Několik zimních dnů Akatsuki 7

„Slyšeli jste to?“ ozval se znepokojeně Hidan.
„Co?“ reagoval Kakouzo, který se skláněl nad Peinem a snažil se zjistit všechna zranění a čekal na Konan, která šla pro vodu, nějaké obvazy a desinfekci.
„No, venku. Nějakej hluk“ upřesňoval s pohledem upřeným na dveře.
„Zloděj“ začal se třást Kisame. „A já nemám svou basebalku. Víte kterou… Tu co jsem dostal k … k … už ani nevím k čemu“ snažil se marně vzpomenout.
„Nevíme“ ozval se Kakouzo, který usoudil, že na Peinovi prostě nic nevykouká a začal se věnovat rozhovoru svých dvou kolegů, „k čem jsi ji dostal a ani to nemíníme zjišťovat. Co ale určitě víme je ,že si s ní eliminoval Vůdce.“
„A mně.“ skočil mu do řeči Itachi, který byl při vědomí.
„A proto ji nech tam,“ nevnímal Kakouzo Itachiho poznámku, „kde si ji nechal. A ty se uklidni Hidane. Třeba je to jenom Zetsu, kterej se probral.
„COŽE? ZETSU! JEN TO NE!“ začal panikařit Kisame. „KAKOUZO, OKAMŽITĚ MI PROZRAĎ, KDE JE MOJE BASEBALKA! NEBO TI JÁ A MOJE KAMARÁDKA SAMEHADA ….. Samehada? SAMEHADA?! Ježiš, úplně jsem na ni zapomněl. Kde jen ji mám?“ odebral se ke dveřím absolutně nevnímaje své okolí. „Kam jen jsem ji mohl dát?“ mumlal si. „Mohla by být v rybníku? Nebo ve vířivce? Či snad ve skříni? Lednici?“ jeho přemýšlivý monolog se pomalu vytrácel na chodbě. Ostatní se jen nechápavě dívali.
„Je tohle normální?“ otázal se Kakouzo?
„Co tohle? Jo. Úplně. Teda, na něj. Jinak to normální není.“ odpověděl mu Itachi.
„Tak co? Jak je na tom?“ do místnosti proplula Konan s lavorem s vodou a nějakými obvazy. Rozhlédla se kolem. Přemýšlela, kam to má všechno položit. Všude byl neuvěřitelný bordel. Ten lavor našla zaházený spoustou neindetifikovatelných věcí, které raději nezkoumala blíže. Jediné, co bylo v pořádku, byla lékárnička. Tedy, když se nepočítají léky s prošlou záruční dobou tří let a hromadou pavouků a pavučin. Jednou tam pošlu pro něco Peina. pomyslela si škodolibě a pousmála se při vzpomínce na ječícího Peina a malého pavoučka. Teď ale, kam to mám položit. Na stole bordel, na zemi bordel, všude bordel. A ten smrad. Je všude. Jsem tu už nějakou dobu, ale na tohle si prostě nemůžu zvyknout. Ale já s nima zatočím. Itachi, tohle si vypiješ. Ty a to hovado. Nejdřív však Pein. Doprčic, kam s tím?
„Pánové, nemohli byste někde udělat trochu prostoru? Nemám to kam položit.“ požádala.
„Jo, hned to bude.“ ujal se toho Hidan. Otočil se ke stolu a jednoduše shrnul věci na zem. S hromady se začal linout ještě větší smrad. A to jsem si myslela, že horší už to být nemůže. pomyslela si přemáhajíc chuť zvracet.
„Kruci, to je smrad. Tady by se i tchoř mohl učit smrdět.“ zacpával si Hidan nos.
„Jo, to máš recht. Tchoř oproti tomuhle voní.“ přitakával Kakuzu. „Teď bych Vůdce nejraději přizabil. Ty plynové masky, o kterejch sme hlasovali do povinné výbavy sídla, by se teď hodili.“ pokračoval.
„Jo? Nebyls to náhodou ty, kdo říkal, že je to zbytečná investice? Že to jsou jenom vyhozený prachy?“ útočil Hidan.
„Tehdy by to vyhozený prachy byly. Copak jsem moh tušit, že máme mezi svými členy takový prasata?“
„To řek ten pravej.“ posmíval se Hidan.
„Cos to řek?“ vyjel Kakouzo. Moc dobře věděl, na co Hidan naráží. A opravdu neměl zájem o to, aby to tu vyšlo najevo.
„Už nevíš? Já ti teda osvěžím paměť. Takže…“
„Opovaž se. Nepotřebuju osvěžovat paměť. Pamatuju si to. Ale jestli jenom cekneš…!“ dodal výhružně.
„Pánové, nechte toho a raděj mi pomozte. Musím zjistit, co všechno má zlomeného. Vyřešíte to potom.“
„Já ti s tím pomůžu“ nabídl se Itachi ochotně. Představa, že bude stát blízko Konan…
„Ale, ale, Itachi, ty už jsi vzhůru?“ šla k němu Konan. „Jo, už jsem“ zazubil se Itachi. „To je dobře. Doufám, že si se vyspinkal do růžova.“ cukrovala Konan.
„Ano. Vyspinkal. Do růžova.“ blekotal Itachi. Jede po mně. Má o mě zájem. Ani si neuvědomil, že se přiblble usmívá. Hidan a Kakuzu to nevěřícně sledovali. Ještě před chvílí ho chtěla zabít, a teď? Konan už stála přímo u něj.
„Ach chudáčku“ pronesla soucitně. „Jsi zraněn.“ Konanina slova byla jak cukrkandl.
„Jo. Zraněn. Kisame. Basebolka.“ nesmyslně žvatlal myslíc už úplně jiným orgánem než je mozek. Její ruka. Zvedá se. Teď mě pohladí. Možná i políbí a pak… uvažoval zasněně. Sledoval její ruku, jak se natahuje...