Zpět domů 5. kap.

5. kapitola: Konečně doma...

Suki sebou trhla. Probudila se a prudce se posadila. Byla opřená o strom, kdesi v lesích a kousek opodál slyšela povědomé hlasy.
„To nemyslíš vážně! Takže ona všechny ty roky jenom předstírala, že je s námi?“ odmlčel se Kabuto. „Tak proč jsi ji rovnou nezabil? Sakra proč se s ní trmácíme zpátky?! Je to jen zbytečná přítěž...“
„Protože jen Orochimaru může rozhodnout co s ní... navíc kdybychom ji nepřivedli, mohl by si Zmiják pomyslet, že jsme ji schválně zabili a potom si vymysleli tuhle historku...“ odpověděl chladně Sasuke.
„Jak myslíš, ale já se s ní tahat nebudu...“ zaprotestoval Kabuto.
„Jak chceš...“ povzdechl si Sasuke. Suki se zděsila. Byli pryč, ale teď se vraceli. Musela hned zmizet... musela utéct! Ale byli už moc blízko. Suki zavřela oči a předstírala, že stále spí. Sasuke ji nemilosrdně popadl a přehodil si ji přes rameno. Suki se ani nehnula. Sasuke a Kabuto přeskakovali z jednoho stromu na druhý a Suki nepříjemně narážela na Sasukeho rameno. Když už jí to bolelo k nevydržení naštvala se. Nečekaně sebou škubla a vytrhla se Sasukemu, který to nečekal. Z výšky tvrdě dopadla na zem, ale nic si z toho nedělala.
„Sakra! Chyť ji!“
Stoupla na nohy a rozeběhla se. Utíkala co jí nohy stačili a ani se nesnažila ohlédnout. Slyšela jak za ní utíkají, ale na to nemyslela. Jen chtěla domů.

Zdálo se, že jim utekla. Když skočila do jednoho křoví, chvíli čekala, ale nikdo se neobjevoval. Úlevně si oddechla. Opřela se o mohutný chladivý kmen a čekala, až se její srdeční rytmus zase ustálí. Měla zavřené oči a vydýchávala tu zátěž. Bylo to tak pohodlné, že ji strašně lákalo zapomenout na starosti a prostě usnout. Mohla by snad... Sice před chvílí spala, ale stále byla hrozně vyčerpaná. Ne! Dost! To přece nemůžu! Uvědomila si a těžce se postavila na nohy. Je načase, konečně a naposledy, jít zpět domů...

Celý tým se vydal domů, do Konohy. Do vesnice docestovali ve strašné a mučivé náladě. Zastavili se u brány a nikdo nevěděl co říct.
„No, ... tak já půjdu domů... Zítra se musíme dostavit k Hokage a podat hlášení, takže... Dobrou a ... zatím...“ rozpačitě se rozloučil Kakashi a radši rychle zmizel v obláčku kouře.
„No, my taky půjdeme, že?“ kývla Reina na Daichiho. Ten přikývl.
„Manabu? Jdeme...“ položil ruku na kamarádovo rameno.
„Jděte napřed...“ setřásl jeho ruku Manabu. Daichi se podivil a už chtěl něco namítnout, ale Reina ho neslyšně zarazila. Daichi zaváhal a pak ustoupil.
„Ok... cestu znáš... vrať se brzo...“ Daichi pokynul zbývající čtveřici. Naruto, Manabu, Shika ani Sakura nijak nereagovali, tak se Daichi a Reina radši rychle vypařili.

„Myslíš, že budou v pohodě? Zdá se, že jsou na tom dost špatně...“ uvažoval Daichi po cestě na základnu.
„Dostanou se z toho... časem... A kdoví, třeba se všechno ještě v lepší obrátí...“ promluvila optimisticky Reina a dodala tím oběma naději.

„Sakuro?“ promluvil najednou Naruto.
„Hm?“
„Já... no... nebo nic...“ rozmyslel si to rozmrzele.
„Co je?“ zeptala se.
„No já-“ chtěl Naruto říct co měl na srdci, ale Shika mu skočil do řeči.
„Já jdu, mějte se...“ rozloučil se neupřímně a zmizel. Manabu následoval jeho příkladu, ale to, že každý šel na jinou stranu než měli domovy, Naruto ani Sakura neřešili. Naruto doprovodil kamarádku domů a pak se sám vydal do svého malého útulného bytečku. Měl hlad, asi si dá instantní ramen...

Shika a Manabu se procházeli parkem, který byl čím dál víc osvětlený, díky slunci, které bylo sice ještě za obzorem, ale jeho paprsky už ozařovaly jejich nebe. Kráčely tiše a pomalu. Ani jeden z nich neměl chuť mluvit. Každý se snažil smířit s událostmi jež je potkali.
„Zradila nás...“ zašeptal tiše Shika, hlasem plným zklamání a vyčítavosti.
„Jak to myslíš zradila? Byla zmatená, nevěděla co dělat! Jak by ses zachoval ty?“ vyjel na něj Manabu zastávající se své mladší sestry.
„V první řadě, já bych vůbec neodcházel a nepředstíral svou smrt! Jak to do pekla mohla udělat?! To jsme pro ni znamenali tak málo? K čertu...“ vztekal se za chůze a naštvaně kopl do kamenu, který mu ležel v cestě, jako by ten ubohý šutr mohl za celé jeho trápení.
„Znáš ji... vždycky toužila po ochraně vesnice a to chtěla dělat i teď... jen si představ jak těžké rozhodnutí to pro ni muselo být...“ mluvil zase klidně a sklíčeně Manabu. Ze všech sil se snažil obhájit její chování, mít pro něj pochopení, ale čím víc otázek Shika kladl, tím hůř se mu na ně odpovídalo.
„Zradila nás...“ trval se na svém Shika a znovu kopl do toho kamene, který se odkutálel daleko před ně, aby ho mohl zase odkopnout, až k němu opět dojde.
„To ne, Suki... ona...“ Manabu byl nešťastný. Byla to jeho sestra, jeho nejbližší osoba. Nemohl ji prostě takhle odsoudit a zavrhnout. Pro Shiku to ovšem tak těžké nebylo. Miloval ji příliš a teď nemohl pochopit, proč se od něj odvrátila. Nesnažil se to pochopit, byl jen naštvaný. A nešťastný... Tak proč? Proč?!

Suki se vracela domů. Srdce jí bušilo splašeně a žaludek měla stažený úzkostí. Vrací se domů... Doufala, vlastně věřila v to, že se vrátí a všechno bude zase fajn. Nemohla se dočkat až Shikovi skočí kolem krku, až ho políbí, až mu poví jak moc ho miluje a jak moc ji to mrzí... Stejně tak se chtěla omluvit Manabimu. Rodiče jim zemřeli když byli malí a oni měli jenom sebe. Byli si bližší než jakýkoli jiní sourozenci. Byli nejlepší přátelé. A ona ho zklamala. Opustila ho a nechala ho tam napospas samotě. Ale to mu teď vynahradí. Všem to vynahradí a budou zase šťastní.
S pevným odhodláním a novou nadějí přidala do kroku. Už se blížila. Na obzoru viděla bránu... tu, kterou už tolikrát procházela, když se vypravovali společně se Shikou a Manabu na mise. To byly časy...
A teď to bude všechno jiné, ale jak se říká: změna je život. A ona ten svůj už víc nepromarní. Ne bez těch, které miluje...

„Pojď, jdeme domů...“ pobídl Shika Manaba, když už se rozednívalo a malý kousíček hřejivého sluníčka už vycházel nad Konohu.
„Ještě moment... myslím, že bychom měli zajít za Kotetsu a Izumem ke bráně. Ještě pořád spí, asi bychom je měli vzbudit a říct jim o misi, aby věděli, že už jsme se vrátili...“ Shika se pousmál. Manabu je pořád stejný. Chytrý, praktický a myslí na všechno... není divu, že byli nejlepší přátelé. Měl samozřejmě pravdu, jak Shika uznal, tak se vydali zpátky k bráně.

Už tam budu! Radovala se Suki. Jestlipak se tam budou pořád poflakovat Izumo a Kotetsu. Byli jsme přátelé a když jsem byla ještě škvrně, byli ke mně milí...
Suki byla celá natěšená, cítila se, jakoby se vracela domů po nějaké výpravě, jakoby se nic nestalo... Ale to ještě netušila, že se dočká tvrdé rány... od jejich nejbližších...

„Vstávat!!! Kohouti už kokrhali a vy pořád chrápete! Jak si to představujete?!“ Manabu si nemohl odpustit fórek a tak je probudil šokem. Ti dva div nespadli ze židle, jak se lekli. Shika to jen sledoval s lehkým úsměvem na tváři. Neměl nejmenší chuť se k nim přidat.
„Ježíši, jak si to představuješ?! Chceš abych dostal infarkt?!“ Rozčiloval se Izumo.
„Jak jsi to uhodl?“ divil se naoko Manabu.
„Ty...“ vrčel Izumo a kdyby ho Kotetsu nezadržel, tak by se na chudáka Manaba vrhl. Chvíli se ještě handrkovali a potom to Shika utnul předáním vzkazu. S Manabem jim pověděli to nejdůležitější a pak se rozloučili. Shika a Manabu už byli unavení a chtěli si odpočinout.
„Tak se dobře vyspěte! Aspoň vy, když nám to nebylo dopřáno!!!“ přál jim nabručeně Kotetsu, když odcházeli.

Tahle brána. Když Suki stála těsně před ní, vracelo se jí tolik vzpomínek. Jak poprvé opustila vesnici, jak neúnavně chodili s jejími parťáky na mise. Jaké to bylo jiné. Dobré...
Suki se zhluboka nadechla a vydechla. Bylo načase, starým šedivým vzpomínkám vrátit barvy. Vešla dovnitř. Poprvé po několika letech, se zase ocitla na půdě Konohy. Jaký to byl skvělý pocit...
„Ahoj kluci...“ zavolala na staré známé.

„To jsou pošuci! Víš, jak mě bolí hlava?!“ stěžoval si Izumo.
„Co naděláš... děcka... neříkej, že ty jsi nebyl stejný!“ utahoval si z něj Kotetsu. Izumo mu věnoval pohrdlivý pohled.
„Ahoj kluci...“ uslyšeli znenadání. Otočili se a jako na povel jim zaráz spadla čelist.
„T-to... to je...“ koktal Kotetsu.
„To je... Tasiko...“ přikývl Izumo.

Pohled na ně, byl dosti komický. Měla co dělat, aby udržela smích.
„Jak se vede?“ zeptala se, jakoby se nedělo nic zvláštního. Odpovědi se jí nedostalo, jen nechápavých pohledů.
„D-duch...“ vykoktal Kotetsu a Izumo se díky tomu probral. Jen aby ho mohl praštit po hlavě.
„Ti nejsou, baka!“ zanadával.
„T-tak co je podle tebe tohle?“ vzpamatovával se Kotetsu a nebral na vědomí, že je Suki poslouchá.
„Dobrá otázka... co jsi zač?!“ vybafl Izumo.
„Ale hoši, copak už mě ani nepoznáte? Tak moc jsem se zase nezměnila...“ pokárala je, i když byla mladší než oni...
„Ale vždyť ty jsi mrtvá!“ houkl Kotetsu.
„No jak vidíš, tak asi ne...“ utahovala si z nich Suki.
„A-ale...“ ani jeden z nich neměl dostatečné chápání, aby mohli pochopit, jak je možné, že někdo, kdo je mrtvý, před nimi může stát z masa a kostí...
„Poslyšte, potřebuji za Tsunade-sama. Mohli by jste jí to prosím oznámit?“ poprosila.
„Jo... jasně...“ řekl Izumo, ale ani se nehul. On a jeho kámoš stáli pořád na stejném místě a vykuleně čuměli na Suki.
„Ehm, ehm...!“ snažila se je probrat z transu.
„Jo... jasně...“ Kotetsu dloubl do Izumi.
„Hai!“ řekl ten a zmizel. Kotetsu zůstával pořád ve stejném postavení.
„Haló...!“ přešla k němu a mávala mu rukou před obličejem. Ani nerv se mu nepohnul, jenom se lehce nakláněl ze strany na stranu podle pohybů její ruky. Jak zvláštní situace... On snad asi vážně věří na duchy!!!

„Tsunade-sama!!! Haló! Hokage!!!“ křičela Shizune za běhu k její ložnici. Rozrazila její dveře a hodila pohled po nejváženější osobě, která ležela napříč postele a v jedné ruce dřímala napůl rozlité saké. „HOKAGE-SAMA!!!“ Shizune převzala Tsunadin burácivý styl a zoufale se snažila svoji šéfku probudit.

„Hej, Sakura-chan, co tady děláš? Já myslel, že budeš odpočívat doma... Já jsem teda půl hodiny zkoušel usnout, ale pak jsem to vzdal... Tak jsem se šel projít...“ Potkal Naruto Sakuru v ulicích vesnice.
„Zaprvé jsem taky nemohla usnout a zadruhé... jsme přece stejně měli ráno přijít za Tsunade a podat hlášení o misi, ty baka!!!“ už už se chtěla napřáhnout a praštit ho, ale pak ji přepadl smutek, kvůli minulé noci a ona jen sklonila hlavu. Když to Naruto postřehl, udělal to samé...
Hodlali se ještě chvilku projít, protože bylo přecejen moc brzy a pak chtěli zamířit k Páté.

„Tak o co jde Shiuzne?“ optala se unavená Hokage sedící ve své pracovně v županu, zatímco se cpala nějakými prášky, které zapíjela povzbuzující kávou.
„O ni...“ řekla prostě její asistentka a otevřela dveře do kanceláře. Tsunade utrpěla šok (což vzhledem k jejímu stavu nebylo zrovna pozitivní ) a málem to s ní seklo.
„Suki?!“ pak se vzpamatovala a začala jásat. „Tak oni tě opravdu nakonec dotáhli zpátky! Díky Bohu!“ oddychovala si Tsunade, naneštěstí předčasně.
„Oni mě nepřivedli, Pátá...“ zarazila ji smutně, ale pevně Suki. Tsunade tázavě zvedla obočí. „Jejich mise byla neúspěšná... já přišla sama před chvílí...“ oznámila bez jakéhokoli výrazu.
„Tak to mi musíš vysvětlit...“ nechápala Hokage a vyzvala svoji podřízenou, aby se posadila a vše v klidu povyprávěla.