Když se smísí kočka s vodou - 1. Pravá kunoichi

No, jsem tu s novou sériovkou .
Píšu to jakoby o sobě, budou se v textu mísit i mé myšlenky apod.
Předem se omlouvám za tu délku, je to už můj styl psaní - zdlouhavé, ale další kapitoly už budou kratší
Přeji hezké čtení

„Kage Bushin no jutsu!“ Vykřiknu a kolem mne se objeví 3 klony. Jeden je sice trochu průhledný, ale zlepšuji se.
„Mňauu, už ti to celkem jde,“ poznamená svou řečí moje opodál ležící kočičí kamarádka Niki. Kočka, která při mně stojí už od mých prvních narozenin.
Jasně je to jen kočka a možná si říkáte, jak ji rozumím, přestože mluví kočičím jazykem. Jistěže, pro obyčejného člověka je to nemožné, ale pro někoho, kdo se narodil v Neko klanu, je to zcela přirozené. Klan Neko už nemá mnoho členů. Krom mne už žije jen mé dvojče a naše matka. Většina klanu byla zabita při útoku Kyuubiho na Konohu. Potom zbylí členové klanu ztratili životy při válce, která naštěstí už skončila. Od té doby klan Neko ztratil úplně autoritu. Lidé si nás nevšímají a když, tak jen posměšky. Už dříve se nás lidi stranili, jako skoro každého klanu s kekei genkai. Naše zvláštnost jsou zvláštní kočičí geny. Má to určité výhody, jako spolupráce s kočkami, výraznější smyslové vnímání a reflexy, mrštná fyzická kondice, neuvěřitelný postřeh, zatahovací nehty (při soustředění chakry krom délky nabudou nesmírné ostrosti a tvrdosti) a další. Ale otočme stranu mince. Mě se například ve škole úplně ignorují a pomlouvají kvůli, naznačujícím hmatovým fouskům, trochu výraznějším špičákům, zašpičatělým uším a obzvlášť kvůli očím s protáhlými zorničkami. Ale zase aspoň dobře vidím i ve tmě. A to ještě nikdo neví, že mám o něco prodlouženou kostrč a při určitém jutsu se mi změní v krásný ocas k udržování rovnováhy. Ovšem, jsou to blbosti, ale když jste odlišní od ostatních, pomluvy nevynechají jedinou drobnost. Jasně co by jiní dali za ty bojové vlastnosti, ale když s vámi v Akademii nikdo nemluví a za zády vás ještě pomlouvají (mám citlivý ouška, takže to vím moc dobře) stanete se z vaše kamarádské duše plné citů, samostatná, uzavřená osoba, která nejraději dělá sama. Jasně že mám ještě sestru Nelu, ale s tou se nedá dost dobře mluvit. Jsme jednovaječná dvojčata, tmavě hnědý vlasy, dlouhé ani ne po ramena, stejné modré oči s protáhlými zornicemi, stejná výška, přibližně stejná váha i tvar těla, málo kdo nás od sebe rozezná, ale uvnitř jsme jako černá a bílá. Ona na rozdíl ode mne je otevřená, kamarády si dokáže sehnat i přes naše klanové odlišnosti, rázná, trochu urážlivá a panovačná a také má na ovládání jutsu a chakry neuvěřitelný talent. Nelino nadání na ovládání chakry se projevilo až na Akademii. Ona absolvovala zdejší studium už v devíti letech, mě je jedenáct a zítra budu dělat závěrečnou zkoušku podruhé. Minule rok jsem skoro vůbec netrénovala, ani se neučila, ale tento rok je to jiné. Trénuji co nejčastěji a zítra budu znovu skládat zkoušku. A je ještě jeden malý rozdíl. Každá máme zvláštní něco jako jizvy, dvě výrazné ve varu dvou vlnek a několik menších, málo viditelných, na ruce, já na levé, sestra na pravé. Já raději nosím přes to obvaz, ségra ne, ale proč to tam máme, neví se. Když jsem se na to ptala máti, krčila rameny, ale měla nějaký provinilý výraz.
„Bezva co tam máme dál.“ Rozpustím klony a pohlédnu směrem k Niki. Šedá kočka s převážně černými pruhy se na mě zadívá svými krásnými zelenými oči a řekne kočičí řečí: „To bylo vše, ale měly bychom trénovat i naše společná jutsu, poslední dobou na to zapomínáš.“
„Já vím, ale dnes mám už dost.“
„Taky už bylo na čase Lenurko.“ Dveře mého pokoje se otevřou a v nich stojí mé dvojče. „Nenapadá tě, že bys mohla zajít i na večeři?“
„No jo, už jsem skončila, stačí?“
„Výborně.“ A práskne za sebou dveřmi.
„Ach jo, proč musí být tak popudlivá?“ Mrknu na Niki a ta jen zavrtí ocáskem. „To neřeš, s její Ginirono já taky nevycházím zrovna nejlíp.“
Ginirono je Nelina kočka, jméno má podle své šedé srsti, která se ve světle leskne a vypadá jako stříbrná. Povahu má podobnou, jako Nela.
„Šla bych na tu večeři, z toho trénování mi celkem vyhládlo.“ Řeknu a zvednu se. Šedočerná číča mě napodobí a rozběhne se otevřenými dveřmi do jídelny.
Já se ještě podívám po svém malém útulném pokojíku. Oknem, nad psacím stolem s urovnanou hromádkou knih o kočkách, lidském těle a cvičení pro lepší fyzickou kondici, je krásný výhled na les za Konohou. Krom stolu s přisunutou židlí tu je u jedné zdi ještě šatník, vedle něj malá skříň se vším možným, pak vedle ještě jedna skříň se zbraněmi a dalšími ninja potřebami. Na druhém konci má místo má postel a za ní v rohu má Niki pelíšek. Ve středu pokoje je volný prostor akorát na fyzický trénink. Tam teď leží pěkná hromada svitků a bločků, většinou s poznámkami ze školy.
Odtrhnu oči z pohledu na mé útočiště a jdu do jídelny. Sestra už sedí u stolu pročítá jakési papíry. Nejspíš dokumenty k její zítřejší misi. Sednu si také na své místo.
„Vypadáš nějak unaveně.“ Do místnosti přijde dospělá žena s podnosem s jídlem. Krátké vlnité plavé vlasy, modré kočičí oči a jméno Minami (v českém překladu „jih“), neboli má matka. Dala podnos na stůl a pobídla nás k jídlu.
„Trénuji jak nejvíc můžu.“ Řeknu a hladově se podívám na propečenou rybu s bramborem.
„Nesmíš to přehánět, víš kolik pacientů nám přibude v tomhle období, jen proto, že se přetížili tréninkem?“ Máma dřív byla ve svém týmu lékařským ninjou, ale od té doby, co na Konohu zaútočil Devítiocasí, dělá sestru v místní nemocnici. Také jsem od ní pochytila pár základních lékařských jutsu.
„Mami, loni jsem to příliš podcenila a propadla jsem. Nechci udělat stejnou chybu, proto trénuji tolik.“ Pronesu a pustím se s chutí do ryby.
„Já vím zlato, letos to určitě zvládneš.“ Řekne matka, ale na jejím hlase jsou slyšet obavy. Sestra po chvíli dojí a uchechtne se. Po chvíli jen pronese: „Jsem vážně zvědavá, jaká budeš kunoichi, když umíš jen pár základních jutsu, naše klanové ti ještě dělají problémy a jediné v čem trochu vynikáš je tvoje taijutsu.“
Spolknu kus ryby a pohlédnu na ni pohledem *jdi s těmi řečmi někam*.
Mé taijutsu je vážně dobré. To uznávají i spolužáci potom, co mě naštvou a potom jdou se mnou do potyčky. Vidíte, další klanový znak – kočičí nevyzpytatelnost a výbušnost. Také proto nejsem na škole zrovna oblíbená.
Ale Nele to nestačí: „Podívej se třeba na mě. Když jsem byla na svém prvním tréninku a sensei nás jako tým testoval, měla jsem hodně velké problémy a nakonec jsem prošla jen díky spojení schopností kamarádů a mým vodním technikám. Pochybuji, že vůbec dokážeš pracovat v týmu, když všechno děláš sama a jinak si hraješ na věčně uzavřenou. Maximálně s ní (pohodí hlavou směrem k Niki, která dojídá svoji porci v misce) trochu dokážeš spolupracovat a také jsem zvědavá, kdo by s tebou chtěl být v týmu, když se tě všichni straní.“
Tohle je už přece jen trochu moc. Nevím, kde se naučila ty svoje vodní techniky (to je hlavní část jejího talentu), ale tyhle řeči ať si nechá stranou. Spolknu poslední kousek ryby a prudce vstanu od stolu.
„To stačí! Budu ninjou a dobrým ninjou. Možná že nejsem tak dobrá jako ty, možná, že jsem příliš uzavřená, ale mám i své silné stránky, kterými překonám i tebe.“ Křiknu.
Sestra se jen znovu ušklíbne. „Sim tě, i kdybys prošla a stala se genninem, stejně jakmile přijde na těžší misi, zmrvíš to a budeš mít ještě hoodně velký problémy. Jinými slovy, nepřežiješ to ve zdraví, věř mi.“
„To sotva.“ Křiknu celá rudá a v tom její sklenice s vodou exploduje a voda se prudce vypaří.“
„DOST!“ Neli ty běž okamžitě do svého pokoje a do postele, Lenuro ty tady ještě zůstaneš a uklidíš ty střepy!“ Zasáhne máma.
„Pche.“ Mé dvojče zmizí v pokoji a její míca s ní.
Já chvíli udiveně koukám na sklenici. Proč tak vybouchla? Pak se podívám na matku a raději to rychle uklidím. Ještě řeknu „Dobrou noc“ a zmizím v koupelně pod sprchou.
Tekoucí voda, jakoby odváděla z mého těla všechen ten vztek. Miluji tekoucí vodu, déšť, pohledy na padající vodopády, jezera, divoké vody řek. Mí klanový předchůdci dřív nechápali proč, kočky nemají vodu zrovna v lásce a členové našeho klanu také ne, ani matka není výjimkou. Jen já a sestra jsme zase jiné. Sestra manipuluje s vodními technikami a já bych klidně také začala, jen mne nemá kdo učit, ona nechce a nebudu se jí doprošovat. Matka kdysi řekla, že tohle máme po otci. O tom nic nevím, jen to, že se s ním máti seznámila na jedné misi v Zemi Vody. Tam se nějak dali dohromady, matka otěhotněla a otec ji pak opustil. Také prý měl tu zajímavou jizvu na pravém hřbetu zápěstí a používal neznámé vodní techniky, které ovládal jenom on. Je to vážně zvláštní, tohle je určitě poděděné, ale co ta sklenka? Zatímco se mi vlasy máčí, přemýšlím dál. Nebyl to jediný případ, kdy se voda začala chovat divně. Většinou když se s Nelou hádáme, nebo když něco silně citově prožívám, voda se začíná buď vařit, chladnout, nebo prostě bouchá, pohybuje se, mění se v led, ale proč? Matka vždycky odmítne cokoliv říci a ve tváři má takový divný výraz, jakoby vzpomínala na něco. Dějí se tu vážně divné věci. Vypnu proud a osuším se. Převléknu se do pyžama, přejdu chodbou do mého pokoje. Hopsnu do postele, slyším ještě něco jako „Zítra to zvládneš“ z místa Nikiniho pelíšku a téměř okamžitě usnu.

Ráno vstanu brzy, po lehké spršce, hygieně a obléknutí se do mých oblíbených hadrů – Tričko, kraťasy ve světle modrém, jdu na snídani. Matka sedí u stolu a čte jakousi knihu lékařského oboru. Namažu si chleba máslem, k tomu jogurt a mléko a sednu si ke stolu.
„Nela už šla?“ Otáži se sedící mámy a ta jen přikývne.
Jím pomalu a ani nevnímám co. Hrozná nervozita z nastávající zkoušky mě nenechává zrovna klidnou. Po snídani umyji nádobí a chci jí, ale máti si mě zadrží.
„Leni, potřebuji s tebou něco probrat.“ Promluví, zvedne oči od knížky a podívá se na mě.
„Co?“ S rukou na dveřích se otočím.
„Víš určitě, že to chceš?“ Povídá a já jasně vím co myslí. Máti dál pokračuje: „Teď si to neuvědomuješ, nevíš do čeho jdeš, ale život shinobiho je nesmírně náročný, nebezpečný a většinou hodně smutný a tragický. Vím o čem mluvím, proto jsem také nakonec zůstala v nemocnici.“ Povzdechne si a pokračuje „Často se musíš vypořádat se situacemi, které nejsou veselé, kdykoliv můžeš přijít o život, nebo o životy svých druhů a také musíš se bít s nepřáteli, o kterých nikdy nevíš, jestli nebudou zrovna ti poslední se kterýma se setkáš. A často i ten pocit viny, že toho druhého zabiješ není zrovna nejpříjemnější. Ty sama jsi taková citlivá a tohle by ti mohlo dělat problém.“
Sklopím oči. Jako by mi mluvila z duše, tyhle obavy mě stíhají často, ale já je vždycky nějak odeženu. Teď to najednou nejde tak snadno.
„Vím Leni, že jsme byli silný uznávaný klan, plný skvělých ninjů, kteří se nebáli opětovat život pro přátele a svou vesnici, Nela to chce obnovit a ty nechceš stát stranou, že ne?“
Má pravdu. Nela, vždy jde za zkušenostmi, sbírá sílu aby ji mohla věnovat našemu klanu a ten obnovit. A já až to přijde nechci stát stranou, i když po síle tak nejdu.
„Mami, náš klan byl uznávaný a já opravdu chci být jedna z těch, kteří ho pomůžou obnovit. Navíc chci dokázat, že nejsem jen holčička, která jen překáží, kterou všichni musí hlídat a chci chránit své blízké. Nedávno skončila ta hrozná válka a pokud znovu začne, nechci jen nečině sedět a přihlížet jak lidi kolem … Proto chci být kunoichi. A toho se už nevzdám.“ Ta slova jsem říkala vždy, účinek byl vždy také stejný.
Matka viděla, že mě nepřemluví, ale stále měla něco na srdci.„Dobrá, tohle samé jsem říkala tvé sestře, když složila zkoušku a stala se ninjou. Je tu něco, co bys měla zkusit. Postavila přede mě sklenici s vodou.
„Soustřeď se na tu vodu, vlož do ní své city a uvidíš co se stane.“
Nevěřím vlastním očím a uším, co pořád je s tou vodou? Co o tom matka ví? No asi mi nezbude nic jiného než to zkusit, prochází mi hlavou pořád ty samé myšlenky. Zadívám se na vodu a znovu mě popadne nervozita. Ta sílí a já ani nevím proč, najednou nutím vůlí tu vodu aby se zvedla. Voda se začne lehce chvět a mě začne svrbět ta jizva, co mám na hřbetu dlaně levé ruky. Pohnu levou rukou pohybem, který mi ani není podobný a věřte tomu nebo ne, voda se zvedne několik centimetrů nad sklenici a roztáhne se do šířky nad stolem. Podivím se tomu, ale mám pocit, že to umím odjakživa. Přestanu se na chvíli soustředit a voda spadne a rozstříkne se po stole. Nevěřícně koukám na nyní mokrý stůl, co se to tu sakra děje? Podívám se zmateně na matku, ta nevypadá, že by ji to překvapilo.
„Víš, tohle bys měla vědět. Asi si často kladeš otázky proč máš k vodě takový vztah, něco ti chci říct o tvém otci.“ Dlouhá odmlka se nepřeruší ani ve chvíli, kdy do místnosti tichým krůčkem přijde Niki. Ta jen zašeptá „Už je to tady.“ a položí se napjatě na zem. Po odmlce matka pokračuje: „Jak víš, seznámila jsem se s tvým otcem na misi v Zemi Vody. Nějak jsme se vzájemně zalíbili a tak jsme se dali do řeči. Jmenoval se Takimaru (Taki = v českém překladu vodopád) a pak při jedné bitvě jsem viděla ty jeho techniky. Ovládal vodu chakrou a vůlí, ale bez jakýkoliv pečetí, jen lehkými pohyby prstů na pravé ruce, kde měl jizvu, kterou jste s Nelou podědily.“
„Takže proto ta voda občas reaguje na mou náladu, a proto má ségra takový talent na vodní techniky!“
„Ano přesně tak, tvůj otec jak mi později zdělil, pocházel z klanu. Tohle bylo jejich kekei genkai, absolutní ovládání molekul vody. Mohl s ní dělat co chtěl, mohl ji nechat zpevnit i ve vzduchu, takže držela při sobě, nechal ji rozptýlit v mlhu, natlačit a nechat vybouchnout, cokoliv. Na rozdíl od něj, ty máš v sobě, jak víš, kromě vodní přírodní chakry i větrnou, která patří k našemu klanu Neko, takže nebudeš mít problém nechat vodu úplně zmrznout. Jejich klan byl během války stíhán, byl obávaný, však víš jak to chodí.“ Znovu se odmlčela a mě teď všechno konečně dává smysl. Matka tedy pokračuje dál: „Jednoho dne tvůj otec během jedné obzvlášť dlouhé bitvy zmizel. Tělo se nenašlo, tak je možné, že ještě někde žije. Pokud ale utekl sám, někdo ho zajal, nebo zabil, to zůstává záhadou. Já po několika dnech od té mise zjistila, že jsem těhotná a jediný, kdo by mohl s tím mít něco společného byl právě Takimaru, pak jsem měla vás a teď není pochyb, že krom mých schopností jste zdědily i jeho a jak s nimi naložíte, záleží na vás dvou.“ Následuje ticho. To pak já přeruším:
„Nela to ví?“
„Ano, řekla jsem jí to poté, co odmaturovala a stala se právoplatnou kunoichi. Tobě jsem to chtěla říct, až bude pravý čas pro tebe. Takže abys u zkoušky věděl svůj plný původ.“ Další tichá chvíle a mě hlava pracuje na plné obrátky.
Jsem smíchanina dvou význačně genetických klanů, kočka a voda, koho by napadlo něco takového dát dohromady? Nervozita zase mě začíná pohlcovat. Co když znova propadnu? Máti na chvíli někam zmizela a já jen stále čumím na stůl a na sklenici, která byla před chvílí plná vody.
„Ehm, Leni?“ Matka se zase objeví a v ruce má zvláštní krabičku.
„Tu zkoušku tentokrát zvládneš, věřím ti a toto je malá drobnost, která značí náš klan. Správně podle tradic bys to měla dostat až po absolvování Akademie, ale dám ti to už teď.“ Poví a vytáhne z krabičky stříbrný řetízek s přívěškem kočky, znak našeho klanu, který také má Niki na svém menším obojku a nasadí mi ho kolem krku.
„Každý ninja od nás tohle nosí, tento řetízek se vyrábí už v den, kdy se jeho budoucí nositel rozhodne stát se ninjou, po úplném splnění toho přání ho nosí jako znak Konožského klanu, jeho vlastní věrnosti k němu a také aby si uvědomoval, kolik lidí mu věří. Proto ti ho nyní dávám, abys věděla, že já i další tvoji příbuzní ti věřili a stále věří. Spojuje nás to. Nyní už jsi pravá kunoichi z klanu Neko.“ To už je na mě příliš překvapení za jeden den. Vděčně skočím máti kolem krku a ta pak ještě řekne: „Až se vrátíš, půjdeme to někam oslavit, co říkáš?“
„Skvělý nápad?“ Zakřičím a v tu chvíli mi pohled padne na hodiny (7:58) a vyskočím z objetí.
„Sakra musim běžet, zkouška začne za dvě minuty!“ Křiknu ještě ve dveřích nazuji si v rychlosti boty a pádím do školy. Niki běží za mnou, v tlamě táhne popruh s brašny s nějakýma nutnými věcičkami, který jsem málem nechala doma a hodí mi ho. A tak pádíme do Akademie.

Přiběhly jsme s minimálním spožděním, jen jsem si zjistila jaký jutsu a pak jsem v koutku tiše čekala. Vzali mě během asi čtvrt hodiny a bylo to na mě. Fajn, to zvládnu, klan mi věří. Řeknu si pro sebe a sensei mě pobídne. Nahromadím chakru, udělám pečetě, vykřiknu „Kage bushin no jutsu!“ A kolem mne se objeví 4 plně zformovaný klony. Sensei uznale pokývá hlavou a pošle mě zpátky do haly, do tří odpoledních prý mám volno, pak se mám dostat na vyhlášení výsledků. Spokojená sama se sebou vykročím ze dveří. To vědomí, že mi klan věří, vážně to funguje. Niki mi vyskočí na rameno „Co budeš dělat teď?“
„Máme plno času co takhle si trochu odpočinout, pak zajít do města na oběd a menší procházku Kohonou?“ Prohodím a jdu.

Po uplynulém čase jdu s kočkou na rameni na vyhlášení výsledků a hádejte co! Prošla jsem!Beru šťastně do ruky úplně novou ninja čelenku se znakem Konohy a pádím domů.
„MAMÍÍ, JÁ PROŠLA, JSEM NINJA!“ Křičím už ve dveřích s čelenkou na hlavě na celý barák.
To je zvláštní, nikdo neodpovídá, přitom máma říkala, že má dnes volno. Proběhne mi hlavou když vcházím do údajně prázdného bytu. Co je ještě divnější, všude je děsný nepořádek, věci různě poházené, porozbíjené, někde jakoby …
„Je to jasný, krev.“ Praví kočičím jazykem má přítelkyně, když očichává jednu z mnoha podezřelých skvrn.
„Myslíš, že tu někdo byl, něco hledal a ...“
„Pídí se po tajemství schopností našeho klanu, pravděpodobně.“ Doplní Niki.
„Tak to se máme na co těšit, co myslíš, že udělali mámě?.“
„Určitě ji nezabili, to si můžeš být jistá.“
„Když já nevím.“ Pronesu lehce vystrašeně, když ucítím závan větru a neznámý pach. Otočím se tím směrem a zahlédnu rychlý pohyb, pravděpodobně člověka.
„Kolik jich je?“ Zeptám se kočičím sykotem.
„Cítím jednoho, ale může jich tu být i víc.“ Odpoví mi kočičí hlas.
V tu chvíli kolem mne proletí několik jehlic. Pro lidské oko by nebyly viditelné, ale pro mě je to něco jiného. Zachytnu je, zaostřím na místo, odkud přiletěly a hodím je zpět. Slyším zabodnutí a lehký vzdech. Jehly byly pravděpodobně něčím napuštěné. Opatrně se přikrčím a očekávám další útok. Tentokrát se na mě návštěvník vrhl celým tělem. Stihla jsem zaregistrovat znak na čelence – nota. Zvučná, bleskne mi hlavou, ale to už uhnu. Útočník se chystá k boji, ale to ho zezadu rafne Niki a já už předvádím své taijutsu umění. Když nepřítele složím, přikrade se mi za záda někdo další. Uhnu, ale to mě už stačí připíchnout schurikeny ke zdi (za oděv). Pomalu se ke mně blíží. Niki se ho pokusí také překvapit, ale on ji jen odhodí. To mě ale naštve. Pode mnou cítím vodu jak se vaří, jak jsem jen mohla zapomenout na podzemní trubky, které nám vedou vodu do koupelny. Začnu pomalu dělat letmé pohyby prsty na levé ruce a voda začne přes ndřevěnou podlahu vytryskovat. Vytvoří to mezi mnou a útočníkem zeď a pomalu se to valí na něj.
Ten se jen ušklíbne: „Jsi skoro stejná, jako tvoje sestra. Ta má ale alespoň na rozdíl od tebe nějakou touhu něco se naučit. Ty jsi jen malá kočička, která občas zamňouká a pak zdrhne. Chceš-li ale dostat sílu, stačí následovat lorda Orochimara, který mne pro tebe poslal a já tě také odvedu, ať už po dobrém, nebo po zlém.“ Následoval krátký smích. Vodu pustím.
„Moje sestra šla za tím Orochimarem?“
„Ano, ochotně ho následuje a obětovala mu svoji svobodu a bude za to bohatě odměněna, ty dopadneš stejně.“ Pomalu se ke mně znovu začne blížit.
O Orochimarovi jsem už slyšela, ale nic dobrého to nevěští, já se za žádnou cenu k němu nepřidám, bojovat za takového zloducha a k tomu nechat na sobě dělat pokusy, to ne! Začnu pomalu pískat vysokým tónem jistou melodiii. Niki pochopí a začne podobnou melodii pronikavým vysokým hláskem mňoukat. Nïnja ze Zvučné se zastaví.
Naštěstí je tu ještě tahle technika! Nikki je zvláštní kočka. Krom vysoké inteligence, má neuvěřitelný smysl pro rozeznání genjutsu (to se hodí v případě, když někdo použije proti nám iluzi, ona ji dokáže plně rozeznat) a také pro provádění genjutsu. Tohle je jedna z našich společných technik, kdy já mámím přítele pískáním, Nikki mňoukáním a řeknu vám, že to není zrovna příjemné do toho spadnout. Ale je to hodně riskantní. S Niki se musíme dostat na stejnou notu a stejnou tóninu, jinak je to na nic.
Také tenhle nepřítel zařve, popadne svého kamarádíčka a peláší pryč. Já si oddechnu a po několika pokusech se utrhnu od zdi.
„Proč mám takový pocit, že tvá sestra činí něco nekalého?“ Otočí se na mne má šedivka.
„Když to tak říkáš. Proč by zrovna Nela měla Orochimarovi sloužit?“
„No, Nela se už delší dobu chová divně a její chakra také.“ Povídá Niki.
„Ale co mám dělat já?“
„Joo, mám pocit, že asi nechceš k tomu Orochimarovi jít. Sem si tě přijde vystopovat a pochybuji, že by nad tebou Konoha stále dokázala držet dohled. Hold, když nastoupíš do misí.“ Zapřemýšlí Niki a zajde do mého pokojíku. Zajdu za Niki a ta se předvede s dopisem, který ležel prý pod knížkami, a který právě našla.

Drahá Lenuro,
mám jen málo času, Orochimaru chce odhalit naše klanová tajemství a použít je, také jde po tvých a Neliných schopnostech nad vodou, Nela mu, zdá se, chce sloužit, ale já věřím, že ty nechceš. Proč vás chce obě to nevím. Poslal několik ninjů, aby nás přivedli, já jim úspěšně prchám a věřím, že ty se jim také ubráníš. Já půjdu svou vlastní cestou, ty prosím mě nehledej. Budeš muset začít vlastní cestovatelský život. Nebude to lehké, ale věřím, že to zvládneš. Mám vlastní důležité důvody, proč nechci abys mne hledala, snad to pochopíš. Rozhodně nesmíš zůstat v Konoze. Orochimaru se nezastaví, půjde po tobě a já ti už dříve říkala, co v takovéhle situaci dělat. Chci ti popřát hodně štěstí, možná to pro tebe takhle bude lepší, něž sedět na jednom místě. Máš to v genech.
Loučím se s tebou
tvá matka Minami Neko

Roztřese mi ruka s dopisem. Jasně, máti říkala, že klany jako my bývají často stíhané kvůli podobným důvodům. Na to, že budu jednou muset začít zálesácký život jsem byla vcelku připravena, máti mě k tomu vedla, navíc jsem Neko, kočka je samostatná, vždy si poradí, tak to bude se mnou i v tomhle případě.
Niki přitáhne větší batoh a zamňančí, že by přece jen raději vypadla. Já to odsouhlasím, protože mi citlivý nos říká, že nepřátel je kolem víc a pravděpodobně jen čekají, až se rozhodnu jít do Zvučné, případně mě tam budou chtít odvést. Začnu si balit na dlouhodobé cestování. Pak honem ještě něco uvařím, na cestu je třeba se pořádně připravit, kdoví, kdy bude čas na pořádné jídlo. S Niki se najíme, znovu překontrolujeme nabalené věci .
Jakmile slunce pomalu začne zapadat, vyběhnu s Niki z domu. Ze školy znám přibližnou geografii velkých národů shinobi i těch menších zemí, nemyslete si, že se jdu jen ztratit, už teď vím, že musím přesvědčit sestru, že je na šikmé ploše. Musím zesílit, ale Orochimaru mě nesmí dostat. Jednou se chci se sestrou vrátit, abych obnovila klan.
A tak v podvečer jsem už kráčela Ohnivou zemí se svojí kočkou po boku. A tím začalo moje putování a zároveň moje nejlepší škola života.

Poznámky: 

Takže 1. kapitolku máme za sebou , další budou přibývat. Žánr bude dobrodružný, sem tam nějaká bitka, ale později přibyde hlavně romantika a možná nějaký humor.
V příštím díle se s Lenurou a Niki setkáme po delší době a potkají kromě skupinky nepřátel ještě někoho a ten ...

POZOR! Spoiler!

Nechte se překvapit

Komentáře jsou vítané