Snové varování

Už je to nějaký ten pátek, co se mi stala ta moje příhoda v poušti. Od té doby se toho hodně událo a já mnohého dosáhl. S mnichem, který mi tehdy vyprávěl příběh, o tom co se v té prokleté oáze skutečně stalo si stále dopisuji a dokonce se z nás stali nejlepší přátelé. Když mám čas, zajdu k němu na návštěvu a on ke mně. Povídáme si o všem, co se děje ve světě, jakých úspěchů jsme dosáhli, trénujeme spolu a hlavně chodíme na saké a za…, však to znáte. Ty poslední dvě věci musíme před jeho opatem tajit, protože kdyby se to profláklo měl by z toho problémy nejen on, ale i já, že jsem ho naučil pít první ligu. To víte, Gaara je přísný, zvláště od té doby, co se z něj stal Kazekage a ke všemu je ještě abstinent. Prostě klasický suchar a o Temari radši nemluvím.
Poslední dobou mi dělá velké starosti, to, že mi od mého přítele nepřišel žádný dopis. Už je to měsíc, nemůžu se zbavit myšlenek na nejhorší. Většinou mi napsal předem, že jde na nějakou misi a nějakou dobu se neozve, ale teď nic. Mám neblahé tušení, že to má nějakou spojitost s jeho poslední návštěvou. Už tehdy byl zamlklý a zadumaný. Musel jsem z něj páčit každé slovo. Náš rozhovor se hlavně točil kolem té příhody, která se mi udála před lety.
Na tu oázu jen těžko mohu zapomenout. Tehdy jsem tam bojoval o holý život, upřímně, moc si z toho nepamatuji. Jen že jsem se vzbudil druhý den ráno celý pokrytý tím černým sajrajtem a s jizvami, které mě ještě dodnes pálí, když pomyslím na ducha té pomstychtivé dívky, která mě tam nalákala a pak mě chtěla roztrhat na kusy.
Dlouho jsem nad tou událostí přemýšlel. Zasvětil jsem tomu mnoho hodin studia, abych našel potřebné informace. Protože informace jsou zbraně, které se dají použít. Spolu s mým přítelem jsme hledali jak v archivech Suny, tak Svatyně, ale nikde jsme nic nenalezli. Jen staré duchařské povídačky, které jsme už oba znali. Přitom jsme cítili, že se někdo před námi snaží něco zatajit. Tehdy jsme to nechali být, ale čím jsme byli starší, zkušenější a na vyšším postu, dostávali se k nám zprávy a historky o lidech, kteří mizeli v poušti čím dál tím častěji nebo viděli věci, které neexistovali nebo existovali před stovkami let. Mnozí to považovali za obyčejné bláboly nebo nehody, protože poušť je krutá a nepřipraveným neodpouští, ale nám oběma to nedalo spát a tak jsme začali znovu pátrat a tehdy se začaly stávat ty nehody. Vržený kunai neviditelnou rukou těsně před obličej, škorpióni ve džbánu s vodou, napnuté struny přes cestu, výbušné lístky a mnohé další rafinovanější a nebezpečnější pasti, které nás měly odradit od našeho pátrání. Jenže my jsme se nedali zastrašit a pokračovali jsme dál.
Můj přítel se za ty roky stal zkušeným exorcistou, podílel se na řadě vymítání, získal tak od duchů neklidných mrtvých cenné informace. Většinou to však byly jen lži nebo falešné stopy, ale někdy se mezi nimi našlo i zrnko pravdy, které nás posunulo o kousek blíž. Jak sám s oblibou říkal, duchům se nedá vždycky věřit, zvláště pak těm, kteří se tě za každou cenu snaží zabít. Souhlasil jsem s ním, protože jsem si pár rituály s ním prošel, dokonce se naučil i nějaké ty užitečné triky, kdybych náhodou zase někdy měl v poušti bojovat s duchem o svůj život. Ale při našem posledním vymítání, jsme se dozvěděli něco, co se nám a možná i někomu jinému nelíbilo. Přízrak toho masového vraha mluvil o tom, že Prastaří se opět vrátí a budou kráčet po této zemi. Už teď se probouzejí a my s tím nic neuděláme, protože lidé jsou příliš slabí na to, aby je dokázali zastavit. Poté co Shikai vykřiknul poslední slova vymítání se duch se škodolibým úsměvem na rtech rozprsknul v hromadu ektoplasmy, která zasvinila nejen nás, ale i široké okolí kolem. Stály jsme tam v těch sr*čkách, znechucení a přitom zahloubaní nad tím co říkal. Tohle všechno se událo před měsícem, kdy mě naposledy navštívil, vyptával se mě na mé dobrodružství v poušti a přitom jsme si porovnávali informace, které jsme mezitím získali.
Dnes je tomu přesně měsíc na den, co se mi Shikai ozval naposledy, i když mi jinak psal každý týden. Vypadá to, že na něco narazil nebo možná někdo narazil na něj. Dělám si o něj velké starosti. Není to normální. Musím něco udělat. Ale nevím co. Logické by bylo vydat se do svatyně a zjistit od opata, co se s ním stalo nebo bych mohl udělat něco jiného. Něco co by mi mohlo poskytnout víc odpovědi, ale možná i smrt.
Je toho na mě moc, musím to promyslet. Děje se tu něco co se mi ani za mák nelíbí. Hluboko uvnitř sebe tuším, že tady nejde o Shikaie nebo o mě. Tady jde o lidi. O celý svět, který může být ve velkém nebezpečí. Kdybychom tak jen přišli se Shikaiem na to, kdo jsou to ti Prastaří.

Vidím konec světa. Oceány se vaří, z oblohy se vynořují monstra neurčitých tvarů, při kterých lidská mysl ztrácí rozum. Po zemi kráčejí titáni a ničí vše, co člověk vybudoval, aby ho mohly vytvořit znovu k obrazu svému.
Chci křičet, ale nedokážu to. Ústa mám otevřená, ale křik z nich nevychází. Jen to všechno s hrůzou sleduji jako němý pozorovatel, který s tím nemůže nic udělat.
„Tohle vás čeká,“ pronesl chladný nelidský hlas vedle mě. Otočím se a uvidím ji stát po svém boku. Krásnou a smrtící jako tehdy před lety.
„Přišla ses mi vysmívat nebo dokončit cos začala?“ zeptám se jí a snažím si udržet ledový klid.
„Přišla jsem ti pomoct.“
„Jo, jasně, to ti tak uvěřím. To spíš ze mě bude příští Kazekage.“
„Věř si čemu chceš. Tohle je blízká budoucnost, která se nedotkne jen tvého světa, ale i mého.“
„Myslel jsem, že v tom jedeš s nima. Ať už to je co chce.“
„Tohle milánku, jsou Prastaří.“
„Tak teď jsi mi to teda vysvětlila.“
„Vysvětluje to vše. Na víc se tvá ubohá lidská mysl stejně nezmůže, jinak bys zešílel.“
„Potřebuji víc, odpovědí, zvláště tu, kde je Shikai.“
„Kdo?“
„Ten mnich, který také přežil tvůj útok.“
„Jo ten holobrádek, co si myslel, že mě zvládne zapudit z mého domova?“
„Cos s ním udělala?“ zavrčel jsem vzteky a se zlostným pohledem v očích se na ní podíval.
„Snažila se mu pomoc, ale oni přišli dřív.“
„Jací zase oni?“
„Přijď za mnou a řeknu ti víc. Tohle není bezpečná forma komunikace.“
„A kam mám sakra přijít?“
„Do oázy Yokai, kam jinam. A teď už vstávej, času není nazbyt,“ řekla chladně a přitom mě ledově průhlednou rukou cvrnkla do čela.
Užasle jsem se probudil ve své posteli. Užasle jsem zíral kolem sebe, snažíce si v hlavě dát dohromady vše, co se mi zdálo. Nevěděl jsem jestli to byl sen nebo noční můra, které bych měl věřit. Jisté, ale bylo, že jsem ji nechtěl brát na lehkou váhu. Už hlavně kvůli tomu, co se poslední dobou všechno dělo.
Vyskočil jsem z postele, oblékl se, zabalil si nejnutnější věci a výzbroj, vydal se pod rouškou časného úsvitu ven z vesnice. Na posteli jsem nechal jen vzkaz, že se brzy vrátím. Alespoň jsem v to pevně doufal.

Cesta přes poušť už nebyla tak namáhavá jako dřív. Zvykl si na ní a vlastně se pro něj stávala druhým domovem. Vykračoval si po ní jako po lesní cestě nedbaje na slunce, které pomalu nabíralo na intenzitě a snažilo se ho pomaličku usmažit zaživa. Pro někoho kdo by měl na sobě černé šaty a bagáž jako on by to představovalo značný problém zvláště v tom, že už by se potil jako prase, ale Kankurou se na slunce jen roztomile usmál, zamával mu a vydal se dál.
V oáze Kagami nabral vodu a zásoby, déle se v ní nezdržoval. Ona nebyla jeho cíl, nemohla mu dát žádné odpovědi, které tak nutně potřeboval, ani mu nemohla vrátit jeho ztraceného přítele.
Čím dál víc přidával do kroku. Nemohl se už dočkat, až bude na místě. Jeho spěch měl i jiný důvod. Celou cestu pouští mu přišlo, že ho někdo sleduje. Koutkem oka pozoroval okolí kolem sebe, ale všude byl jen písek a duny. Nic co by ho mohlo ohrozit. Přitom se, ale nedokázal toho pocitu zbavit. Byl tak neodbytný jako pálení žáhy nebo svědění, které si nemůžete podrbat jinak se to ještě zhorší.
Slunce už pomalu zacházelo za obzor. Žhavé vedro pouště pomalu střídal její studený chlad a Kankurou konečně po celodenním putování dorazil na dohled oázy Yokai, která se po těch letech vůbec nezměnila. Stejně pustá, stejně nehostinná, stejně smrtící, jako když tu byl poprvé.
Vstoupil do ní čekaje, že se hned ukáže ten prokletý duch. Ale nikde nic. Pokrčil rameny, shodil bagáž, začal sbírat dřevo na oheň, aby tak zahnal nepříjemný chlad a tmu noci, ve které se může schovávat cokoli.
Za chvilku už plál v oáze jasný oheň, u kterého se hřál Kankurou, bedlivě přitom sleduje okolí kolem sebe a usrkávaje z plechového hrníčku vodu.
Oči mu těkaly sem a tam. Ale nic podezřelého neviděl. Pocit něčí přítomnosti ho, ale stále neopouštěl. Něco tu s ním bylo a nebyl to dech té ženy. Kdyby to byl on, ta stará rána by se ozvala. Nevěděl jak to ví, ale tušil, že by to tak mohlo být. Stejně jako když revmatiky bolí klouby, když má začít pršet nebo být vlhko.
To čekání už ho pomalu začínalo unavovat a hlavně štvát. Měsíc už byl na obloze spolu s hvězdami. Noc se stávala temnější, vhodná na objevení ducha. Tak kde jen sakra může být?
Najednou uslyšel pohyb. Zprudka otočil hlavu a viděl, že z nejbližší duny někdo schází dolů. Neviděl na něj, na to už byla moc velká tma, ale podle chůze poznal, že je to někdo starý. Pro jistotu nenápadně rozepnul pouzdro s kunaii a shurikeny. Člověk nikdy neví, co na něj v poušti číhá za nebezpečí.
Neznámý šel pomalu k němu. Opíral se o hůl a krok měl těžký. Vypadalo to, že byl dlouho na cestě. Když vstoupil do světla ohně Kankurou poznal, že je to muž. Hodně starý. Žasnul, jak ve svém pokročilém věku dokázal putovat pouští.
„Smím se posadit mladíku, mé staré kosti už mě déle neudrží.“
„Samozřejmě, místa je tu dost. Smím vám nabídnout vodu nebo raději něco k snědku?“
„Stačí voda. Potřebuji si svlažit své vyprahlé hrdlo. Poušť dá jednomu zabrat, ale co ti o tom budu vyprávět. Tys ještě mladý, pro tebe to je jako nic. Jen počkej, až budeš v mém věku, to si teprve užiješ.“
„Ale jděte, už i já to cítím ve svých kostech. Možná vypadám mladě, ale také stárnu.“
„Jen se nedělej, proti mně jsi ještě úplný jura.“
„A kam vlastně máte namířeno, takhle pozdě večer?“
„Pozdě večer nikam. Vyrazil jsem už ráno, ale mým hlemýždím tempem mi cesta trvala o trošku déle, než jsem předpokládal, jinak mířím do oázy Yokai. Mám se tu s někým setkat.“
Kankurou zbystřil, ale zachoval si kamennou tvář.
„Tak to vám můžu říct, že to jste dorazil k cíli své cesty. Ale kromě mě tu nikdo jiný nebyl, když jsem sem přišel.“
„Ani nemohl, já tu totiž měl čekat na tebe.“ Kankurou bleskově od starce odskočil a v ruce měl už připravený kunai.
„Tak dost chození kolem horké kaše. Kdo jste a co chcete?“
„Chci si jen popovídat.“
„Proti povídání nic nemám. Zvláště když se týká mých otázek.“
„Hádám, že narážíš na toho mnicha, který je v naší péči.“
„Kde je, Shikai?! Co jste s ním provedli?!“
„Nějak moc spěcháš, chlapče. Posaď se a uklidni se, promluvíme si jako civilizovaní lidé.“
„Maminka mi říkala, abych cizím lidem nevěřil, zvláště těm co se sami potulují v noci pouští a dělají ze sebe něco, co nejsou.“
„SEDNI SI!“ Vykřikl stařec a Kankurou padnul na kolena, chytil se za uši jak se mu zvuk starcova hlasu zaříznul přímo do mozku. Kunai mu přitom vypadnul z ruky.
„Tak je to lepší. A teď si konečně promluvíme jako dva normální lidé.“
„Tenhle patří mě,“ řekl hlas tak mrazivý, až se na okolním písku objevila jinovatka.
Kankurou pohlédl tím směrem a spatřil ducha oázy Yokai. Mrtvá žena si vykračovala přímo k nim jako by jí to tu patřilo, vlastně když se to vezme kolem a kolem tak vlastně patřilo.
„Vypadni, ty b*hno, tohle není tvá věc,“ zasyčel nenávistně stařec.
„Jsi na mém území, tady nemáš žádnou moc, tak se koukej klidit.“
„Ty mě bavíš, ty ubožačko. Jediným pohybem ruky vás oba můžu pohřbít pod tunami písku, než stačíte mrknout očima.“
„Kdybys to mohl udělat, tak už to dávno uděláš a teď zmiz z mé oázy, dokud jsem ještě přívětivá.“
„Tak moment, vy dva, nevím, kdo jste, ani o co tu jde, ale já se odsud nehnu bez odpovědí, který mi tady tahle primadona dluží a už vůbec nehodlám opustit tohle prokleté místo bez svého přítele,“ pronesl Kankurou, když se konečně trošku vzpamatoval.
„Mlč, lidský červe, jsi jen obtížný hmyz, kterého je se třeba zbavit! Už tak jsi nám ty a ten tvůj přítelíček způsobili dost potíží.“
„Páni, tady má někdo hodně zastaralý slovník a taky žasnu nad tím, jak se z milého staříka dokáže v mžiku oka stát pořádná osina v zadku.“
„Ty jeden opovážlivče, za tohle tě stihne můj hněv!“ Vykřiknul stařec a mávnul rukou. Stíny kolem nich najednou ožily vlastním životem a začaly se formovat do podoby stvůr, které Kankurou nedokázal popsat, protože neustále měnily tvar.
„Teď jsi tomu dal ty pitomče! Nestačilo, že mám na krku jen jeho, teď se ještě musím postarat o tebe, aby tě nerozsápaly ty bestie.“
„Žádný strach, madam, Kankurou si vždy ví rady,“ sáhnul do záhybů svých šatů a vytáhnul z nich pytlík se solí. Bleskově ho roztrhnul a nasypal ji na zem do podoby kruhu, do kterého si v mžiku stoupnul. Duchovité bestie se po něm vrhly, ale narazily jakoby do neviditelné zdi, která je odmrštila zpět.
„Dochucovadla jsou naši přátelé, proto bez nich nikdy nevycházím z domu.“
„Tohle je hodně starej a otřepanej trik. Každý přeci ví, že sůl odpuzuje duchy a mimoto bych se vsadila, že tohle máš od toho svého mnicha.“
„Ještě, že jsem se nesázel. Jinak byste vyhrála.“
„Tak tohle jsem ještě nezažil. Já jsem tady ten hlavní boss, vaše Nemesis, vaše zhouba, tak mi koukejte laskavě věnovat pozornost!“
„Klídek, dědulo, nebo ti prdne cévka v hlavě.“
„A DOST, ROZTRHEJTE HO NA KUSY MÉ DĚTI!!!“ Bestie se s návalem nepopsatelné zuřivosti vrhly na Kankura. Toho, ale ochraňoval kruh ze soli. Jejich nápory byly, ale čím dál silnější a Kankurou viděl jak jeho obrana pomalu slábne. Vytáhnul z pouzdra železné kunaie. Další vhodná zbraň při boji s duchy je železo, milé děti, zapamatujte si to.
Koutkem oka, přitom pozoroval dívku, která se upřeně dívala na starce a on na ní. Měřili se pohledy, ve vzduchu bylo cítit napětí, jako by se měla přihnat bouřka a možná že taky přižene, ale tím neměl Kankurou čas se zabývat, měl svých vlastních starostí až nad hlavu. Vyskočil z kruhu, kunaiem v levé ruce prořízl jedné bestii krk, druhé probodnul hlavu, třetí ho vrazil do srdce a čtvrté rozpáral břicho. Ostatní bestie se při té ukázce síly stáhly zpátky. Kankurou cítil vítězoslavný pocit, když se díval na svoji práci, ale jen do chvíle, než se bestie opět začaly skládat dohromady.
„Sakra, já tušil, že to nebude tak jednoduchý,“ procedil skrze zuby a v duchu přemýšlel, použije svoje loutky. Ale k čemu by mu byly, když jsou vyzbrojeny jen železem a solí. To by je dokázalo na chvilku zdržet, ale ne oddělat. Potřeboval těžší kalibr. Teď by se mu tady hodil Shikai a ty jeho slavné vymítací formule. Proč jen nedával pozor, když se je ho snažil naučit. Aha, už si vzpomínal proč. Tehdy byli na exkurzi té nové hospody v Konoze. Páni, to byla tehdy noc. Vsadili se, že dokážou přepít Gaie s Kakashim, a taky se jim to povedlo, jenže pak přišla Tsunade, aby hájila opileckou čest Konohy a tu už nedali. Tu nikdo nedá.
Proud myšlenek mu najednou přerušilo silné zachvění země a náhlé ochlazení pod bod mrazu. Otočil se tím směrem a uviděl starce a dívku jak spolu bojují. On používal písek jako zbraň i jako štít, stejně jako to dělal Gaara a ona všechno co na ni poslal dokázala zmrazit buď svým pohledem nebo gestem ruky.
Užasle na ně zíral a přitom zapomněl na nebezpečí, které mu hrozilo. Stínové bestie se na něj sesypaly jako hráči ragby na soupeře, který má zrovna míč. Prořezával se skrze ně, ale i tak měly na vrch. Trhaly mu šaty, způsobovaly řezné, sečné a bodné rány, ze kterých mu nepřestávala téct krev. Snažil se bránit zuby nehty, ale ty potvory byly otravnější než finančák, když po vás vymáhá daně. Měl sto chutí použít svoje loutky, nechtěl, aby dopadly jako on, na to je moc miloval.
Duch dívky třetím okem sledoval, jak se Kankurou snaží sám hrdě vzdorovat smečce stínových bestií, i když věděla, že pro nezasvěceného člověka je zhola nemožné jejich útok přežít. Sůl a železo jen oddálí jeho nevyhnutelnou smrt, ke které neměl daleko. Nemohla ho ztratit, ne teď při takové pitomé potyčce. Byl důležitý. Byl jedním z klíčů. Musí to udělat, i když na to není připravený. Přinejhorším ho to roztrhá na kusy.
Mávla oběma rukama, přivolala k sobě všechen chlad pouště a vytvořila kolem sebe neprostupnou ledovou kouli. Stařec věděl, co se chystá udělat a nemohl to dopustit. Teď hráli vabank. I on mávnul rukama jako nějaký kouzelník, nad ním se utvořily desítky obřích písečných rukou, které na jeho pokyn začaly neúnavně bušit do ledové koule.
Dívka pronášela tichá slova, snažíce se nevnímat údery obřích rukou, které měly zničit její obranu a narušit koncentraci. Soustředila se jen na jednu věc. Na chlapce, kterého před lety chtěla zabít. Na jeho krev, která ji ulpěla na rukou, rtech a jazyku, na jizvy, které mu způsobila, nikdy nezmizí a na okamžik, kdy si uvědomila, že on je ten jediný, který ji zbaví jejího prokletí. Pronesla poslední slova a tleskla rukama. Doufajíce, že to, co kdysi vytvořila, dokázalo přetrvat až do dneška. V ten samý okamžik byla její obrana prolomena a drtivou silou byla zasažena pěstmi z písku.
Kankurou ucítil drtivý dopad, přes hromady stínových bestií, zahlédl jak je duch dívky nemilosrdně pohřben pod všemi těmi vrstvami písku. Najednou ucítil, ale i něco jiného, prudkou bolest v levé ruce. Myslel si, že se mu do ní zakousla bestie, když se na ní podíval, uviděl, že jizvy od přízraku z oázy Yokai černě září a pulzují vlastním životem. Zděšeně sledoval jak se šíří do jeho cév, tepen, žil a pronikají čím dál tím hlouběji dál do celého těla. Myslel si, že je to jed stínových bestií, který z něj udělá jednu z nich. Snažil se šíření zabránit, nevěděl jak. Když v tom si uvědomil, že se bestie od něj odtahují a vzteky syčí. Rány se mu hojí, krev proudí rychleji a srdce tluče jako zběsilé. Ucítil neuvěřitelný nával síly a euforie jako by mu někdo bodnul injekci adrenalinu přímo do srdce, síly kterou nikdy nepoznal. V mžiku byl na nohou a se širokým žraločím úsměvem se podíval na bestie kolem sebe.
„Tak co, kluci, zatancujem si?“ vrhnul se mezi ně, zasazoval jim drtivé rány rukama a nohama, které už nyní neprocházely skrz ně. Jako by ta nová síla, která mu pumpovala celým tělem, dala schopnost vypořádat se s duchy v jejich duchovité podobě. Smál se, užíval si ten báječný pocit. Drtil kosti, lámal vazy, trhal maso. Byl k nezastavení. Nebyl jenom silný, byl i rychlý, bleskurychlý. Za chvilku kolem něj ležela hromada mrtvých stínových bestií, pomalu se vytrácela zpátky do nicoty. Když byl se všemi hotový, teatrálně si otřel ruce o sebe. Pak si vzpomněl na dívku, bleskově otočil hlavu a rozběhl se směrem, kde byla pod pískem pohřbená.
„Tu už nezachráníš. Proti moci a síle Imra-tepa, neměla sebemenší šanci.“
„Drž zobák, dědulo. Je duch, tudíž je mrtvá, takže naděje ještě neumřela. Teda vlastně jo, protože je duch. Sakra, tyhle slovní spojení s mrtvými mi moc nejdou.“
Kankurou proti hromadě písku napřáhl své ruce a z konečků prstů uvolnil chakrová vlákna, která používal na ovládání svých loutek. K jeho překvapení se jich neobjevilo deset jako obvykle, ale stovky, které se dále dělily na tisíce, desetitisíce, statisíce a napojily se na každé zrnko písku. Kankurovi z toho spadla čelist. Vidět to Sasori, tak pukne závistí a vzteky. Tahle nová síla je fakt něco. Švihnul rukama, odhodil obří hromadu písku směrem ke starci.
„Ochutnej taky vlastní medicínu, ať víš jaké to je.“
Stařec vytvořil štít, ale i tak ho ta hora písku zasáhla plno silou a pohřbila. Kankurou věděl, že tím získal jen málo času. Pokračoval v odhazování písku, až uviděl zbytky ledové koule. Vypadaly jako nakřáplé skořápky u vajíčka. Zrušil vlákna, rozběhl se k ní. Dívka s výrazem naprostého klidu, ležela v jejích zbytcích.
„Tak a co teď. Tady mi asi umělé dýchaní bude prd platný. Když už je technicky mrtvá.“
„Zkus to, a vykopu ti všechny zuby z huby.“
„Ale naše sluníčko, je vzhůru a srší humorem.“
„Nech těch blbostí. Musíme zmizet, než se z toho ten geront dostane.“
„Vzala jsi mi to přímo z pusy. Ale jak?“ Pohybem ruky opsala ve vzduchu kruh a před nimi se otevřela černočerná brána.
„Tak do toho bez baterky nejdu.“
„Budeš muset, jestli tady nechceš zařvat.“
„Sakra ženská, ty mi teda dáváš kapky. Dámy první.“
„Srabe.“
„Vražedkyně.“
„Lichotníku.“
Vběhla do brány a Kankuro ji sledoval. Stále ji nedůvěřoval, ale neměl moc možností na výběr. Cítil, že síla ho pomalu opouští a začíná se objevovat těžký dojezd. To, co ho přemluvilo ještě naposledy hnout zadkem, než se tady skácí do bezvědomí, byl vzteklý řev, který se rozlehl celou oázou. Koutkem oka zahlédl, jak se dědula vyhrabal z písku a s čirou nenávistí v planoucích očí ukazuje nataženým prstem přímo k němu. Tohle rozhodlo.
Neměl chuť poslechnout si, co mu chce dědula zase říct a zvláště neměl chuť na to skončit pohřbený v písku. To si od Gaary užil v dětství až dost. Skočil do brány, portálu nebo co to ksakru bylo a doufal, že ho to vyhodí na nějakém milém útulném místě, i když věděl, že je to jen zbožné přání.