Několik zimních dnů Akatsuki 8

„Tobi, už víš, jak se tam dostaneme? otázal se netrpělivě Sasori. Už asi hodinu obcházel s Tobim sídlo bez jakéhokoli výsledku na úspěch a začal být podrážděný.
„Ne, Sasori. Druhý vchod je taky zablokovaný.“ seznámil ho Tobi se situací. Ta se mu ani trochu nelíbila. A Tobi už mu lez taky pěkně na nervy. Jakoby ho ani moc nezajímalo, že se nemohou dostat do sídla, že Deidara leží s otřesem mozku před hlavním vchodem a že on sám má zlomený nos. Jak tohle se mu mohlo podařit je mu záhadou. Kdyby neměl masku, neřeknu, ale takhle…
„Tobi! Kolikrát ti mám říkat, aby si nechal brouky, kytky, ještěrky, kamínky atd. napokoji. Opravdu nemám náladu obdivovat chrobáka! Koukej hledat, kudy se dostanem dovnitř.“ Ano, Tobi mu lez opravdu na nervy.

V SÍDLE

„PLESK.“ Konanina ruka tvrdě dopadla na Itachiho tvář. TY HAJZLE. TY BÍDÁKU. TY IDIOTE. JÁ SE TAM MÁLEM UDUSILA, ALE HLAVNĚ ŽE PANÁČEK SE VYSPINKAL. A DORŮŮŮŮŽOVA!“ Poslední slovo Konan úmyslně protáhla.
„Ale holubičko… začal blekotat Itachi
„HOLUBIČKO? JÁ TI DÁM HOLUBIČKU. VRAZÍM TI TAKOVOU, ŽE SE VRÁTÍŠ ZA DESET LET …

V POZADÍ
Bouchnutí dveří.
„Kam jsem ji jen mohl dát? Nejsi tady? Samehado? Kamarádko! Huůů!“

KONAN X ITACHI
… S BANÁNEM V RUCE, BOTAMA OD SNĚHU, NA KRKU TI BUDE VISET OPIČKA…

V POZADÍ
„Vsaď se, Hidane, že po něm skočí.“
„Neskočí.“
„Vsadíme se?“

KONAN X ITACHI
… NA PROVÁZKU SI POVEDEŠ LEDNÍHO MEDVĚDA…

V POZADÍ
„Fajn Kakuzu. O kolik?“
„O 1000 ryu, že skočí.“
„O 1000 ryu, že neskočí.“
„Platí.“

KONAN X ITACHI
… A ZA RUKU SI POVEDEŠ SVOJI MANŽELKU“!! dokončila vzteky rudá Konan.
„Ale…“ pokusil se znovu Itachi. Tohle opravdu nečekal. Tvář ho ještě po tom pohlavku pálila a teď už se na ní rýsoval obtisk Konaniny ruky.

V POZADÍ
„Tak neviděl jste někdo moji Samehadu?“

KONAN X ITACHI
„Itachi“ začala varovně Konan, „Itachi. Raděj už drž hubu nebo o ní přijdeš“ zasyčela vztekle. Otočila se raděj k lavoru s vodou a zkoušela probrat Peina.

„Ha!“ zvolal vítězoslavně Hidan. „Vyhrál jsem. Naval 1000 ryu.“
„Nemám.“ odsekl naštvaně Kakuzu.
„Jak nemáš? Máš?!“
„Nemám.“ trval na svém Kakuzu.
„Že nemáš?!“ vypěnil Hidan. „Ty kecko! Vždycky máš. Není chvíle, kdy by si byl bez peněz! Tak mě přestaň lakovat a koukej navalit prachy!“
„Já ti říkám,“ začal důrazněji Kakuzu, "že nemám.“ Samo, že měl. Ale vůbec se mu je nechtělo dát. Těchhle 1000 ryu bylo těžce vydělaných. Ten chlapík, co mu patřili, se jich nechtěl vzdát. A to jsem ho nejdřív slušně požádal (okamžitě mi naval všechny prachy a cennosti, co máš!!). Nedal. Jeho mínus. A co. Stejně mu bylo tak sedmdesát a vláčel se o berlích. A teď je měl dát Hidanovi kvůli nějaká blbý sázce. To tak, pomyslel si.
„Ty idiote, koukej mi ty prachy navalit! Vím, že je máš. Ten stařík o berlích byl dost nabytej“.
„O jakým staříkovi to mluvíš?“ Kruci, jak o něm může vědět. Vždyť u toho nebyl.
„Přestaň se tak blbě ptát. Prostě o něm vím a koukej mi navalit ty prachy! Nebo…!“

„TAK ŘEKNE MI NĚKDO DO****LE, JESTLI NEVIDĚL MOJI SAMEHADU?!!!“ zařval nepříčetný Kisame.

„Sakra, Kisame, to se nemůžeš zeptat normálně?“ vyjela po něm podrážděně Konan a shýbla se pro mokrý hadr, kterým omývala obličej Peina a který ji teď vypadl z ruky. „Musíš hned tak řvát?“ dodala.
„Já jsem se ptal už několikrát a nikdo nic.“ ohradil se Kisame
„Ne Kisame. Nikdo jsme tvoji Samehadu neviděli. A ani se vzhledem k bordelu, který tu panuje, nedivím, že ji nemůžeš najít ani ty.“ pronesla a dál se věnovala buzení Peina.
„Itachi?“ obrátil se Kisame na kolegu. Nic. „TAK ITACHI!“ Nic.
„To snad ne. On už zase usnul.“ kroutil nevěřícně hlavou Hidan.