Když se smísí kočka s vodou - 2. Boj a výslech

Mám za sebou Šest let putování. Spaní většinou pod širákem, v zimních měsících spíše ve městech.
Občas jsem si přivydělávala způsobem „Jsem ninja, práce všeho druhu“ a výroky „Neunavujte se, pracuji za vás“. Netušili byste, kolik lidí mě na tu nějakou práci přijalo. Peníze jsem pak upotřebila na ubytování, nebo na jiné věcné potřeby, občas jídlo. Obživu většinou obstarával lov.
Tento nestálý způsob života mi celkem vyhovoval, nejvíc jsem se ale věnovala tréninku, zkoumání mého kekei genkai po otci a vyvíjení vlastních technik a bitevních strategií a taktik. Ani fyzičku jsem nezanedbávala a Niki na sobě také pracovala.
Orochimarovi muži mě stále pronásledovávali, bojům jsem se však spíše vyhýbala. Několikrát se mi podařilo se skupinkou Zvučáků potkat i Nelu, ale vždy mé pokusy, přimět ji k opuštění Orochimara, padly a dvakrát jsem s tím dokonce vyhrála dovolenou v jedné z Orochimarových skrýší, naštěstí jsem ho dokázala rychle opustit, vážně nemám chuť vykládat, co se tam dělo. Sestra se hrozně změnila. Její síla i její chování a dostala velice zakalený pohled. Určitě byla a je dál kontrolována pod nějakým jutsu.
Putování na mě nechalo svoji stopu. Sedmnáctiletá postava je vyrostlejší, dospělejší, vlasy špinavější, dlouhé po lopatky, přístup k životu drsnější. Kolem krku se mi stále houpá řetízek se znakem klanu, na čele nosím svou ninja čelenku. Oblečená chodívám ve světle modrém tričku, o něco tmavších tří čtvrťácích, na nohou modré sandále, na pravé noze pouzdro se shurikeny a kunaii a na zadku zadní pouzdro s výbušnými lístku, dalšími kunaii, obvazem, náplastmi, drátem a některými léky. Na zádech vláčím svůj větší batoh s dalšími věcmi.
A po mém boku kráčí 16 let stará kočka, která také přirostla o nějakých dobrých pár centimetrů.

A zrovna dneska se můj způsob života měl podrobit další velké změně.
Měly jsme s mojí číčou odpočinkovou chvíli v jednom lesíku na menší mýtině.
Z přemýšlení, kam se dáme na cestu dál mě utrhlo malé zašustění listů. Kdyby na jednom, ale ono to bylo z několika vzájemně vzdálených křovin.
Připravila jsem se do obranné pozice. Pach těch lidí mi byl povědomý. Chopila jsem se kunaie a odrazila několik shurikenů směrujících z různých stran na mě. Pak se na mě vrhl jeden ninja, druhý třetí, čtvrtý … Jasně, pár pohotových manévrů mi zatím stačilo, ale pak se do kruhu postupně začali nepřátelé vynořovat. Nebyla to ta malá troška, proti které jsem většinou musela čelit a které jsem bez větší námahy unikla. Byla to početnější skupinka a kvůli početnému obklíčení byla možnost úniku nepoužitelná. Stály jsme s Niki zády k sobě a ona jen podotkla, že tohle bude pravý čas na nějaké to společné jutsu.
„Vím.“ Řeknu tiše, soustředím chakru a dělám pečetě. Poté použiji Juujin Bunshin no jutsu (ano tuhle techniku máme společnou s Inuzuka klanem). Niki se promění na můj klon a odráží případné útoky na nás. Já zatím pokračuji v koncentraci chakry a v pečetěním.
Když skončím s pěčeťmi ještě šeptnu „Neko fukimakuru no jutsu" (s překladem mnoho zkušeností nemám, tohle má znamenat něco jako "Kočičí zuření no jutsu“) a tělo se mi začne měnit.
Ruce se mi prodlouží, nehty na všech čtyřech končetinách se ještě více zaostří, prodlouží a ztvrdnou. Záda se mi zakulatí a z vrchu kalhot se mi vystrčí krátký ohebný ocásek. Vousky se mi prodlouží, zoubky se zašpičatí, očka se zvýrazní. S Niki se děje to samé.
Stoupnu si na všechny čtyři a vrhnu se se syčením na nejbližšího ninju a srazím ho k zemi a za mnou má přesná kopie dělá to samé. Úhyby, kopy, údery, škrábance i kousance rozdáváme jedna radost. Ale protivníků je vážně moc. Nenápadně jsme si zkoušely proklestit zapadní cestu do lesa.
Věděla jsem, že celkem nedaleko ke tu malá říčka, kdybych měla k dispozici takový zdroj vody, nebyl by už problém tu skupinku porazit. Byla jsem už dosti vyčerpaná, ale věděla jsem, že prostě zvládnout to musím, už jich mnoho nezbývalo. Zatímco přeměněná Niki statečně odráží útoky, soustředím svou chakru do země, ale tohle je dosti kamenitá půda, trochu zemní vody dokáži vytáhnout a srazím několik málo protivníků.
Končetiny jsem sotva cítila. Ne, nechci znova tam . Do jeho skrýše. Teď, když mám téměř vyhráno
Moje věrná kočka se vrátí do své vlastní podoby a upadne do bezvědomí. Jutsu už zruším a ohlédnu se po ní.
Co teď?
Najednou se za mě nepozorovaně jeden ze Zvučné připlíží a já si ho všimnu až když vyskočí a hodí po mně několik jehel. Na poslední chvíli se vyhnu, ale najednou před ním, stejně jako pode mnou něco vybouchne. Tlak výbuchu mě odhodí, narazím zády k nejbližšímu stromu a ztratím vědomí.

Když se proberu, stojím končetinami připoutaná jakousi hlínou či co ke kamenné zdi v nějaké temné místnosti.
Trochu po mrkám a začnu rozeznávat lépe okolí. Místnost není velká, řekla bych že je to něco jako jeskyně, ale kdo a proč mě sem dovedl. U mých nohou něco malého zamňančí.
„Niki!“ Vyhrknu a odpovědí je mi jen nějaké „Mňouk“, kterému ani nerozumím.
Sakra, kdybych alespoň mohla trochu pohnout. Pokusím se alespoň trochu uvolnit, ale ta hlína/plastelína mě ještě víc přitlačí ke zdi.
„Být tebou, tak bych to nedělal un.“ Zazní mužský hlas, ze stínu někdo vykročí a rozsvítí jakousi lampičku. Vidím z něj jen černej plášť s červeným obláčkem.
Bezva, u Orochimara určitě nejsem.
„Smím vědět kdo jsi, proč mě tu takhle držíš a co po mně chceš?“ odseknu.
„Pro začátek, jmenuji se Deidara. Co mi o sobě povíš ty?“
„Těší mě, Lenura.“ Zavrčím.
„Kunoichi z Konohy jestli se nemýlím. A co děláš v těhle končinách, proč tě honili ti Orochimarovi muži?“ Pokračuje Deidara.
„Co se s nimi vůbec stalo? A proč mě tu takhle držíš?“ Vyštěknu na oplátku.
„Jsou mrtví. Myslel jsem, že by ti bodla nějaká pomoc, máš zajímavé techniky, teď odpovídej ty un.“
Hlavička mi šrotí, Orochimarův kámoš to zrovna asi nebude, když tak klidně mluví o tom, že zabil jeho podřízené, ale co mu může říct a co ne.
„Čekám co mi povíš, tak mluv.“ Promluví znovu a pojde kousek blíže ke mně.
Do teď byl schovaný ve stínu, ale když jsem uviděla jeho obličej, udělal na mě docela dojem. Slušivý účes, pohledná tvář a ten jeho pohled jakoby neříkal takovéto *jsi zajatec a zdechneš*, možná to byl jen můj klam, ale jakoby mě chtěl poznat i trochu blíž ...
„Orochimaru má o mě jistý zájem, nebo spíše o mé schopnosti. Chce abych mu sloužila, ale já nechci. Proto mě pronásleduje. Rozbil mi rodinu, svým způsobem mě vyhnal i z domova. Cestuji sama jen se svou kočkou. O Orochimarovi toho mnoho nevím, ale jedno vím určitě. Zaplatí za to co provedl nejen s naším zbylým klanem, ale i za další ty jeho zločiny.“ Zasyčím.
„Bezva a teď to řekni v normálním lidském jazyce un.“
„Eh no jo.“ Ani jsem si neuvědomila, že to říkám kočičím jazykem, jo vztek dělá hodně. Tak jsem mu to zopakovala už normálně.
„Jsi rozumná holka. Já osobně ho nesnáším a slibuju mu něco podobného, co ty.“ Kývne hlavou a na čele se mu zaleskne čelenka s přeškrtnutým znakem Skryté kamenné vesnice.
Bezva, zdá se, že mám co dělat s ztraceným ninjou. A ten kabát mi je taky povědomý, někde jsem ho určitě viděla ... Zkusím znovu pohnout rukou.
„To bych raději nedělal.“ Upozorní mě můj věznitel.
„Smím vědět proč?“
Deidara zajede jednou rukou pod župan, pak v ní začne něco žmoulat a nakonec z ní vyletí malý ptáček a té samé hmoty, kterou jsem byla připevněná ke zdi. „Mohlo by to dopadnout takhle. Katsu!“ Řekne poté co ptáček vyletí a následně ptáček exploduje.
„Zajímavé.“ Povím a uznale pokývám hlavou.
„Jsem umělec. Tohle je pravé světové umění, výbuch!“ Vyplázne na mě jazyk, prvně jsem svým očím nechtěla uvěřit, ze své ruky.
Fajn, alespoň nejsem jediná, která je tu divná. Ale tenhle týpek se mi docela líbil.
Umělec chtěl pokračovat ve vysvětlování, ale dveře se otevřely a v nich stál další zlověstně vypadající chlap v tom divném plášti.
„Snad zase nechceš dělat další přednášku o té tvojí kravině.“ Zavrčí příchozí a přistoupí přede mě. Zrzavé vlasy, obličej plný piercingů a zřejmě vysoký respekt.
„Soudě podle tvé čelenky, kočky a toho přívěsku co máš kolem krku budeš asi z Neko klanu že ano? Itachi povídal něco o tom, že Orochimaru jakousi takovou dívku pronásleduje a že prý další velmi podobná dívka mu slouží.“
„To souhlasí.“ Vzdychnu.
„Jak dlouho po tobě jde jde a proč?“
„Asi šest let, chce mé schopnosti.“
„Asi budeš pro něj zajímavá, ta holka, co mu slouží je ti až moc podobná, řekl bych, že jsi mu věrná a teď tě sem tamtím divadlem nastrčil, aby odhalil náš úkryt a poté zaútočil. Víš my Orochimara nemáme příliš v lásce, je mezi námi vykopána válečná sekera a snažíme se ho dostat, ale had pořád uhýbá.“
„Šéfe, to si nemyslím, ti ninjové co proti ní útočili, nic nehráli a ona také ne un.“ Ozve se Deidara
„Ano, ta která mu slouží … je má … má sestra. Přesněji dvojče.“ Vypravím ze sebe.
„Tak takhle to je, no dál se s tebou nebudu zdržovat, požádám Zetsua, pochop, nemůžem tě jen tak pustit ...“
„Ehm šéfe, já myslím že by se nám mohla hodit. Když jsme ji s Tobim viděli bojovat proti těm od Orochimara, zdálo se mi, že používala ještě krom taijutsu na slušné úrovni ještě jakési neznámé vodní techniky.“ Ozval se znovu Deidara a zrzek povytáhl obočí.
„Vážně, to je sice zajímavé, ale nejsme jen tak nějaká společnost, která bere každého.“
„Možná bych se vám mohla hodit.“ Pípnu. Jasně, jsem v jejich moci, ale z toho možná půjde ještě vyklouznout. Spolupráce se zločinci se mi sice moc nezamlouvá, ale v tomhle jsem v této chvíli viděla jedinou cestu ven. „Víte, mé sestře Orochimaru popletl hlavu a já ji chci jen přimět k tomu, aby ho opustila, vy chcete dostat Orochimara. Já a má sestra jsme jednovaječný dvojčata, máme, až na pár mizerných detailů stejnou podobu, stejné geny a tak dále a já tuším, kde by se teď Orochimaru mohl skrývat, krom toho mám dobré stopovací schopnosti, mohli bysme spolupracovat, já pomůžu vám, vy pomůžete mě.“
Následuje chvíle ticha, zrzek, oslovovaný šéf se na mě nepříjemně podívá, ale než něco řekne, odtáhne ho Deidara na chodbu. Měla jsem určitý dojem, že aspoň někdo tu o mě stojí. Ať ale napínám uši sebevíc, slyším občas jen útržky slov. Nějakou dobu se tam ti dva baví, pak se zase vrátí ke mně.
Pak se zrzek řekne k Deidarovi: „Dobrá tedy. Otestni ji a pokud to přežije, možná si ji necháme a žádný šetření, ať nám ukáže co v ní je, budu to všechno sledovat.“ Řekne ještě ten, řečený šéf a odejde.
Deidara udělá jakési pečetě a hlína ze mě opadá. Po mé žádosti to samé udělá u Niki. Ta mi beze slova vhupne do náruče a podívá se vyděšeným pohledem na zrzka a na Deidaru. Ten mě pak odvede kamennou chodbou až ven.