Naruto - Dar z nebes (5.kapitola)

05. kapitola - Pravda objevena. Msta z lásky.

Kolem budovy, ve které se ukrývala tajemná organizace, plánující zničení Listové, se rozlétal smrtelný kouř. Byl to kouř, stoupající z každé škvíry v budově. Budova totiž hořela, avšak od základů. Najednou se rozletěly dveře a z nich vypadla žena s modrými vlasy, oděná do začouzeného šátku. S polámanýma nohama a hrozivým kašlem se plazila co možná nejdál od budovy, ale neodplazila se daleko. Její nohu k zemi přibodnul ostrý kunai. Žena zařvala a na její sněhobílou, očouzenou tvář dopadlo pár kapek krve.
„Odstup, ďáble!“
Křičela na osobu, postávající ve dveřích. Její silueta šla vidět pouze skrze potemnělý kouř.
„Ďáble? Já nejsem ďábel.“
Vysmívala se dívka a vystoupila ze stínů. Byla to Chiaki, avšak v trochu jiném podání. Vypadala, jako prvotřídní ninja a kolem svého těla měla přidělané Miiny zbraně, včetně posvátných mečů Nayoko klanu, které jí vysely u pasu. Přišla až k ženě, klekla si k ní, levou rukou ji popadla za její modré vlasy a ostrým hlasem jí mluvila do tváře:
„Já jsem Shinigami, má milá Taiki.“
Pravou rukou vytáhla zlaté ostří Nayoko katany a jedním ostrým švihem máchla. Vstala a před ní se ve vzduchu vznášela Taikina hlava.
„Shnij v pekle. Tam stejně patříš.“
Prohodila a hlava shořela.

Chiaki se najednou probudila v posteli, někde v temné místnosti bez oken, kde na dřevěném stole svítila jen jedna olejová lampa.
„Bože!“
Vykřikla a leknutím se posadila na dřevěnou postel. Uklidnila se a rozhlédla po místnosti. Kolem nebylo nic. Dřevem dlážděná místnost nádherně voněla po borovém dřevě. Uprostřed ní byl jen stůl s lampou, ve stěně naproti postele dřevěné dveře a jedny malé dveře vedle nich, vedoucí do koupelny.
„Ach, byl to jen sen.“
Povzdechla si chiaki a spadl jí kámen ze srdce. Sáhla pro vozík, který stál vedle postele. Lehce se na něj vyhoupla a pohlédla na své nohy. Byly oděné do modrých, hedvábných kalhot a tělo taktéž do bílé, hedvábné košile. Opřela se do kol vozíku a dojela ke dveřím. S vrzáním je otevřela a vyjela na červeným dřevem obloženou chodbu, na jejíchž stropech žhnuly lustry, jako hnízda vlaštovek, připláclá ke stropu. Vydala se napříč chodbou. Projela kolem mnoha dveří, avšak jen za jedinými uslyšela hlasy. Přijela k nim blíže a uslyšela celkem čtyři mužské hlasy a jeden ženský:
„Deštná nás napadla! Musíme s tím něco dělat!“
Křičel vášnivě ženský hlas a rány, které nositelka tohoto hlasu uštědřovala nejspíše dřevěnému stolu, otřásaly dveřmi.
„Uklidni se Ayame. Není to naše starost. Listová je Listová. A Kakisekiu je Kakisekiu. Nic s tím nenaděláš. Jejich svět s naším nemá nic společného. Oni jsou ti, kteří nás vyhnali. Oni jsou … „ (かき 塞きゆ – ohnivá přehrada)
Snažil prosadit svůj názor hlas postaršího muže, avšak ayame jej nenechala domluvit.
„Já moc dobře vím, co se tenkrát stalo, Kurodo. Nezapomeň, že jsem to sama zažila, na rozdíl od tebe. Prostě říkám, že musíme Listové pomoci. Už kvůli členům našeho klanu, kteří žijí na povrchu. Pošleme tam čtyři jednotky našich Teishu, dvě naše zdravotnické jednotky a šest shinobi týmů.“ (黒田 – černý hráč, ていしゅ - hostitel)
Rozhodla Ayame.
„Ehm, Ayame-sama.“
Ozval se hlas, patřící muži, maximálně po třicítce.
„A co ta, Chiaki Kiji? Její stav nám dělá starosti. Je možné, že se jí mohlo dotknout …“
Chiaki našpicovala uši a přiblížila hlavu ještě blíž ke dveřím.
„Na to ani nemysli! Jsi můj nejlepší lékařský ninja. Kde jiní selhávají, ty začínáš. Není možné, abys to nedovedl vysvětlit.“
Odmítala Ayame.
„Bohužel. V tomhle případě si vůbec nevím rady. Technicky, prakticky, dokonce i teoreticky by měla být mrtvá už týden. Jediná diagnóza, která na ni sedí, je ta, kterou jsem uvedl ve své zprávě o její léčbě.“
V jeho hlase byla cítit nejistota.
„Dobře. Dejme tomu, že je to pravda. Co pak?“
Otázal se další, taktéž postarší muž.
„V tomhle okamžiku si vůbec nejsem jist, ale nejspíše by se snažila uzavřít to, co nestihla za svůj život. Její pozemský život skončil a ona se teď bude snažit dovršit, co nedokončila, aby její duše mohla v pokoji odejít.“
Chiaki nerozuměla blábolení těch chlapů a tak poslouchala dál. Třeba se dozví další podrobnosti. Říkala si.
„Ach. A to jen díky jedné, malé havárii a nenávisti. Věděla, co se stane. Věděla, co bude následovat. Chtěl s tím skončit, avšak, její plán se nevydařil.“
Povzdechla si Ayame.
„Nechci vás rušit, Ayame-sama, ale někdo je za dveřmi.“
Upozornil ji poslední z mužů hlasem, sotva dospělého jedince. Chiaki se rozbušilo srdce. Zabrala do kol vozíku a rychle odjela ode dveří.
„No vstup. Co už, když to víš.“
Vyzvala ji Ayame. Chiaki polknula a uklidnila se. Znovu přijela ke dveřím a vzala za jejich kliku. Otevřela je. Ocitla se v malé místnosti, s jedním kulatým stolem a mnoha svícemi. Kolem kulatého stolu sedělo pět, upřeně na ni zírajících postav.
„Vítej, má milá Chiaki. Pojď sem, prosím tě.“
Vyzvala ji znovu Ayame a pokynula na místo vedle své židle. Chiaki objela stůl a dojela na místo, kam Ayame ukázala.
„Co se to tu děje?“
Šeptnula.
„Jistě máš spoustu otázek. Začnu od začátku. Vše začalo tou bouračkou. Ty jsi v ní zem …“
Dala se Ayame do vysvětlování, když v tom někdo vykopnul dveře.
„Dost žertíků. Rada Nayoko klanu je nyní oficiálně zrušena.“
Ozvalo se ode dveří, kde stál blonďatý chlapec s jizvou přes levé oko. Ayame povstala. Její rudě červené kimono se na jejím těla napjalo, jako nit. Tím výstřih kimona odhalil její pevná ňadra a korzet její tenký pas. Na svůj věk vypadala stále dobře, stejně jako Tsunade.
„Smím vědět, kdo se nás to uráčil navštívit?“
Zeptala se ledově klidným hlasem. Chlapec se usmál.
„Tady kladu otázky já. Dejte mi tu holku a nikomu se nic nestane.“
Vyhrožoval. Ayame pohlédla vedle sebe. Chtěla na Chiaki vrhnout uklidňující výraz, avšak po Chiaki tam zbylo jen její kolečkové křeslo.
„Kde je?“
Tázal se chlapec.
„Na to samé jsem se chtěla otázat já vás.“
Odpověděla Ayame.

Ulicemi Konohy se rozléval křik bojujících ninjů. Všude někdo běhal, skákal, bojoval. Avšak jedna jediná ulička byla kompletně vyprázdněná. U jednoho, zašlého domu se počalo něco shlukovat. Jakoby se tma dávala dohromady a vytvářela nějaký oběkt. Z tohoto divného zjevení se vytvořilo stojící tělo Chiaki, opírající se o onu zašlou budovu. Hluboce dýchala a z očí jí tekly proudy slz. Pravou rukou, která byla volná, si otřela slzy, posmrkla a pohlédla vzhůru na nápis, který visel na budově. Stálo tam „Klenotnictví“. Chiaki si vzpomněla na dny, kdy ještě žila v deštné a byla součástí místní šlechty. Zaslechla ženu, nám známou jako Taiki, při domlouvání plánu útoku a místo shledání mělo být ve starém klenotnictví. Chiaki pomalu nevěděla, co dělá. Něco ji táhlo dovnitř. Otevřela dveře a vstoupila. Kolem byla spousta zaprášených, starých polic, ve kterých se nyní místo nádherných šperků vyjímaly pavučiny. Vzadu byl vchod do sklepení. Opět tam chiaki něco táhlo a ona bezmyšlenkovitě pokračovala dál. Na její tváři už nebyl ten bojácný výraz. Teď na ní byl výraz chladný a nemilosrdný. Přešla celou prodejnu a hned za vchodem bylo schodiště, směřující dolů, do sklepa. Chiaki nakročila. Schody pod ní vrzaly, jako ty dveře v jejím přechodném příbytku v srdci sídla Nayoko klanu. Sešla až dolů.
Objevila se v chodbě, které byla omývána lehkým, plápolavým světlem. Šla chodbou dál a dál, až dorazila do ohromné síně s kulatým stolem a mnoha židlemi, zabalenými do lehkého, bílého hedvábí. Uprostřed stolu zářila jedna svíce a osvětlovala tak postavu, která stála zády ke vchodu do místnosti.
„Čekala jsem tě.“
Ozvalo se od osoby ledovým hlasem.
„Mě je jedno, koho jsi čekala a koho ne, Taiki. Pro něco jsem si přišla a jen tak bez toho neodejdu.“
Řekla chiaki zostra démonským hlasem.
„Ach, už jsi dospěla k tomu stádiu. Hledáš ten úděl. Díky bohu, že jsem dostala za úkol tě zlikvidovat zrovna já.“
Taiki se prudce otočila a nad stolem skočila před Chiaki. Proud vzduchu shodil svíci, která okamžitě zapálila jemňounké hedvábí. Stůl i židle vzplály palčivým ohněm. Taiki se rychlými, přímými údery snažila zasáhnout chiaki, avšak ta její tvrdý útok vždy vykryla.
„Mám toho už dost.“
Šeptla Chiaki, popadla Taiki za límec a prorazila s ní stěnu, vedoucí do chodby. Taiki se s oděrky, potrhanými šaty, rozhozeným účesem a kapkami krve, tekoucí z jejích úst vydala v zakouřené chodbě směrem ven z objektu. Chiaki se klidnými kroky vydala za ní.
Taiki při opouštění kouřící budovy zakopla o tyč, trčící ze zdi a s křupnutím pravé nohy se svalila na zem. Se zlomenou nohou se pokoušela odplazit co možná nejdál od budovy. Byla už uprostřed ulice, když z kouřícího vchodu vystoupila Chiaki. Její oči plály černou a stín za ní šel cítit temnotou.
„Odstup, ďáble!“
Křičela Taiki. Chiaki se však nezalekla, poklekla vedle vyčerpané Taiki a popadla ji levou rukou za vlasy. Zvedla její hlavu asi deset centimetrů nad zemi a konstatovala:
„Já nejsem ďábel. Já jsem Shinigami, Anděl smrti … Tohle máš za Koujiho.“
Její nehty na pravé ruce vzrostly a lehkým švihnutím prořízly Taikin krk.
„Táhni do pekel, do tvého pravého domova.“
Cekla a hlava Taiki i její tělo se rozplynulo v temný prach.
Chiakino tělo se vrátilo do normálu. Oči vyblednuly, nehty se rozpadly, stín se obnovil. Chiaki si vzpomněla na ten hrozný sen. Přepadl ji strach. Popadla se za hlavu a zhroutila se.