Tíha lásky - 02.díl

Tak prosím! Užijte si to!!! XD

Mladý chlapec se probouzel energicky a neuvěřitelně rychle. Oblékl se, najedl a už utíkal ven. Měl dnes jeden cíl: Najít tu dívku…
Proběhl Konohou k místu, odkud včera odešla a vydal se do lesa. Mezi hustými větvemi stromů a keřů nebylo skoro nic vidět. Dral si cestu houštím, když se konečně dostal na nevelkou mýtinku. Usadil se a prohlédl si své ruce. Z tenkých ranek stékaly maličké kapičky krve a špinily mu oděv. Nebyly nijak hluboké, ale velmi bolestné.
Tu se před ním z ničeho nic objevil pes: Akamaru.
“Akamaru! Co tu děláš?” Kiba si ani neuvědomil, že ho nechal doma, protože měl plnou hlavu té překrásné dívčiny. Pes ho však dohnal a ničil stromy máváním svého velkého ocasu. Pes něco zavrčel a chlapec se na něj usmál, vysedl na něj a poté se oba opatrně vyhýbali kmenům stromů.
Akamaru něco zavětřil. Pozvedl čenich a snažil se přemýšlet, co to cítí. Zaštěkal a Kiba poznal, že jde o vlky. Bylo jich asi tak sedm a blížili se závratnou rychlostí. Listí před nimi zašumělo a náhle se zjevilo sedm velkých vlků. Byli jen o něco málo menší než Akamaru a měli stříbřitou srst. Žluté oči a vyceněné tesáky se blyštily a Kiba jen třeštil oči.
“Co chcete?” ptal se vystrašeně.
“Pomoct.” Zavrčel prostřední, zřejmě jejich vůdce.
“A s čím byste potřebovali hnout?”
“Ale ne! Pomoci tobě!” Promluvila vlčice, nejmenší členka smečky.
“Mě? A s čím?” Podivil se Kiba.
“No přece s hledáním Bezejmenné víly!”
“Vy… vy mi chcete říct, že ta dívka, co ležela včera u nás v nemocnici je víla?” Kiba nevěřil svému sluchu.
“Přece sis nemyslel… no nic. Ale teď už pojďte, nebo je nedoženeme!” Odpověděl vůdce a otočil se k odchodu. Kiba přemýšlel. Má jim věřit? Jsou bezpeční? Nezavedou ho někam do temnot? Odhodlal se. Půjde s nimi a najde ji! Tu vílu.
Všichni vlci se odrazili a naráz přeskočili vysokým obloukem překážející houští. Kiba udělal to samé a spolu se svým psem se vydal po stopách vlkům. Asi po pěti minutách běhu chlapec neodolal a musel se zeptat: “A proč mi vlastně pomáháte?”
Vůdce po něm vrhl nenávistný pohled, avšak odpověděl: “Ten vlk, co je s ní, patří k nám. Zatoulal se, je to ještě vlče a neumí ani pořádně mluvit. Nestihli jsme ho zatím vycvičit na právoplatného vlka, narodil se teprve před třemi měsíci a jeho matka je tady Suna.” Jmenovaná vlčice potřásla hlavou a srst se jí zatřpytila.
Kiba už se na nic nevyptával a po zbytek cesty všichni putovali mlčky. Dorazili k obrovskému balvanu, pokrytému mechem a postavili se kolem něj. Zanedlouho ze stínu stromů vyšla mladá dívka s duhovými křídly a blond vlasy se svým vlkem v pozadí. Chlapec se na ni dlouze zadíval a ona mu pohlédla do očí.
“Kibo, proč mě hledáš?” Udiveně pozvedla obočí. Poté si všimla sedmi vlků a zarazila se. Nejdřív si je se zájmem prohlížela, po chvíli však sledovala něco jiného.
“Chtěl jsem tě vidět!” Odpověděl Kiba, avšak ona ho nevnímala. S vyraženým dechem pozorovala svého věrného přítele, jak po krůčcích postupuje ke smečce. Po chvíli se rozběhl a šťastně povalil svou matku k zemi. Ta ho několikrát olízla a řekla mu: “Doufám, že ses měl dobře… už bych ti vlastně mohla dát jméno. Budeš…” V tom ji víla zarazila: “Je to Kuro…” promluvila se sklopeným zrakem.
“Kuro… to je pěkné jméno. Dobře Kuro, jdeme domů!” Už už se začala otáčet, když v tom ji Bezejmenná opět skočila do řeči: “Moh… mohla bych jít s vámi?” Ptala se velmi opatrně. Kiba na ni prosebně pohlédl.
“A Kiba také?” Doplnila. Vlci k sobě přistoupili a radili se. Po chvíli šuškání, které vlastně znělo jako kňučení se dostali k názoru.
“Ano… ale za něco!” Řekl Vůdce rázně. Víla se zarazila.
“Za… za něco? Za co?” Vykoktala.
“Z tvého kamaráda se musí stát vlk! Lidé s námi totiž putovat nemohou!” Vysvětlil. Víla na Kibu pohlédla. Ten zjevně nevěděl, jak se rozhodnout. Bylo jasné, že to bude nebezpečné, zato však chtěl zažít něco velkolepého a odvážného. Rozhodl se.
“Tak dobrá.”
Vlci se pousmáli a postrčili Kibu ke kameni. Ten na něj pomalu vylezl a zvěř kolem něj utvořila kruh. Následoval zvláštní rituál.
Všichni si olízli tlapy, Vůdce něco zavrčel a položili je na kámen. Následně dlouze zavyli a zavřeli oči. Kiba ucítil nepříjemné horko, které ho doslova zavalilo. Postřehl i štiplavou bolest v prstech a hlavě. Náhle se začal celý měnit. Obličej se mu protáhl do dlouhého čenichu, Z prstů mu vyrašily dlouhé a ostré drápy a zešpičatěly mu uši. Jen tomu přihlížel a nemohl nic dělat. Ostatně život vlka ho vždy zajímal. Náhle ho zahalila vlna dlouhé jemné tmavě hnědé srsti, která se mu šplhala od konečků prstů až k čumáku. Proměna byla dokončena. Kiba udělal to, co si vždy přál. Nahlas a táhle zavyl k měsíci. Vlci se rozestoupili a utvořili uličku, kterou měl Kiba projít. Když došel k víle, Vůdce zvolal: “Hotovo! Můžeme vyrazit?”
Víla se na Kibu radostně zadívala a pohladila ho po hlavě. Poté pomalu vyšli.