Oheň a led 3

Nesmělým pohledem si prohlížel kuchyň, ale když zachytil prosebný pohled své dcery, rozhodl se, že jí poví pravdu.

Noční můra

„Na samém počátku naší existence byly dva zakládací klany, Kirinketsu klan a Douketsu klan. Kirinketsu se měnili v draky, navíc přímo bravurně ovládali oheň. Byli příjemní, přívětiví, ale i temperamentní. Oproti nim Douketsu se proměňovali ve vlky, jejichž umění byl led. Ti byli odtažití, chladní a samotáři.“ Při těchto slovech si Ayame ihned vzpomněla na záhadného mladíka. „Tyhle dva klany byly rivalové po celá staletí, z generace na generaci se dědila nepřátelskost mezi nimi. Jenže ikdyž se lišily už jen od pohledu, silově se nijak nepřesahovaly. Pak přišla válka, ale to tak krutá, že se nikdo neodvážil zapsat ji do pamětí. Při ní vymřely hned oba dva klany najednou. Ovšem legenda praví, že dva potomci přežili a jednoho dne se znovu utkají v boji, aby obnovili svůj bájný původ.“ Teuchi pohlédl na vyjevenou Ayame.
„A já... já jsem...“ Nebyla schopná to doříct. Vlastně to ještě vůbec nepochopila.
Smutně si povzdechl, načež se sklopenou hlavou přikývl. „Ano, ty jsi poslední členkou Kirinketsu klanu. Tvé jméno je Shikome.“
V tu chvíli si vybavila svůj sen. „Ale mé jméno je Kaen Okayaki, nebo ne?“ namítla.
Zavrtěl hlavou. „Kirinketsu používali krycí jména, která by je ochránila před případnými špehy.“ Pak se zarazil. „Kdo ti to řekl?“
Hnědovláska ztěžka polkla. „No, měla jsem takový sen,“ začala nejistým hlasem.
„Jaký sen?“
„No, zdálo se mi o tom cizinci, jak si u nás objednal vodu. Říkal, že jsem posledním potomkem dračího klanu a že se jmenuju Kaen Okayaki.“ Tu část jak se proměnila v draka raději pomlčela.
„Hmm, je možné, že je to pouze špeh z Douketsu klanu, ale nesmíme usnout na vavřínech.“
Zavládlo zadumané ticho, jak Teuchi přemýšlel nad chlapcem, zatímco Ayame zvažovala svou otázku.
„Tati?“ Hlas se jí nekontrolovatelně třásl, do očí se pomalu hrnuly slzy.
Starý muž na ni pohlédl.
„To znamená, že... že nejsi můj... pravý otec?“ Malá kapka dopadla na její drobné ruce složené v klíně.
Smutně si povzdechl. „Nejsem, holčičko. Tvůj biologický otec byl můj nejlepší přítel. Slíbil jsem mu, že tě ochráním před posledním Douketsu, že nedovolím, abys našla svou bájnou moc, která by taky mohla znamenat katastrofu. Že nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo. Ale zřejmě jsem selhal.“ Obličej měl skleslý, zkřivený do zarmoucené grimasy. Ayame tiše vzlykala, hlavu svěšenou mezi ramena. Už už k ní natahoval ruku, když vtom se okno za nimi rozbilo. Na zem v cinkavém rámusu dopadaly malé kousíčky rozdrceného skla. Oba dva se vyděšeně otočili. Pohled jim okamžitě utkvěl na rezavovlasém mladíkovi se zelenýma očima. Ten se podle ušklíbl, a než stačil někdo něco udělat, Teuchi už padal k zemi, v hrudi zaražený kus ledu.
„NE!“ vykřikla dívka šokovaným hlasem. Vrhla se k muži, vzala ho do náruče. Jeho pohled byl stále ještě zděšený, avšak prázdný. Nešťastnýma očima pohlédla na chlapce, stojícího na okenním parapetu. Ten se opět zašklebil. Poslední, co hnědovláska spatřila, byl letící ledový kunai.

S křikem se probrala a posadila se na posteli. Prudce oddechovala, z očí jí tekly slzy, na čele se leskly kapky potu. Vystrašeně se rozhlédla po místnosti. Pořád to byl její pokoj, útulný, uklizený, nikde se neválely žádné rozházené papíry nebo oblečení, všechno bylo jako dřív. Složila si obličej do dlaní, načež se rozplakala. Najednou se roztřásla zimou, čímž si uvědomila, že okno je otevřené. Uslzenýma očima se podívala ven na kulatý měsíc. Byl neuvěřitelně jasný, svítil Ayame do tváře svou stříbrnou září. Rukama si objala hruď, vysoukala se zpod peřiny a šla k oknu. Avšak než ho stačila úplně zavřít, ledový vítr stihl dovnitř přivát pár bílých sněhových vloček.

„Dobré ráno,“ pozdravil Naruto pln energie.
„Dobré ráno,“ přitakal mu Teuchi. Oba dva pohlédli na Ayame, která jen stála u pultu, bezvýraznýma očima zírajíc před sebe. Nechápavě se na sebe podívali.
„Holčičko, co je ti?“ zeptal se starostlivě muž. Pomalu k ní přistoupil a dotkl se její paže. Pak ale s bolestným syknutím ucukl. To přimělo dívku se na něj otočit. Výraz měla zvláštní, podivně zasmušilý, což u ní nebylo vůbec zvykem.
„Proboha, vždyť ty celá hoříš!“
Chvilku na něj hleděla, poté si přiložila ruku na čelo. Když ji odtáhla, všimla si, že na ní má puchýře, podobné jako od spálení. Avšak místo aby překvapeně vytřeštila oči, jen těžce sklopila hlavu. Muž ji nevěřícně sledoval.
„Musíš ihned do nemocnice, máš strašně vysokou teplotu.“
„Nic mi není,“ zavrtěla hlavou. Její hlas byl o hodně hrubší, škrábavý, snad jako by měla v krku sůl. Otočila se k němu zády, aby připravila Ramen.
„Dobrý den,“ pozdravil nový příchozí. Hnědovláska se vyděšenýma očima narovnala. Porcelánová miska jí vyklouzla z roztřesených rukou a s třeskem se rozbila o zem. Šestero očí k ní střelilo pohledem. Celým tělem jí viditelně projela vlna strachu. Byl to on, ten chladný chlapecký hlas, který už velmi dobře znala ze svých dvou nočních můr.
***

Příště: Jaká bude další Ayamina reakce na mladíka? A co jí vlastně je? Počkejme si na Ketie!!! ;)