Akatsuki a zlatá rybka 3

„Cože?!“ nevěřil svým uším Uchiha. „Loutkové divadlo?!“
„Jo,“ potvrdil mu to jeho parťák.
„Jsou normální?!" rozčiloval se Itachi. „Pojď, jdem dolů. To mi musí Pein vysvětlit.“
„Peine,“ kývla modrovláska k právě příchozímu Uchihovi.
„Věděl sem, že se mu to nebude líbit,“ zazubil se Pein.
Ostatní v místnosti napjatě pozorovali, co se bude dít.
„Nějakej problém, Itachi?“ zeptal se ho dřív, než mohl Uchiha promluvit.
„Loutkové divadlo!“ odpověděl. Měl takovej vztek, že se na víc nezmohl.
„A to se ti nelíbí?“ provokoval ho Pein.
„K čemu to bude?“ snažil se ovládat.
„K čemu?“ opakoval Vůdce. „Budeme na něm hrát. Vyděláme tak peníze, bude to zábavné a náměty budou na Jashina,“ vysvětlil mu Vůdce.
„A kdo ho bude hrát?“
„Sasori,“ pronesl a zkoumavě se na Uchihu podíval. Něco ho napadlo. „Ale jestli ti to vadí, můžeš se nějaké loutky ujmout sám. Dostal bys jednu z hlavních rolí. Obětního beránka. Ten tam bude vystupovat poměrně často,“ nabídl mu.
Itachi pevně stiskl rty k sobě a jenom se na něj dlouze podíval. Tohohle budeš litovat, Peine!
„Fajn. Jestli už nic nemáš, nebudeme to déle protahovat,“ tleskl rukama Pein. „Dojděte někdo pro rybku. Ty ne,“ zarazil Kisameho, který se nadšeně hrnul vyplnit jeho příkaz. „Třeba ty,“ ukázal na Tobiho.
„Juchů!“ zavýskl Tobi a povyskočil. „Tobi to zvládne! Tobi is a good boy!“ Otočil se a rychle odspěchal pro rybku.
Vůdce se samolibě podíval na dva provinilce. Ani jeden se netvářil vlídně. Což tedy bylo velmi slabé slovo.
„Doufám, že si z toho do příště vezmete ponaučení.“
Odpovědí mu byly pouze dva vražedné pohledy. Otočil se a nechal ty dva, ať si dělají co chtějí.
„A my ostatní,“ oslovil zbylé členy Akatsuki, „půjdeme vypustit rybku. Vy dva, pokud chcete, můžete jít samozřejmě s námi,“ nabídl jim. Doufám, že půjdeš, Itachi. Jestli bych v tu chvíli chtěl fakt něco vidět, tak tvůj výraz. Ten bude za všechny prachy. Naposledy se na ně podíval a pak se vydal za ostatními k rybníku.
Itachi zatnul ruce v pěst. Takové ponížení. Potupa. Sloužím Akatsuki věrně a teď tohle. Konan. Všechno kvůli tobě a kvůli tomu tvýmu slepičímu mozku a zobáku. Ale počkej Peine. Něco vymyslím a pak se těš.
„Já jdu s nimi. Jdeš taky?“ zeptal se ho Kisame.
Přikývl. Třeba se mi ještě naskytne příležitost.

Připojili se k členům Akatsuki, kteří u rybníka čekali na Tobiho. Čekali hodinu, dvě. Pak dokonce tři. Všem pomalu začínala docházet trpělivost.
„Kde, ksakru, je?“ zeptal se podrážděně Hidan.
„Třeba zabloudil,“ odpověděl mu Kakuzu.
„Nebo nemůže najít rybku,“ přisadila si Konan.
„Jo, to by mu bylo podobný,“ díval se k sídlu Pein. „Skočte tam pro něj někdo!“ přikázal. „Ty ne,“ zarazil Kisameho, který se se stejným nadšením, jako předtím, hrnul do sídla. „Konan,“ usmál se na modrovlásku.
Ta mu úsměv vrátila a vydala se hledat Tobiho.
„Tobi?!“ zavolala do ztichlého sídla. „Tobi! Jsi tady?!“ Žádná odpověď.
Chvilku stála, jestli se něco neozve. Když bylo všude ticho, vydala se do místnosti, kde byla rybka. Jakmile došla ke dveřím, slyšela za nimi Tobiho hlas. Co tam proboha vyvádí?
„Tobi?“ zavolala.
„Jsem tady!“ ozval se maskovaný za dveřmi. „Ale mám takový problém,“ dodal.
„Jaký problém?“ zeptala se ho Konan. „Nebo počkej. Nic mi nevysvětluj, já jdu dovnitř.“ Otevřela dveře.
To, co viděla, ji málem poslalo do mdlob...