Shledání II. Vzpomínka minulosti, část 14.

Skrýš meče

Meč ještě jednou zazářil a hned zase přestal.
Čekal na vyřčení svého jména.

Památník

Nejdříve tam dorazili Kakashi, Kushina, Naruto a Hinata.
Asi tak za půl hodiny se přidali Shikamaru, Ino, Chouji, Neji a Kiba s Akamarem.
Poslední kdo přišli byli Lee, TenTen, Sai a Shino, který je odvolal z knihovny na Shikamarův pokyn.
Teď tu byli všichni.
Kakashi provedl známou sadu pečetí, kterou uvedl památník do pohybu. Pomník se zastavil přesně tam, kde si to Kushina pamatovala. Ostatní na to nevěřícně dívali jakoby tam vyrostl strom.
„Naruto, tak si ho vem.“ Řekl Kakashi trochu ostřejším hlasem.
Naruto se sehnul, aby meč vytáhl z jeho skrýše. Vybalil meč z tkaniny. Naruta a skupinku stojících kolem něho čekalo překvapení. Meč byl krásný a začal zářit nepatrnou stříbrozlatou záři. Naruto si hned všiml znaku klanu Nari tedy přesněji řečeno svého klanu. Znak ještě krásnější než v knize.
„No, Naruto zkus říct hádanku a jméno meče.“ Navrhl Kiba.
„Jo, měl bys to zkusit.“ Přidala se Ino.
„Tak dobře. Zkusím to.“ Řekl Naruto. Hlas se mu chvěl napětím a nervozitou:
„,Nemám nohy, ale mám modrá křídla,
nechodím, ani nelétám.
Mám hlad, ale nikdy se nenajím.
Vyslov mé jméno.´
Hokanagi.“
A nic se zpočátku nestalo.
Naruto byl zklamaný, že se nestalo něco velkolepého.
Ostatní také včetně Kakashiho byli zklamaní.
Jenže nikdo, ani Naruto to neviděl, ani nevnímal, že meč vysílá do Naruta svoji energii. Náhle meč zazářil tak jasně, že všichni museli odstoupit, aby je záře neoslepovala.
Naruto se díval do té záře jakoby se nedíval do oslnivého světla, ale do obyčejného denního světla.Ani si neuvědomil, že omdlel. Ta záře Hokanagi ho jakoby zhypnotizovala a do bezvědomí padl zcela automaticky. V hlavě mu začal znít hlas: „...vděčný.“ říkal ten hlas. Narutův zrak se zaostřoval až viděl jasně.

Ocitl se v nějaké místnosti, kde zrovna hovořili dva muži, kteří si byli nápadně podobní, asi bratři. Keichi i Shitara měli blonďaté vlasy, modré oči. Shitara se mu líbil víc. Keichi už od prvního pohledu vypadal nesympaticky.
„Nemáš zač. Jsi přece můj starší bratr.“ Řekl Keichi, ale myslel si: ,Počkej, já tě jednou dostanu. A meč bude můj.´
Naruto mohl číst i myšlenky, asi další schopnost meče, myslel si Naruto.
Hokanagi spočíval Shitarovi na zádech.
Místnost byla spoře, ale elegantně zařízena. Nacházela se tu velká skříň, vedle ní vitrína se rozličnými zbraněmi. Naproti vitríně byla kuchyň. Keichi stál u prosklené tabule a díval se ven. Den byl zamračený. Zatímco Shitara seděl na pohovce a vypadal ustaraně.
Ani jeden z bratrů si Naruta vůbec nevšímali, vždyť tam ani nebyl. Naruto se podíval z okna a čekal ho šok. Díval se na dobře známou skálu, ale bez tváří kagů.
Konohagakure tehdy ještě neexistovala, ale byla tady menší vesnice bez stromů. Jenom budova vedla budovy. Obehnána širokou vodní plochou.
„SHITARO-SAMÁÁ..“ volal někdo a bez klepání vstoupil.
„Shitaro-sama, máme pohotovost! Kyuubi zaútočil na naší vesnici.“ Vyhrkl Hyuuga Kotarou. Jméno Narutovi proběhlo myslí.
„Jdeme. Bratře?“ pohlédl na svého bratra.
„Jo, jdeme. Vesnici nám svěřili do opatrování, tak ji musíme ochránit.“ Řekl Keichi.
„Máš pravdu. Ty slova jsi mi vzal přímo ze srdce.“ Odpověděl Shitara.
„Shitaro-sama, neměli bychom už jít?“ řekl Kotarou.
„No, vidíš.“ Vzpomněl si Shitara a spěšně vyrazil. Hned za ním vyběhl z bytu Kotarou následovaný Keichim. Keichi se podezřele usmíval.
„NECHOĎ SHITARO PO TOM TĚ ZABIJÍ!“ křičel Naruto za svým předkem.
Probudil se s křikem na rtech. Ostatní po měn koukali nechápali co Naruto viděl.