Když je hlad

SÍDLO AKATSUKI, NEZNÁMÁ OBLAST, 1:00 HODINA RÁNO

Po setmělé chodbě se opatrně plíží stín. Je vidět, že mu velmi záleží na tom, aby nebyl slyšet. Jde prostředkem. Bos. Přikrčen. Neustále nervózně těká očima ze strany na stranu. Špicuje uši. Co chvíli se zastavuje. Téměř nedýchá. Naslouchá. Zpoza zavřených dveří se linou chrápavé zvuky. Uklidněn se znovu pomalu a opatrně vydává na svou pouť nočním sídlem na jejímž konci…
„CHRRR.“ polekaně nadskočí. Tep se zrychlí. Dýchání je povrchové.
Uf, jenom zachrápání. Kruci, koukej se uklidnit, v duchu si přikazuje. Jakoby jsi šel poprvé.
Pomalu se nadechne a znovu odhodlaně vykročí vpřed. Po chvíli se opět zastavuje a naslouchá.
Hlavně potichu, nestropit žádný hluk. Nikam nespěchat, nabádá se.
Pomalu pokračuje, zastavuje se, naslouchá. Tentokrát je jediným zvukem ve tmě něčí mumlání ze spaní. Chvíli poslouchá. Zajímalo by ho, co se spáči zdá. Zakrátko to vzdává. Spáči není rozumět. Minul poslední dveře.
Stačí už jenom sejít schody, projít halou, opatrně otevřít dveře od kuchyně a pak už vytoužený cíl: Kuchyně. A v ní…
„Kruci!“ zakleje potichu. V zápětí se chytí za pusu a vyděšeně poslouchá. Nic. Všichni spí.
Taková blbá chyba. Tohle už se mi nesmí stát. Kdybych ty schody nezahlídl včas… Otře si z čela studený pot, kterým je zlitým od hlavy k patě. Odhodlaně pokračuje dál. Tentokrát volí chůzi po jedné ze stran schodů. Uprostřed skřípou. Bez úhony je sejde, projde halou, opatrně otevře dveře od kuchyně. Trochu zaskřípou. To už ho ale neznepokojuje. Nahoře už skřípot není slyšet. Dveře za sebou zavře a s úlevou se o ně opře.
Fůůů, zvládl jsem to. Jsem tady. Už jenom kousek a… Otevře oči. Ve tmě stejně není nic vidět. Pohled ale upírá na místo, kde se nachází jeho vytoužený cíl. Lednice.
Tak jsme tady, kamaráde, spokojeně si pohladí břicho. Za chvíli se oba pořádně nadlábnem.
Okamžitě si to namíří směr lednice. Cestu už zná nazpaměť. Není tu poprvé. Otevře lednici. Světlo z ní vycházející dopadne na štíhlou postavu a dlouhé, blonďaté vlasy, teď volně rozpuštěné.
Tak co si dáme? přemýšlí vejrajíc do lednice. Vzápětí vytřeští oči. Dojde mu, co vlastně vidí.
Ne! To snad ne! To nemůže být pravda. Přeci…
Lednici zavře. Pomalu rozdýchává šok. Pomalu opět otvírá lednici. Nakoukne dovnitř a dveře hned prudce zabouchne. Zděšení, které se mu šíří tělem, když mu pořádně dochází ta krutá pravda.
Ne, to nemůže být pravda. To nemůže být pravda.

SÍDLO AKATSUKI, NEZNÁMÁ OBLAST, 1:20 HODIN RÁNO

Po setmělé chodbě se plíží stín. Je vidět, že mu velmi záleží na tom, aby nebyl slyšet. Jde prostředkem. Bos. Přikrčen. Opatrně se rozhlíží rudýma očima ze strany na stranu. Špicuje uši. Vůbec se nezastavuje. Tuhle cestu zná jako svoje vlastní boty a ostatní mají tuhé spaní. Pozorně naslouchá do tmy. Zpoza zavřených dveří se linou chrápavé zvuky. Uklidněn pokračuje na své pouti nočním sídlem na jejímž konci čeká lednice. Už aby tam byl. Ne, že by se bál, že ho někdo nachytá. Měl po ruce dobrou výmluvu. Jde na záchod. Ale mnohem raději by zůstal ve své vyhřáté posteli. Jenže co má dělat, když ho v noci přepadne strašný hlad?
Plynule prošel chodbou, sešel schody, otevřel lehce skřípající dveře od kuchyně, zavřel je za sebou a rychle si to namířil směr lednice. Natahuje ruku ke dveřím lednice a…

… a zakopne o předmět, se kterým nepočítal.
„Doprčic!“ potichu zakleje. Rozplácl se jako dlouhý tak široký na podlaze. Kterej debil sem dal tu věc?

Věc? Dalo by se uvažovat o věci, kdyby ta věc…

„Itachi“ zašeptá do ticha “ta věc”.
„Deidaro?” odpovídá šeptem Itachi. „Co tu pro všechno na světě děláš?” zeptá se podrážděně. Tak z toho jídla asi nic nebude. Přeci nepřiznám, proč tu jsem. Když se mě zeptá, šel jsem se napít.
„A co tu děláš ty?” opáčí Deidara. Bože, co mu jenom řeknu. Přeci nepřiznám, proč tu ve skutečnosti jsem.
„Dostal jsem žízeň.” použije pohotově Itachi svou výmluvu.
„Fakt? Já taky.” odpoví Deidara. „A přitom jsem si chtěl vzít něco k jídlu.”
„Fakt? Já taky.” opáčí Itachi. To je skvělé. Nejsem v tom sám.
„Dobře. A proč tu takt sedíš?”
„To se podívej sám. Odpověď najdeš v lednici.” odpoví mu zdrceně Deidara.
Itachi se zvedne, podívá se do lednice, zakleje, dveře zavře, podívá se znova, dveře znovu prudce zabouchne. Nemůže uvěřit tomu, co viděl.
Ne! To ne! To je tak kruté! To ne!
Zdrceně se posadí vedle Deidary.

SÍDLO AKATSUKI, NEZNÁMÁ OBLAST, 2:10 HODIN RÁNO

Dveře od kuchyně se znovu otvírají. Dovnitř vstoupí velmi neforemná postava. Natáhne ruku a rozsvítí si. To co spatří, mu skoro vyrazí dech.
„Co vy dva tady? Sedíte tu jak hromádky neštěstí.” No ne, když nenajdu nic v lednici, bude hostina.
„Někdo zapomněl koupit jídlo.” prohlásí svorně oba.
„Opravdu? A to tu sedí kvůli tomu?” projde kolem nich, podívat se, jestli v lednici opravdu nic není. No ne, že bych měl opravdu tolik štěstí? Otevře lednici a tam opravdu nic.
„Hm, to je fakt blbý. A já mám takový hlad...”
„Jo Zetsu, tak v tom nejsi sám. Právě kvůli tomu tady sedíme.”
„No jo, ale když já mám hlad a když vidím takový dva šťavnatý kusy masa...” mlsně se oblízne při pohledu na Itachiho a Deidaru.
„Opravdu? Kde? Zetsu! Kde je vidíš?” oba dva okamžitě ožijí.
„To vás nemusí zajímat” odpoví.

SÍDLO AKATSUKI, NEZNÁMÁ OBLAST, 8:00 HODIN RÁNO

„Zetsu, vstávej! No tak, vzbuď se!”
„Co? Já jsem usnul? Vůdče! Dobré ráno!” spokojeně se probere.
„Můžeš mi říct, cos tady dělal?
„Ale, měl jsem hlad, jenže v lednici nic není.”
„Jo, na to už jsme přišli. Nevíš, kde jsou Itachi a Deidara?”
„Ti tu byli v noci. Taky měli hlad.”
„A to šli nakoupit jídlo? V noci?” divil se Pein. Nedovedl si jinak vysvětlit, kde by ti dva mohli být. Na ranní rozcvičce nebyli a ani jeden ji nikdy nevynechal. Chyběli oni a Zetsu. Zetsu jsem našel, ale ti dva?
„No, víš, jak jsem sem přišel a oni seděli tady na zemi tak nešťastně… No prostě…“
„Zetsu, tys je…“ nedořekl zděšeně Pein
„Když je hlad…“