Až příště

Běžela sprintem ulicí Konohy. Směřovala do školy. Míjela lidi, mnohé přeskakovala, jiným se taktak vyhla. Do spousty vrazila. Spěšně se omluvila a hned se znovu rozběhla s proudem nadávek za zády, které za ní vyslal postižený. Nevšímala si rozhořčených pohledů ani protestů. Dál si klestila cestu vpřed. Ke svému cíli.

* * *

Pomalu se posadil do své lavice. Vedle něj usedli kolegové z týmu. Srdce mu prudce bušilo. Rozhlédl se po třídě. Několik holek na něj mrklo a usmálo se. Avšak ani jeden nepatřil té, kterou hledal. Ostatních se nevšímal. Pohledem zabloudil ke dveřím. Někdo vstoupil. Srdce mu začalo tlouct prudčeji, jenom aby se vzápětí znovu uklidnilo. Klid. To není ona. Prstama začal bubnovat o lavici. Kamarád z týmu se k němu naklonil. Že určitě přijde? Jo, snad jo.

* * *

Skákala po střechách. Bylo to jednodušší, rychlejší a hlavně nemusela přeskakovat ty otravné lidi, kteří by se jí jako naschvál motali do cesty. Běžela, skákala. Myšlenky se jí zatoulaly k příčině jejího pravděpodobně pozdního příchodu.
Jestlipak tam bude? Bude sedět na svém místě? Tak jako vždy? Mrkne na ni? Tak jako vždy?
Srdce ji začalo bušit rychleji. A nebylo to téměř vražedným tempem, které nasadila.

* * *

Zazvonilo. Současně někdo stiskl kliku a dveře se začaly otvírat. Okamžitě ho zaplavil pocit očekávání. Srdce začalo prudce být, tep se zvýšil. Polévalo ho hned horko, hned zase chlad. Pohledem hypnotizoval dveře. Dneska nastal ten den. Všechno jí řekne. Všecičko. Dveře se otevřely. Už žádné pohledy, úsměvy ani povzbudivá mrkání. Řekne jí to. Žádné “až příště“, tak jako si to řek mnohokrát předtím.
Vlna vzrušení dostoupila vrcholu. Dýchal jen povrchově a po zátylku mu stékal studený pot.

* * *

Doskočila na zem před budovou školy. Neotálela a ihned se rozběhla dovnitř a pak dlouhou chodbou ke své třídě. Že jde pozdě už věděla. Míjela další třídy. U jedné se zastavila a snažila se uklidnit. Jde pozdě. Na tom nic nezmění. Ale nemusí tam vběhnout uřícená. Vytáhla zrcátko a vydýchávala se. Pohledem zjistila, co už dávno tušila. Účes, který tak pracně vytvářela, byl zničený. Zrcátko schovala. Z vlasů si vytahala všechny sponky a stáhla gumičku. Vlasy nechala volně rozpuštěné. A to se tak snažila.
Ze třídy za ní se ozval pronikavý hlas, který dosti nevybíravým způsobem nadával jednomu z profesorů. Vyrozuměla, že je to Iruka-sensei. A také poznala hlas – Naruto. Už dávno ji napadlo, a teď opět, že až s ním půjde někdy nějaký tým do boje (tedy, za předpokladu, že udělá zkoušky), si mohou rovnou s sebou vzít trumpety a bubínky. Vyjde to nastejno.
Znovu vytáhla zrcátko. Ještě jednou zkontrolovala make-up. Ten jediný přežil bez úhony. Trochu smutně si hrábla do vlasů. Dneska mu chtěla všechno říct. Všecičko. Už žádné “až příště“, tak jako si to řekla mnohokrát předtím. Bude to dnes.
Pomalu se rozešla ke své třídě. Až na tlumený hlas Naruta, který pronikal i skrz stěny a zavřené dveře byl všude klid. Sem tam zaslechla profesora, jenž se snažil uklidnit své rozjívené žáky. Ale jinak ticho.
Uvědomila si, že ji silně tluče srdce. V tom tichu byla přesvědčená, že jeho tlukot musí být slyšet. Zastavila se před třídou. Od břicha se jí šířilo chvíli teplo, chvíli chlad. V krku měla knedlík. Nadechla se. Ruku si otřela do svého trička.
Ano, dneska mu všechno řeknu. Včera se rozhodla. A také to splní.
Znovu se zhluboka nadechla. Stiskla kliku a otevřela dveře.