sasuke svým hlubokým hlasem zeptal:
"Jak se jmenuješ?"
Provrtala ho pohledem a trochu zaváhala než odpověděla.
"Aime," odpověděla trochu prozíravě.
Kupodivu se mladý Uchiha usmál a přišel až k ní. Sedl si a opřel se o stejný rok vedle ní.
"Myslel jsem si, že to bude nějak tak," přitakal zamyšleně.
Nechápala ani v nejmenším co ho vedlo k tomuto kroku. Bylo o něm známo, že sice bývá vždy ve středu pozornosti, ale za tu dobu co ho sledovala si stačila povšimnout, že to bylo vždy nechtěně a jeho samotného zájem ostatních moc nezajímal. Ani se s nikým netoužil přátelit. Nikdy ho neviděla ve společnosti někoho, komu by snad říkal přítel. Přesto teď seděl vedle ní.
"Já jsem..." začal, ale Aime ho se zvýšeným hlasem přerušila.
"Uchiha Sasuke, vím."
Trochu se zamračil, ale jeho naděje, že by ho snad alespoň ona neznala, se vypařila přesně tak jak si myslel.
"Nechápu proč tady vůbec sedím. A ani nevím proč jsem se s tebou seznámil," pronesl do ticha.
"Na to ti já nedokážu odpovědět Sasuke-kun."
"Samozřejmě," přitakal. "Budeš zítra na rozdělování týmů?"
Při té otázce sebou trochu škubla a svraštila obočí.
"Asi bys měl jít než tě opět vyhledá tvůj všudepřítomný fan-klub," odpověděla a trochu se zašklebila.
Sasuke beze slova vstal a měl namířeno pryč. Naposledy se na ni otočil a mávnul.
Natolik byla rozhozená faktem, že za ní přišel naprosto sám a ničím nenucený.
Lehce se začervenala, když si vzpomněla, kolik dívek by za těchto pár vět prohozených s ním, zabíjelo.
Aime vstala a konečně vyrazila do slunného dne, který na ni venku netrpělivě čekal. Nastavila tvář slunci a s rukama v kapsách svých třičtvrťáků a pomalým, nenuceným krokem zamířila dál do města.

"Dobrej den staříku," pozdravila, když došla do restaurace Ichiraku v jedné z ulic Konohy.
Posadila se za pult a očima přelétla denní menu.
"Co to bude?" zeptala se pohotově Ayame.
"Rámen," hlesla.
V restauraci nebyla sama. O pár stolků dál seděl onen blonďatý výlupek, kterého dnes viděla u incidentu se Sasukem. Údajný Jinchuuriki Kyuubiho. To o něm bylo všudypřítomně známo. Chvíli si ho prohlížela. Jen sotva si uvědomila, že její prohlížení přechází na neslušné civění, kterého si i on všiml.
Nechápavě se na ní podíval s pusou plnou nudlí. Okamžitě uhnula pohledem a zadívala se na stěnu a předstírala, že jí najednou náramně zajímá.
Poškrábala se u ucha a když před ní Ayame postavila mísu s rámenem, spokojeně se do něj pustila.
Ovšem od té chvíle panovalo v restauraci určité napětí. Obě děti se teď "nenápadně" pozorovali dokud Aime vztekle neproťala skrz zaťaté zuby:
"Proč na mě tak koukáš?"
"Proč ty na mě tak koukáš?" opáčil a změřil si jí pohledem. Pak jako by mu svitlo a pohotově na ní ukázal štíhlým prstem.
"Hej! Ty jsi ta holka! Chodíš se mnou na akademii a dneska ses smála mě a Sasukemu!" vykřikoval.
"Vypadáš docela hloupě," podotkla a spolkla várku nudlí, které měla v puse až jí to zabolelo.
"Tak já vypadám hloupě?" zakřičel na ní. "Říká kdo?"
"Říkám já tupče."

"Ptám se na jméno ty hloupá!" oznámil triumfálně.
"Nejsem hloupá blbče!"
"Tak jak se sakra jmenuješ?!"
Křičeli na sebe aniž by si to oba uvědomovali.
"Proč bych ti měla říkat své jméno?" protáhla.
"Protože jinak ti budu říkat hloupá."
Aime vztekle zavrčela a probodla ho pohledem.
"Aime," zamumlala naštvaně a hodila uražený pohled. "A ty?"
"Uzumaki Naruto jméno mé," řekl energicky a usmál se.
Chvíli se na sebe oba dívali. Jejich pohledy byly do detailů stejné. Ve skutečnosti se tohoto chlapce doopravdy bála. Říkali mu démon, monstrum a nebo démoní liška. Ani jedna z těchto přezdívek nebyla nijak pěkná a Aime si občas i představovala jak se Naruto rozzuří a smete všechno co mu stojí v cestě. Její drzost vůči němu byla v tuto chvíli jen hraná.
Všiml si jejího zamyšleného pohledu a znejistěl. Zdálo se jako by snad měla před očima mlhu a tak jí zběsile zamával rukou před obličejem.
Aime sebou poplašeně škubla jako by se vytrhla ze snění. Prohlédla si obličej společníka a chvíli vyjeveně mlčela.
"Musím jít!" vyhrkla po chvíli pištivým hláskem a zmizela než se Naruto vzpamatoval.
Po pravě nikam jít nemusela. Měla času habaděj na přemýšlení na procházku, na všechno co se jí v tuto chvíli zachtělo dělat.
U budovy hokage si lehla na trávu s rukama za hlavou a jednu nohu si přehodila přes druhou.
Užívala si ničím nerušeně ten krásný den, který do ní zase jednou po čase vnášel pozitivní náladu.
Dívala se do nebe a trochu se pousmála. Z jejího klidného rozjímání ji vyrušil až čísi protáhlý hlas.
"Mraky jsou tak úžasné, plují po nebi jen tak," pronesl kluk, který stál kousek za ní s rukama v kapsách dívajíc se na nebe.
Dívala se na něj dokud jí pohled neoplatil.
"Ráda sleduješ mraky?" zajímalo ho.
"Relaxuju tak," odpověděla mu a trochu se usmála.
Znovu se zadívala do nebe a on si lehl vedle ní. Založil si stejně ruce a do úst vložil stéblo trávy.
"Ještě jsem nezažil, aby nějaká holka měla ráda sledování nebe," žasl.
"Někdy si přeju být taky takovým mrakem, ale když vím, že to nejde, aspoň se na ně dívám," vysvětlila mu. "Jsem Aime a ty?"
"Shikamaru," odpověděl trochu zasněně. "Mám pocit, že jsem tě už viděl."
"Chodíme do stejné třídy," ujistila ho.
"Jo aha...jo to bude ono," přitakal pomalu a nespouštěl oči z plujících mraků. Potom už ani jeden neřekli ani slovo. Nemuseli, i tak věděli, že slova by narušovaly tento poklidný a ničím nerušený, harmonický okamžik.