Andělé Života a Smrti //5. díl//

Dívka šla naštvaně ulicemi Konohy, nevnímající lidi, kteří se za ní otáčeli s nadávkami, že do nich vrazila. Jí to bylo nepříjemné stejně jako jim, ona se nikdy vyhýbat nemusela, lidé jí zkrátka prošli, tak proč by jim, obyčejným lidem, měla uhýbat teď?
Její stříbřité vlasy divoce vlály ve větru a černé šaty se všelijak krabatily.
„Kam tak ženeš?“ Něčí ruka chytila tu její a ona se prudce otočila a vytrhla se.
„Co chceš?“ zasyčela potichu a její rudé oči propalovaly mladíka, který se trochu zajíkl.
„Jen jsem... Proč jsi najednou tak rychle odešla od Ichiraku?“ zeptal se nakonec a tázavě se zadíval do jejích očí, hned však očima zabrousil jinak, protože ty její oči byly tak chladné a strašlivě řezaly.
„Prostě jsem se tam nudila,“ opáčila stejně chladně, ale myšlenkami byla někde jinde. Gyou...
„Víš... Já...“ Chlapec se rozpačitě podrbal na hlavě a výmluvně pohlédl na velkého bílého psa, který mu stál po boku. „No... Nechceš se projít?“ Zaculil se nakonec a Me-Ju jen němě přikývla. „Bezva! Já jsem Kiba,“ vyhrkl nadšeně a ukázal na sebe palcem své ruky.
„Me-Ju,“ řekla stroze a vykročila.
Chlapec se trochu nejistě rozhlédl, ale vykročil za ní.
„A jak jsem ti vyprávěl o té bitvě, nic to nebylo! To hokage si na mě klade stále vyšší a vyšší požadavky, protože jsem schopný většinu misí zvládnout sám. To se mi jednou stala příhoda, že...“ Kiba si dál mlel svou, i když ho Me-Ju neposlouchala.
Ne, že by ji jeho přítomnost nějak otravovala, ale ani ho nějak moc nevnímala. Prostě to byl takový typ člověka, který jí nešel na nervy, na druhou stranu, musí ho usmrtit, protože to on přežil setkání s ní, když měla ještě křídla. Co kdyby si uvědomil, že to nebyl žádný sen a odhalil tím její pravou identitu? Rozhodně netoužila po žádné pozornosti, měla úkol a hodlala ho dokončit a žádný Kiba jí v tom rozhodně neohrozí. Ale bylo jí líto, že ho bude muset zabít, byl celkem milý, i když moc upovídaný, ale pořád to byl jen člověk...
Trochu zalitovala toho, že je člověkem. Když byla Anděl, bylo vše snazší. Necítila žádný protivný vítr, žádné divně hřejivé sluneční paprsky, žádnou bolest v ramenech po tom, co se prošla ulicemi plných lidí, chlad na bosých nohou a rukou způsoben tím větrem... Ale na druhou stranu... Jakoby je už někdy zažila, ty pocity byly tak neznámé, ale přesto někde hluboko v mysli tušila, že to všechno zná. Ale jak?
„...A proto si Hokage vybrala právě mě, abych ten svitek odnesl až do Suny, moc se mi ale nechce, taková dá-“
„Cože?!“ Me-Ju sebou trhla a tím se vyrušila ze svého hloubání.
„No... že ta dračí žena byla podvrh a zjistilo se to jen díky-“
„Ale myslím to o té Suně!“ Přerušila ho znovu dívka a pohlédla na něho nechápavýma očima.
„Že mám do Písečné odnést nějaký důležitý svitek?“ řekl Kiba zamyšleně a zastavil se.
„Ano, přesně to myslím,“ usmála se spokojeně stříbrovláska. „Kdy tam jdeš?“
„Zítra ráno vyrážím,“ zamumlal a opatrně volil slova, nechápal, proč Me-Ju najednou jeví takový zájem, vždyť celou cestu vypadala, že absolutně nevnímá!
Me-Ju se lehce ušklíbla, toto byla naděje, kterou musí popadnout a nepustit. Ale teď ještě musí vymyslet to, jak ho přesvědčit, aby mohla jít s ním...
Nasadila co nejpřívětivější obličej a trochu se pousmála „Víš, ty jsi takový...“ trochu se zasekla, nebyla zvyklá na projevování jakýchkoli sympatií, ať už byly pravé, či nikoli. „Takový odvážný,“ vypadlo z ní nakonec.
„Odvážný? Ale to vůbec, chovám se jako každý jiný shinobi,“ vyhrkl a podezíravě se na ni podíval.
Dívka se kousla do rtu, takže žádný zaručený techniky, které četla v nějaké knížce, nezaberou, zkusí to tedy jinak. „Chci tím říct... Na to, jak jsi mladý, jsi toho již spoustu zažil, vyprávěj dál!“ Pokusila se o zářivý úsměv, ale skončilo to jen u toho pokusu. Nicméně chytila Kibu za ruku a trochu se k němu přimáčkla, čímž ho přivedla do rozpaků. Všimla si už v tom krámku, že po ní se zájmem pokukává.
„No... A proč mi o sobě neřekneš něco ty?“ vykoktal nakonec a trochu ostýchavě její ruku stiskl.
„O sobě?“ Me-Ju se narovnala a zamyšleně mu pohlédla do očí, Kiba byl nucen opět uhnout pohledem. „Na mě není nic zajímavého, prostě... jsem, a to je všechno,“ prohodila nezúčastněně a ani nelhala, skutečně tak svou existenci brala, neměla pro koho, ani pro co žít.
„To je... strašně stručný!“ zaskuhral Kiba. „Odkud jsi?“
„Tam to neznáš, je to takový malý kus země, že to nestojí za řeč.“ Opět mu pohlédla spalujícím pohledem do očí a chlapec se už radši na podrobnosti neptal.
„Máš sourozence?“
Me-Ju měla jasno v otázce. „Nemám,“ pronesla, ale trochu se zasekla, vzhlédla. „Co je?“ Kiba se na ni podíval pátrajícím pohledem.
„Nic.... Ni-Nic!“ vyblekotal, uhnul pohledem a chvíli pátral očima v lese.
Dívka si povzdychla, musí jít rovnou k věci. „Víš, Ku... Kibo...! Já se nedávno dozvěděla, že mám v Suně známé, ale nevím, kudy se tam jde, takže...“ Nevinně na chlapce zamrkala.
„Tak si počkej na nějaké kupce, kteří tam mají také cestu, se mnou jít nemůžeš, protože to je mise,“ poradil a nejistě se poškrábal na temeni hlavy.
Me-Ju se zamračila, nebyla zvyklá na to, že by jí někdo oponoval a rozhodně nehodlala čekat na nějaké překupníky. „Jenže mně zemřel strýček, brzy bude mít pohřeb, chci tam být.“ Nasadila co nejlítostivější výraz, oči jí však stále žhnuly.
„I kdyby jsi se mnou šla, zdržovala bys. Nejsi ninja, takže by ti to trvalo...“
„Nezdržovala bych!“ zasyčela potichu, ale důrazně, až se Kiba zasekl a Akamaru výhružně zavrčel.
„Stmívá se,“ řekl po chvíli Kiba a zadíval se na oblohu, která se nořila do červánků. „Musím jít, zítra vyrážím a cesta není snadná.“ Chtěl se otočit a jít, ale Me-Ju jeho ruku stiskla pevněji a on zůstal stát, jako přimražený.
„Dobře,“ řekla jen potichu, ruku však stále svírala. Chvíli se mu upřeně dívala do očí, pak ho pustila a pohled zabodla do země.
„Tak... a-ahoj!“ vykoktal, zrudl otočil se a krokem rychlejším než obvykle se vracel k vesnici.
Dívka za ním zírala a když od ní byl sto metrů, mihl se jí tváří podlý úsměv a chlapec se skácel z zemi. Okamžik se svíjel v bolestech, ty pak náhle pominuly, on se zvedl, vyděšeně se otočil na dívku, která však stále jen stála na místě a propalovala ho pohledem. Nakonec se stříbrovlasá otočila a zmizela v lese.
Nechtěla Kibovi nějak ublížit, jen jí vytočil tím, že jí nechce vzít s sebou. Však ona ho k tomu ještě donutí. Rozhodla se jít k hlavní bráně Konohy, předpokládala, že právě odsud bude vyrážet.
Sedla si na kámen za bránou a jen tupě zírala do lesa.
Několikrát se přistihla, že se jí zavírají oči, další z lidských potřeb. Spánek. Jako Anděl nespala, proto jí byl tento pocit nepříjemný, nakonec však její vůle zvítězila a ona udržela oči otevřené až do rozbřesku...