Ten druhý

Druhý. blesklo mu hlavou, když mu katana nepřátelského schinobiho proklála hruď. Vždycky druhý. pomyslel si, když ninja katanu vytrhl a vrhl se zpět do boje. Proč vždycky druhý? podíval se na ránu, z které se mu řinula krev. Zase jsem prohrál. I teď, kdy se prohrávat nevyplácí. Přitiskl si ruce na ránu. Cítil, jak mu rána pulzuje a mezi prsty mu protéká mazlavá, horká tekutina. Jeho krev. Druhý. V boji na život a na smrt. Norimo, ať si kde jsi, určitě se mi teď směješ. Nebo žalostně pláčeš. Nevím. Moc jsem tě nepoznal. Klesl na kolena.
Nenáviděl jsem tě. Odjakživa. Ne, to ne. Od školy. Od chvíle, kdy ti dala přednost dívka, která se mi líbila a o kterou jsme oba usilovali. Tenkrát jsi nade mnou poprvé vyhrál. Oběma nám bylo sedm let. A jak jsem později zjistil, nemělo to být naposledy. Házeli jsme šurikeny, byl jsem druhý. Běhy na jakoukoli trať, různé délky, byl jsem druhý. Kdo bude mít ve škole lepší výsledky, byl jsem druhý. Trénoval jsem tvrději, déle a více. Učil jsem se dlouho do noci. Vysedával nad knihami. A přece to nestačilo. Ať jsem dělal co jsem dělal, byl jsem druhý. Proč? Kde byla chyba? Nebo mi nebylo souzeno nad tebou vyhrát?
Přepadl na břicho. Boj kolem něho pomalu ustával.
Je paradoxem, že když jsme stáli při chuuninských zkouškách tváří v tvář, nebyli jsme schopni přemoci toho druhého. Boj skončil remízou. Nebudeš tomu věřit, ale dalo mi to hodně sil do nového snažení. Motivaci. Naději. Znovu jsem začal věřit. Ještě ten den jsme se oba stali chuuniny. Za kvality předvedené ve všech částech chuuninské zkoušky. Užíval jsem si to. Poprvé jsem s tebou neprohrál. Zároveň ale naposledy.
Cítil, jak ho někdo převrací na bok.

„Přežije?“ zeptal se muž v masce ANBU, stojící nad medičkou.
„Nevím.“ odpověděla upřímně, jak bylo jejím zvykem. „Rána je skrz na skrz. Ztratil mnoho krve.“ dala se do léčení.
Tvář muže pod maskou se zachmuřila. „Zachráníš ho?“ zeptal se.
„Dělám co můžu.“ odpověděla nevrle.
Z tónu jejího hlasu usoudil, že už by ji neměl rušit. Napřímil se a rozhlédl se po nepřátelském tábořišti. Tři mrtví, dva zranění plus tenhle z osmičlenné skupiny. Příšerná bilance. A to nevím, jestli Terikime přežije. Překročil několik polen, připravených na oheň. Bylo jich moc. A to jich tu mělo být pár. Někdo je musel varovat. Nakopl kamínek. Nebo to někdo ve vedení zvoral a nedal nám přesné informace. Vztekle praštil do kmene stromu až kůra zapraštěla. Přesvědčil se, že zranění nic nepotřebují. Pak se posadil nedaleko medičky, aby byl k dispozici, kdyby něco potřebovala.

Pak jsme se dostali do ANBU. Nikdy jsem neměl větší radost než ten den, kdy jsem zjistil, že si někdo cení mých schopností. Kazil mi to jeden fakt. Ty ses tam dostal taky. Ale s tím se dalo počítat.
Dodnes jsem nepochopil, koho napadlo, dát nás dva dohromady do jednoho týmu. A proč potom nikoho nenapadlo nás dva rozdělit. Možná proto, že i přes hádky, pošťuchování a rýpání tým fungoval.

Netrpělivě poposedával na místě, kde seděl. Sledoval počínání medičky. Měl chuť se jí zeptat, jak to jde, ale věděl, že by se za a) nic nedozvěděl a za b) by to od ní potom pořádně schytal. Neodvažoval se ji proto rušit. Mohl jenom sedět, mnout si bradu a sledovat její nehybnou tvář, zkřivenou soustředěním.

Nikdy nezapomenu na naši poslední společnou misi. Bojovali jsme se skupinou nepřátel kousek od sebe. Dorazil jsem svého posledního nepřítele a otočil se, abych viděl, jak si vedeš ty a jestli jsem neskončil dřív. Jenže ty už jsi si čistil katanu od krve. Vítězně si se na mě usmál a já se mohl zalknout vztekem. Co se stalo vzápětí se mi navždy vrylo do paměti. Jeden z nepřátel, který měl být mrtvý, se zdvihl a rozpáral ti kunaiem břicho. Nikdy jsem nezapomněl tvůj překvapený výraz a už vůbec jsem nezapomněl slova, která jsi mi řekl poté, co jsem ninju zabil dřív, než tě stihl dorazit. Řekl jsi: „Terikime, než zemřu, chci abys věděl, že jsem tě vždycky obdivoval. Obdivoval jsem tvou vytrvalost, tvou až zatvrzelou snahu být lepší než já. Byl jsi mi motivací. Hnací silou, která mě nutila stále se zlepšovat. Díky tobě jsem se dostal na takovou úroveň, na jaké jsem. Zároveň ale na světě těžko najdeš člověka, který by tě tak moc nenáviděl. Za to, že jsi mi nikdy nedopřál oddychu, neustále mi šlapal na paty a byl stálou hrozbou, že se dostaneš na výsluní místo mě. Teď je to k ničemu. Já umírám a ty žiješ. Prohrál jsem v otázce života a smrti. Bůh tě zatrať Terikime, ale díky.“
Ve chvíli, kdy jsi vydechl naposledy jsem nevěděl, jestli tě mám nenávidět nebo být vděčný za tvé uznání. Pro tu chvíli jsem to nechal být. Důležité bylo, že jsem přežil a i když jsem se za to později trochu styděl, měl jsem radost, že si mrtvý. Konečně jsem to byl já, kdo byl první. Koho obdivovali a dávali za příklad ostatním. Na druhou stranu jsem si přál, abys byl naživu. Chtěl jsem, abys musel žít s myšlenkou, že ty, hvězda schinobi Akademie všemi obdivovaný jsi byl poražen mnou, zoufalým snaživcem všemi litovaný. V závěru jsi to byl nejspíš ty, kdo vyhrál. Zemřel jsi v boji a zásluhy tak nebyly připsány mně.
Nyní je tedy řada na mně. Odcházím za tebou. Najdu tě, ať jsi kde jsi. Je toho tolik co ti musím říct. Ne, nemusím. Z celého svého srdce, které každou sekundou bije pomaleji a pomaleji, ti to říct chci. Tak se připrav. Přicházím.

„Zatraceně!“ zaklela medička a zvýšila výdej léčivé chakry.
„Co je?!“ byl hned muž, teď už bez masky, u ní.
„Ztrácím ho.“ zamumlala a ještě zvýšila své úsilí. Pot z ní jen lil.

Vlastně počkat. Ještě nemůžu odejít. Ještě jim chci něco říct.

„Uuf.“ oddechla si medička. Je zpátky, ale ještě nemá vyhráno. Nedaří se mi pořádně zastavit krvácení.
„Tak co?“ zeptal se netrpělivě.
Nemusela odpovídat.
Terikime pomalu otevřel oči. „Prosím,“ zašeptal tak potichu, že se oba museli sklonit těsně nad ním, aby ho slyšely. „Prosím, pohřběte mě hned vedle Norima. Na náhrobek mi dejte nápis “Ten druhý, jenž nenáviděl prvního, ale dokázal mu odpustit.“

Nyní můžu jít.