Nejsilnější Hokage 4 - Jediný přeživší

Kroky se stále blížily: „Klap, klap.“
Minato přistoupil ke dveřím.
„Klap, klap, klap.“
Náhle kroky na kovové podlaze ustaly.
„Budeš tam dlouho? Nebo mám jít do podzemních pater sám?“ sykl Orochimaru.
„Jsem už paranoidní.“ zakryl si Namikaze jednou rukou tvář. Vystoupil zpět na chodbu a následoval Sannina do podzemních útrob základny.
Čím déle šli, tím se zvětšoval počet mrtvých. Jejich těla byla příšerně zohavená od útoků příšer. V temné chodbě poblikávalo několik žárovek. Dvojice zatím míjela pracovny a různé ubikace pro posádku. Některé dveře byly vyražené a pohled do těchto místností vyvolával nepříjemné nutkání ke zvracení. Krev odkapávala ze stropu a kousky těl byly rozházené po zemi. Blonďák si raději natáhl přes obličej zvířecí masku Anbu jednotek.
Orochimaru vytasil oba meče, jen co vstoupil do první větší místnosti: „Myslím, že nám teď začne ta pravá zábava.“
Čtvercová místnost, v ní bylo několik kotců pro lidi. Každá klec měla své číslo. Mladý muž, sedící u stolu měl v hlavě díru, když k němu Orochimaru přistoupil, zjistil, že nemá mozek. S mírným znechucením obrátil svou pozornost k větráku na stropě. Visel tam pouze trup člověka, pomalu se otáčel po místnosti a rozstřikoval kapičky krve, které v sobě nebožák ještě měl. Nohy nebyly nikde k vidění.
Minato přistoupil k pultu v rohu místnosti, kde sebral jeden ze zápisníků. Začal nahlas číst: „Stanoviště číslo jedna. Tady měli první typ subjektů. Silní, ale blbí.“ usmál se blonďák.
Jakmile desky položil zpět na pult, ozvalo se dlouhé zavytí. Dveře, které vedly do nižších pater, náhle vyletěly z pantů. Zastavily se až o protější stěnu. Do místnosti vběhli tři znetvoření muži. Na sobě měli pouze cáry kalhot. Jejich svalová hmota byla nelidská. Znetvořená těla, vystouplé žíly a načervenalá kůže. Tupě zírali na dva příchozí. Zavrčeli, vycenili zuby a rozběhli se ke své potravě.
Hned dva vyrazili proti Sanninovi. Prvnímu se hravě uhnul otočkou a stačil ho seknout do zad. Orochimaru při dokončení piruety zabodl oba meče do druhé stvůry, která se následně skácela k zemi.
Poslední obluda vystartovala po Minatovi. Rozkopla pult, za kterým stál a odhodila ho ke klecím. To blonďákovi vyrazilo dech, než stačil vyskočit na nohy, zmutovaný muž už stál před ním. Namikaze složil ruce do pečetě, aby následně ze svých úst vypustil kouli z ohně. Příšera zavřískala bolestí a ustoupila. Minato hned vyskočil na nohy a tasil svou katanu. Jeden ladný úder a hlava nepřítele ležela na zemi.
„To bylo všechno?“ usmál se Orochimaru.
Udělal pár kroků ke dveřím a první stvůra, která schytala jen pár ran do zad, vyskočila na nohy a rozeběhla se na Sannina. Minato hodil svou čepel, která těsně minula Orochimaru a zabodla se nestvůře přímo do hlavy.
„Jdeme dál?“ přistoupil Minato ke stvůře a vytáhl z ní svůj meč.
„Jdeme.“ kývl tázaný hlavou.

Další schody do útrob vojenské základny schované v lesích. Jak postupovali hlouběji, ubývalo mrtvol a krve. Našly se však i výjimky. Od jedné pracovny se linuly dlouhé krvavé škrábance. Obětť se snažila nehty zachytit o podlahu, než ji jedna z příšer odtáhne a v klidu roztrhá.
Orochimaru opět zmizel ve tmě a nechal Minata, aby se porozhlédl po zdejších pracovnách.
Namikaze zamířil do prvních dveří, které uviděl. Opět byly zevnitř zatarasené, ale příšery dveře hravě vyrazily. Kupodivu v kanceláři nebyla žádná krev. Stůl, dřevěná židle, pohovka, tři železné skříňky a orientální koberec. Na stole fotka jakéhosi muže s dítětem a několik papírů, které Minatovi nic neříkaly. Po delším hledání našel v zamčeném šuplíku deník.
„Soukromý deníček Que-Min.. Tady nic zajímavého nebude.“
Minato listoval v deníčku, ale nic zajímavého opravdu nenašel. Už to vzdal a hodil notýsek na stůl. Jakmile tak učinil, jedna ze železných skříněk se otevřela…
Mladá, velmi pohledná, dívka vyskočila ze skříňky. Měla na sobě bílý plášť s jmenovkou Que-Min. Dlouhé hnědé vlasy měla rozpuštěné.
Minato na chvíli ztuhl, když se dívce zadíval do jejích velkých modrých očí. Další co uviděl, byla pěst. Jak blonďák poznal, dívka nebyla jenom hezká, ale také silná. Rána ho odmrštila na stůl přes který se převalil.
„Au!“
Vyskočil ihned na nohy a kontroloval si čelist, jestli jí nemá zlomenou. Dívka zhluboka oddechovala. Nemohla věřit, že je zde ještě někdo živý.
„Kdo jste?“ ihned vyštěkla.
„Jste z vlády? Proč vám to trvalo tak dlouho? Kolik vás tady je?“ pokračovala v otázkách.
„No, jsme tady dva.“ odpověděl blonďák na poslední otázku.
„Dva?“ zařvala Que-Min... „to si děláš p***l! Všichni tady umřeme.“
Její hlas začal pomalu slábnout.
„Jo, dva a nejsme z vaší vlády. Jsme z Listové.“
Minato ukázal svůj úsměv, který musel hned zmizet, když na něj dívka opět zaútočila.
„Nepřítel mé země!“ vřískala mladá žena, hned co ji blonďák chytil za ruce, kterými ho chtěla umlátit.
„Uklidni se. Jsem tu jenom já, legendární Sannin, ty a plná základna tří typů zmutovaných lidí, z kterých jste se snažili udělat nepřemožitelný vojáky, abyste změnili vývoj té nesmyslné války.“
Que-Min přestala kopat nohama a uklidnila se.
„Tří? To jsou jenom ti, na kterých dělal tým v horních patrech. Já pracovala v úplně posledních patrech o kterých neměl nikdo ani zdání. Tam jsme pracovali na posledním subjektu a ten se nám povedl až moc dokonale. To on začal vzpouru v základně a pozabíjel hlavní vědce na projektu a poté osvobodil ostatní mutanty. I když tady je Sannin, nemáme šanci. Tenhle prototyp byl vytvořen speciálně na zabíjení Kágů vesnic. Proto naši nejlepší shinobi neměli šanci. Tvůj Sannin zemře a ty jako prostý řadový pěšáček nemáš nejmenší šanci na to, abys přežil setkání s ním.“
Dívka domluvila. Minato ji už pustil. Chvíli jí pozoroval načež vytasil katanu.
„Kde tu potvoru najdu?“ zazubil se.

Orochimaru procházel temnými chodbami svižným krokem. Každý jeho krok po kovové podlaze duněl.
„Tohle je nekonečné.“ pomyslel si a vytáhl jeden ze svých nožů, kterým řízl do své ruky. Kapičky krve dopadaly na podlahu. „Kap, kap.“
Z temné chodby před ním byly slyšet přibližující se zvuky. Další monstrum, nejslabší, první kategorie využívající pouze hrubou sílu. Obluda byla rozeběhnutá, rozhodnutá zničit svou kořist jediným, rychlým, masivním úderem.
Jakmile doběhla metr ke své kořisti, Orochimaru složil ruce v pečeť a netvor se přestal hýbat. Setrvačně letěl ještě několik metrů a zastavil se až o jednu ze stěn.
„Paralýza.“ sannin vytvořil další pečetě a z ruky mu vyšlehl obrovský had, který začal nehybné monstrum požírat.
„Další do mé sbírky. Jaká to hrubá síla a všemožné látky, které byly použity na vytvoření takové svalové hmoty jsou teď mé.“
Hubený muž neskrýval své nadšení. Zorničky široce roztažené a ďábelský úsměv na tváři.
„Už zbývá pouze jeden exemplář.“ pokračoval dál tmavou chodbou hledající poslední monstrum, které by mohl absorbovat a získat tak jeho schopnosti.