Tíha lásky - 08.díl

“Kibo?” Víla opatrně promluvila na vlka, na jehož zádech se nechala vézt. Ten lehce otočil hlavu a promluvil: “Co se děje?”
“Um… nic, jen… jestli jsi si jistý, že chceš přeměnu podstoupit?” V jejím hlase se zračil strach a obavy.
“Ano. Jsem přesvědčen. Život vlka je velmi zajímavý, to ano, ale já jsem chlapec a to se nezmění…” Sklonil hlavu a opět přemítal všechny ty společné chvíle, které spolu strávili. Když hrál, že se dusí a potom ještě Vůdce! Ano, to jsou vzpomínky… Ale nikdy nezapomene na den, kdy vílu uviděl poprvé… její dlouhé vlasy, zářivé oči a ten úsměv… na to nikdy nezapomene, na to vsadí i svůj život!
“Tak dobrá… stůj, tady si odpočineme.” Víla pobídla Kibu a ten se pomalu zastavil pod vysokými břízami. Zbytek smečky ho následoval a všichni pomalu ulehli. Narutovi chvíli trvalo, než slezl z Akamarova hřbetu, ale nakonec přeci jen upadl a skutálel se Kibovi k nohám. Rozesmál se a křečovitě se svíjel na chladné zemi. Poté vstal s upozorněním, že jde na záchod, ať ho tedy nikdo nesleduje.
Ovšem malý Kuro ničemu nerozuměl a poslušně se vydal za blonďákem. Ten si toho ovšem nevšiml a pokračoval dál, hledat vhodné místo k vykonání potřeby. Když dokončil rituál, otočil se k odchodu a spatřil malého Kura, jak sedí s pohledem upřeným na něj.
“Ty už jsi jako Sai!” Rozkřikl se Naruto, ale následně se rozesmál a vydal se zpět k břízám. Kuro se opět vydal v jeho stopách a poté společně ulehli k ostatním.

Bylo ráno a jemné sluneční paprsky procházejíc skrz listy vzrostlých bříz zasvítily do tváří víle, mladému ninjovi a několika vlkům. Jako první se probral Kiba, ale když vstával drkl do víly a ta se s trhnutím probrala také.
Šli se společně projít, protože nechtěli vzbudit nikoho z ostatních. Procházeli pod kvetoucími sakurami, jež rostly podél malé pěšinky. Šli dál po cestičce, když narazili na vysokou hradbu se znakem Větru.
“Tady je Suna? Není to nějak blízko?” Kiba nevycházel z údivu.
“No… právě proto jsem chtěla, abychom tu zastavili. Jinak by jsme to přeběhli a nikdo by se nechtěl vracet… O téhle zkratce mi vyprávěla matka… Chodívaly jsme sem na procházky, ale jednoho dne…” Víla vzlykla a otřela si slzu, jež jí ukápla z oka. Kiba na ni soucitně pohlédl a olízl jí ruku: “Víš co? Raději půjdeme pro ostatní.”