Skryto v Mlze 2/2

„Je na čase zabít Mei Terumi,“ řekl chladně Uetaki a podíval se Asagirimu přímo do očí. Byl to jeho nejvěrnější člověk, přesto chtěl po něm moc. Zabít Mizukage? To je velké a Asagiri by mohl zazmatkovat.
„Samozřejmě,“ dodal, „nepřijdeš zkrátka.“
Uetaki mávl rukou na Basuta, který se otočil, přešel ke starému stolku a otevřel jeden šuplík. Chvíli v něm šmátral, než vytáhl zabalený balíček.
„Bude to velká akce,“ Uetaki pokračoval a Basuto se s kyselým obličejem blížil k Asagirimu. „Vím, že by tě to uvrhlo do velkých pochyb a to si nemůžeme dovolit… ale neboj se. Rozumím tomu. Chci udělat nemožné, ale výsledek bude stát za to.“
Basuto si klekl před Asagirim a přímo předním rozbalil balíček zabalený v bílé látce.
Asagiri natáhl hlavu, aby lépe viděl. Byla to zbraň.
„Nuibari. Legendární meč.“
Asagiri nemusel název zbraně slyšet, aby ji poznal – ostatně naprosto všichni, co žili v Mlžné, by ji poznali. Zbraň patřící k sedmi legendárním šermířským zbraním. Meč ve tvaru dlouhé protáhlé jehly, který lze ovládat na dálku díky niti z chakry.
„Co to má znamenat?“ zeptal se nejistě. Uetaki se rozesmál.
„To je Nuibari, mám ještě další dva meče. Renzo má Danto po Zabuzovi, Chojuro má Hiramekarei a další dvě leží v trezorech v naší vesnici. A proč ti to říkám? Chci obnovit celou skupinu, všech sedm. A ty bys byl jeden z nich.“
Uetaki věděl, že taková odměna zažene všechny myšlenky nejistoty, nebo dokonce zrady. Každý muž s troškou ambicí by udělal vše, aby se stal legendárním šermířem. Získal by tak obrovskou moc a slávu po celém světě.
„A co Chojuro? Ten se své zbraně nevzdá,“ řekl Asagiri a oči mu stále lpěly na zbrani. Tak zblízka ji nikdy neviděl – chtěl na ni šáhnout. Chtěl si ji potěžkat. Chtěl někomu její čepelí probodnout hruď. Ach, jaká to byla síla.
Basuto, znovu za Uetakiho zády, se zasmál.
„O něj se už postaráme,“ odpověděl Uetaki. „A o zbytek si nedělej strach. Renzo bude moci zůstat, je loajální k vesnici.“
„A kdo budou další?“
„Chojurův meč převezme zde Basuto. U zbytku budu muset udělat nějaké kompromisy, abych získal ty správné spojence.“
„Ta nabídka se nedá odmítnout…“ řekl po chvíli váhání Asagiri. „Co mám udělat?“
Udělá cokoliv, chce ten meč. I kdyby při pokusu o jeho získání měl zemřít, tak ho chce.
„Namícháš mi jed.“

Druhý den svolala Mizukage schůzku rady vesnice. Hlavním tématem byl útok na Listovou vesnici a smrt Hokage.
Skupina se setkala uvnitř přísně střeženého komplexu pod pozemkem budovy Mizukage. Oválná místnost v sobě nacházela obrovský kulatý stůl, kolem kterého stálo deset židlí pro deset lidí. Na jedné byla usazena Mei Terumi. Po jejím levém boku její učenec a nejbližší člověk Chojuro. Po pravém boku byl ředitel ANBU. Dále zde seděli vedoucí civilní správy vesnice, dva generálové, velvyslanec civilní vlády, předseda akademie a ředitel nemocnice. A jako poslední, přímo naproti Mei, seděl Uetaki.
„Všichni víme, co se stalo.“ Začal Chojuro. „Listová je pod útokem a princezna Tsunade je mrtvá.“
„Je to válka?“ sykl velvyslanec a Chojuro zavrtěl hlavou.
„Udělali to banditi. Ale měli velmi dobré spoje a kontakty… bohužel jsme některé objevili i zde ve vesnici.“
Uetaki se zavrtěl. Šermíř pokračoval.
„V návaznosti na to jsme ztrojnásobili stráže kolem vesnice a uvnitř ní. Také jsme posílili bezpečnostní bariéry a povolali do ANBU všechny záložníky.“
„Mei, proč mlčíš? Proč za sebe necháváš mluvit Chojura?“ zeptal se náhle Uetaki a pohledem si změřil legendárního šermíře. Kdysi to byl plachý chlapec, ale vyrostl v odměřeného bojovníka a takový lidé naháněli Uetakimu strach. Nikdy nemohl tušit, co si zrovna myslí. Jeho klid skrýval všechny myšlenky. A pokud nemůžete svého soupeře číst, jste předem poraženi.
„Uetaki, zbrklý jako vždy,“ vzdychla a postavila se. Chojuro se posadil.
„Svolala jsem vás proto, abych ohlásila svou rezignaci.“
Uetaki zaskočilo. S tím naprosto nepočítal! Co si ta kráva dovoluje?
„Brzy předám vládu nad vesnicí svému nástupci.“
Mei se podívala na Chojura. Uetaki by vztekle zavrčel, ale musel udržet emoce na uzdě. Chojuro bylo již před nějakou dobou zvolený jako její oficiální následovník a pouze se čekalo na její odchod. Kdysi tomu mohl Uetaki zabránit, dokázal by podplatit všechny civilní pracovníky, ředitel ANBU byl jeho blízký spolupracovník… ale tenkrát ještě neměl ambice.
Nyní bude muset přehodnotit všechny plány. Musí dostat Chojura dříve, než převezme úřad. Jakmile se stane hokagem, bude již příliš sledovaný. Celá operace se posune o měsíce dopředu.
Když schůze skončila, běžel Uetaki rovnou domů, aby vydal nové rozkazy. Ještě v ten večer se u něj setkala jeho vlastní rada – krom toho rychle poslal všechny lidi spojené s financování teroru v Listové pryč. Chojuro a Mei sice pojmou podezření, že někdo z rady o tom ví, ale než budou něco udělat, budou buď mrtví, nebo na tom nebude záležet. V této hře jde o vše a Uetaki se s ničím jiným než s totální výhrou nespokojí.

Uetakiho rezidence a celá jím vlastněná ulice byla pod bedlivým pohledem skrytých pozorovatelů. Uetaki taky zalarmoval všechny své zdroje v ANBU, aby mu podávaly vešekré informace, které by ho mohly spojovat s útoky v Listové. Udělal ze svého prostoru skryté a nedobytné místo – pokud by se informace vydraly na povrch, chtěl mít možnost se efektivně a brutálně bránit.
Asagiri, když vkráčel do vily, byl podroben pečlivé prohlídce. Nejdříve mu jeden muž prohledal tělo a hledal chakra znaky. Poté na něj použili uvolnění ve snaze zbavit se veškerých možných genjutsu. Nakonec úspěšně prošel, jen musel odložit všechny své zbraně. Když procházel chodbou k přijímací místnosti, všiml si, že všechny okna byla pečlivě ztmavená a na chodbě stál další strážný.
Děje se něco velkého, pomyslel si Asagiri a vkročil do místnosti. Už tam nebyl Uetaki s Basutem jak předchozího dne, ale místnost byla plnější. V jednom rohu se bavili dva strážci. V druhém rohu byl malý zavalitý chlap jménem Kyoju, jenž se staral o veškeré Uetakiho podniky a finance. Kyoju byl znám také jako profesor. Byl nesmírně vzdělaný a znal veškeré bojové techniky ve vesnici – také na ně dokázal vymýšlet úspěšné obrany. Vedle něj stál další muž, Fiko, který měl na starosti bezpečnost vily. Byl to statný mladík, na svůj věk velmi pozorný. Kdyby se Basutovi něco stalo, Fiko by určitě nahradil jeho funkci.
Basuto mezitím uprostřed místnosti seděl na podložce a o něčem diskutoval s dalším mužem, kterého Asagiri neznal, pravděpodobně se jednalo o někoho, kdo velí lidem v podsvětí.
Když se Asagiri usadil vedle Basuta na připravené podložky, vstoupil Uetaki do místnosti druhým vchodem v doprovodu dalších dvou strážných.
Za malý okamžik na podložky usedli Kyoju s Fikem a Uetaki si sedl tak, aby seděl naproti všem. Strážní zaujali pozice v rozích místnosti.
„Jak asi tušíte, na dnešní radě se něco stalo,“ začal Uetaki a rozhněvaně mával rukama, „něco se podělalo. Ta kráva Mei chce rezignovat a to už brzy.“
Všichni krom Kyoja se zarazili. Znamenalo to brutální změnu plánů.
„Mohu se Chojura zbavit ještě dříve, než dostane klobouk,“ šeptl Basuto, Uetaki se na něj zamračil.
„Idiote!“ sykl, „a to ho chceš zabít ve spánku? To by rozpoutalo válku, a pokud bych chtěl válku, už bychom tu dávno válku měli! Mohl bych rozbořit tuto vesnici na padrť! Ale to by sakra nesplnilo naše cíle!“
„Máš plán, jak tě znám, co?“ Kyoju se zasmál. Byl mnohem starší než Uetaki a dobře ho znal. Proto ho tahle změna nezarazila. Uetaki si už nějak poradí.
„Něco se rýsuje,“ odpověděl Uetaki a podíval se na Asagiriho. Ten seděl a přemýšlel, co to znamená – možná byl ještě čas zradit. Možná si mohl zachránit kůži. Ne, jak řekl Kyoju, Uetaki to nějak vymyslí.
„Nejdříve ty Asagiri,“ oslovil vůdce černovlasého muže, „nechci tě vidět nic jinak, než jak mícháš ten jed. Nebudeš spát, nebudeš zařizovat nic jiného. Všechny tvé další povinnosti už jsem nechal přesměrovat na mé podřízené.“
Asagiri kývl. Nebyl si pořád stoprocentně jistý, jestli úkol zadaný včerejšího večera zvládne, ale musel doufat, že jo. Chtěl se stát šermířem a v jedech se vyzná jak nikdo jiný. Proč by měl neuspět?
„Basuto, Fiko, vy dva budete mít úkol zbavit se Chojura.“
„Jak?“ zeptal se Fiko, „patří mezi nejsilnější bojovníky vesnice.“
„Já vím, a proto jsem vzal své dva nejsilnější bojovníky, abyste se mu vyrovnali. Zítra ráno dojde do vesnice velká zakázka na misi… jeden z mých podniků si objedná S misi za obrovské množství peněz s požadavkem tří mužů. Zařídím, abyste to byli vy dva a Chojuro.“
„Máme ho zabít na misi?“
„Ano. A nesmíte selhat… stojí mě to jmění. Zabijte ho, až to nebude čekat, neriskujte zbytečně přímý boj. Je silný, má meč. Nebudu vám moci dat žádnou posilu, všechny lidi mám zde a na určených místech. A jenom vám můžu věřit. Nikomu jinému.“
„A co když tu misi odmítne? Mohli by tam místo něj poslat třeba Renza,“ zeptal se dál Basuto a Uetaki se podíval na Kyoja.
„Proto potřebuji tebe, pane profesore, mise zítra ráno bude rozřazovat tvá bývalá studentka Asuka Akagi, musíš ji přesvědčit o tom, aby si vyžádala přímo Chojura. Musíš zařídit, aby neměla na vybranou.“
„Udělám to.“ Odpověděl Kyoju a vzpomněl si na svou bývalou studentku, měl ji docela rád. Byla by škoda ji zabít, proto doufá, že nebude klást žádné problémy.

Když Chojurovi zaklepal kdosi na dveře, byla ve vesnici mlha tak hustá, že neviděl na protější stranu ulice. Ale tvář stojící před dveřmi přesně rozeznal, byla to dvacetiletá Asuka z úřadu zadávání misí, krásná blondýnka a nadaná kunoichi, avšak se strachem z bojů, proto již v brzkém věku skončila na úřednickém křesle.
„Mistře Chojuro, máte misi,“ uklonila se. Chojuro se zarazil.
„Já? Proč já?“ zeptal se.
„Má to obrovskou prioritu a musí být hotova ještě dnes, vesnice dostala vysoký obnos…“
„Dobře,“ přerušil ji Chojuro, „za patnáct minut budu na centrále.“
Asuka se ještě jednou uklonila a zmizela v bílém oparu. Chojuro se otočil, zavřel dveře a vešel zpátky do obývacího pokoje. Tam už na něj čekali dva zamaskovaní ANBU. Dva jeho studenti.
„Přesně, jak jsem očekával,“ oznámil Chojuro a začal se oblékat do zbroje.

Když si Basuto, Fiko a Chojuro poslechli instrukce rovnou vyrazili splnit úkol – museli se během hodiny dostat do třicet mil vzdáleného města a tam asistovat při transportu rodiny obchodníka, který dostával vyhrůžky od několika schopných nukeninů.
„Co si o tom myslíte?“ zeptal se při běhu Fiko.
Chojuro se na něj podíval. Basuto byl rváč, Uetakiho poskok, ale byl schopný, silný. Jeho pohyby se nedaly předvídat. Nejraději trhal nepřátele holýma rukama. Naproti tomu Fiko byl pečlivý a opatrný. Dva roky pracoval ve vesnické stráži, kde organizoval směny a vylepšoval systém obrany vesnice.
„Obchodníci jsou lákavými cíly, zvláště pokud jsou tak bohatí,“ řekl Basuto a Chojuro kývl. Nechtěl se s nimi bavit, když věděl, k čemu se schyluje.
Ráno ho sice nepřekvapilo, ale zamrzelo ho, že měl celou dobu pravdu. Uetaki se o něco snažil a nyní vyslal popravčí četu, aby ho dostala. Chojuro už se mnohokrát pokoušel infiltrovat Uetakiho život, ale ANBU naprosto nerespektovali jeho příkazy, většinou se ztratily někde v úřednické černé díře nebo přišli s nulovými výsledky. A když se pokoušel vyšetřovat na vlastní pěst, nedostal se blíž než na dvacet metrů k jeho domu. Jeho oficiální záznamy byly čisté. Naopak, byly dokonce příkladné. Skvělý ninja, výborný obchodník. Dostal několik ocenění za správu vesnice během války. Uetaki byl tvrdý oříšek, ale Chojuro věřil, že ho dokáže rozlousknout.
Nyní však musel plnit misi, která možná ani neexistovala.
Za hodinu se dostali do menšího města. Chojuro vyplnil oficiálně několik dokumentů.
Fiko věděl, proč je vše takhle – kvůli svědkům a důkazům. Takhle si vytvářeli alibi, mise doopravdy existovala a plno lidí je vidělo, jak jsou společně ve městě a jak za doprovodu obrněného vozu z něj odjíždějí.
Cesta dále pokračovala hlubokým lesem, když se vůz náhle rozjel. Chojuro naprosto na nic nečekal, rychle se obrátil a svým obrovským mečem odrazil letící kunai – ten po odrazu odletěl o pět metrů do křovin a tam explodoval.
Fika, který zbraň hodil, to šokovalo, ale Basuto na nic nečekal a vrhl se holýma rukama na Chojura, Chojuro uskočil do zadu a zdvihl ruku do vzduchu. Náhle se kolem rozvířil prach – na scéně se objevili dva zamaskovaní ANBU.
„Co to sakra je?“ zasyšel Basuto, jeden ANBU se na něj vrhl s mečem v rukou, ale Basuto se mu mrštně vyhnul a odkopnul pryč.
„O co vám jde?“ zeptal se Chojuro a zamířil na ně mečem. „O co jde Uetakimu?“
„To není tvoje věc,“ Fiko se rozhlédl. Za maskami byli mladíci, nebyli to žádní opravdoví ANBU. Měli ještě šanci. Tak či onak, bojovat stejně musí.
„Ale je, chcete mě zabít.“
„Jsi jen malá ryba!“ Basuto spojil ruce v pěst a kolem něj se vytvořila hustá mlha. Z té následně vyletěl obrovský vodní drak a mířil rovnou na šermíře. Chojuro ho s výskokem rozsekl a v tu chvíli do útoku vyrazili i jeho dva studenti. Jeden z nich vrazil ramenem do Fika a shodil na zem, Fiko opětoval útok kopem do hrudi a vyskočil zpět na nohy. Basuto mezitím rychle uhýbal útokům druhého ANBU – byla to mladá studentka Noriko. Útočila mečem na Basuta a snažila se ho zasáhnout do jakéhokoliv slabého místa.
Chojuro v tu chvíli analyzoval situaci, měli přesilu početní a snad i silovou – proto se příliš nerozmýšlel nad taktikou a zaútočil na většího Basuta. Fiko, když to zahlédl, otočil se zády ke studentovi a vrhl po Chojurovi ohnivou kouli. To donutilo šermíře uskočit.
Mezitím však student rozsekl Fikovi záda a potřísnil se s jeho krví. Fiko se se zuřivým řevem otočil a kopem vyrazil studentovi meč z rukou a ve smršti dalších úderů mu kunaiem rozsekl masku a i tvář schovávající se pod ní. Byl to hnědovlasý mladík se zelenýma očima… a nyní již rozpůleným nosem.
Student zařval, v tu chvíli se před něj postavil Chojuro, jeho meč se naostřil – a sekl. Fiko uskočil vedle Basuta, který se zrovna zbavil otravné Noriky. Ta klečela v potu a se zlomenou rukou v bahně. Basuto si prokřupl prsty a udeřil ji do obličeje tak silně, že se maska rozletěla na spoustu úlomků a zpoza jejich zbytků uslyšel známé křupnutí nosu.
„To sis fakt myslel, že tě nějací studenti ochrání?“ zasmál se Basuto a snažil se ji dorazit, když v tom Noriko vzala zbytek své síly a proklála muže mečem. Zakrvácená čepel projela celým Basutovým tělem a vyjela na druhé straně.
Basuto byl zaražen, rychle myslí projel veškerou bolest – minula! Minula všechny orgány! Jaká smůla. Chytil její ruku, kterou stále držela rukojeť meče a zmačkal jí ji za záda. Chojurovi se při tom pohledu udělalo zle a vyrazil do útoku, ale Fikova ohnivá hradba ho nepustila.
„Mistře, musíme Nor zachránit!“ sykl student za jeho zády, ale Chojuro napřáhl ruku a zarazil ho. Podcenil je. Zatraceně je podcenil. Útok nenaplánoval, spoléhal pouze na svou sílu a svou přesilu.
Basuto si mezitím volnou rukou vyškubl meč a přitáhl si Noriko k sobě. Ta bojovala celou svou silou, aby se mu vzepřela a nedařilo se jí to.
„Tak mladá a tak naivní, myslela si, že může porazit mocného Basuta,“ řekl muž a ukázal své zuby – měl je nabroušené, jako všichni legendární šermíři.
Noriko s hrůzou pochopila mužovi záměry – jeho zuby jí mířili na krk.
Chojuro zaútočil, obrovská vlna chakry rozsekla ohnivý kruh a zasáhla Fikovu ruku, která odletěla někam do husté trávy, a samotný muž padl s bolestmi na kolena. Chakra však nedosáhla na Basuta a Noriku. Ta v dalším okamžiku ležela na zemi a nejevila známky života.
Basuto se otočil a celý obličej měl od krve. Začal se smát.
„Tak a jsme vyrovnaní!“
„Ty zmetku!“ Chojuro zařval a pokusil se zaútočit znovu, ale kolem něj se mihl student s mečem v rukou a se slzami v očích. Útočil přímo na Basuta. Ten stál na místě a čekal - zachytil meč do rukou – student se zarazil, upustil meč a otočkou dopadl na nohy. Basuto si klukův meč rychle přehodil do ruky a vrhl ho na studenta. Ten nestačil zareagovat a meč ho probodl.
„Ne!“ zařval Chojuro znovu a vyrazil s hněvem v očích na svalnatého Basuta.
Do cesty se mu postavil Fiko a jednou rukou na Chojura vrhl plamen. Chorujo to ignoroval – popálený prolétl ohněm a kopl Basuta do obličeje – hned prvním úderem mu zlomil čelist a dalším kopem ho odhodil do dálky.
Fiko se pokusil svého partnera zachránit, ale ztratil již mnoho krve a tak všechnu zbývající chakru využil na zastavení krvácení. Basuto se mezitím postavil a chtěl něco říct, ale nemohl.
Stáli teď naproti sobě. Chojuro popálen od ohně, Basuto se zlomenou čelistí a otevřenou ránou na břiše.
„Dostanu tě a pak dostanu i Uetakiho!“ sykl Chojuro, jeho meč zdvojnásobil velikost a šermíř zaútočil. Basuto čekal, poté zdvihl ruku a přes celý prostor se rozezněla exploze. Na půl cesty mezi ním a Chojurem, se nacházel výbušný lístek, jenž byl nastražen na místě již včerejšího dne. Ten rozdělil letícího Chojura a jeho meč od sebe. Chojuro dopadl se zraněnou rukou do bláta, rychle se narovnal, vyskočil na nohy a jen tak na poslední chvíli zarazil vodního draka. Basuto se mezitím rozeběhl k pohozenému meči. Chojuro to postřehl a vyrazil také.
Basuto měl mírný náskok, ale k meči dorazili zaráz. Šermíř však udeřil pěstí Basuta do obličeje a ta se svezla po zlomené čelisti, Basuto se zastavil, s řevem se uklonil a šáhl po meči. Chojuro mu rychle šlápl na prsty, aby zabránil nejhoršímu. Basutovým tělem projela ohromná bolest, jak pocítil, že se mu několik prstů zlomilo, ale meč uchopil. Ten se okamžitě zmenšil na třetinu své velikosti a s otočkou řízl Chojura po celé délce jeho hrudníku.
Šermíř zalapal po dechu, ustoupil o dva kroky dozadu.
„Můj vlastní meč mě zradil,“ šeptl. V ten okamžik ho Basuto mečem probodl a podíval se mu do očí.
Kdyby mohl, řekl by mu, že všechny šermířské meče touží po krvi. Jedno po jaké.
Chojuro s posledními myšlenkami upadl zády do hlubokého bahna.
„Jsme hotovi,“ řekl Fiko a prošel kolem Basuta k žijícímu studentu. Ten seděl opřený zády o strom, meč si už předtím vytrhl a položil vedle sebe.
Fiko si ho prohlédl, kdyby dostal rychlou péči, přežil by to.
Student se mu jen podíval do očí, Fiko v nich uviděl obrovskou nenávist. Překvapilo ho to, nebyl tam ani kousek strachu či zhnusení. Pouze nekonečná a bezrozměrná nenávist.
Skončil to s ním rychle.
Poté se šel podívat za Noriko. Ta však už nic nepotřebovala, Basuto se o ni postaral dobře.
Když se však Fiko otočil, Basutův nový meč mu rozsekl hrdlo a on přepadl přes tělo Noriky a jeho krev se smísila s její krví.
„Žádní svědci,“ zopakoval si v duchu Basuto Uetakiho povel. Fiko nemohl dostat žádný meč, nemohl se mu pořádně odvděčit. Jednoho dne by se ctižádost a závist nahromadila a mohlo by to ohrozit vše, o co se Uetaki snažil.
Basuto z jeho zabití neměl žádnou radost, ale byl šermířem jen pár minut a už zabil jedny z nejlepších Mlžných shinobi.
Byl na sebe hrdý.

Asagiri prošel už po několikáté během jednoho týdne dlouhou chodbou vedoucí do příjímací místnosti. A stejně jako minule, byla i nyní chráněna dvěma strážci. Ti Asagiriho už bezpečně znali a pohotově ho pustili dovnitř. Uetaki tam seděl se zkříženýma nohama na zemi a četl si spisy.
„Pane,“ Asagiri se uklonil a sedl si naproti němu.
„Jak jsi na tom?“ zeptal se Uetaki a vzhlédl od papírů. Asagiri vypadal hrozně, byl neupravený, měl černé kruhy pod očima a oči se mu mlžily.
„Myslím, že to mám,“ odpověděl Uetaki a podíval se kolem. „Basuto splnil úkol?“
Uetaki kývl. „Včera se ozval, že jo. Ale zkomplikovalo se to.“
„Co se stalo?“
„Ten idiot Chojuro si na svou ochranu najmul své studenty. Dva prachobyčejné chuniny. Jejich smrt může vše zkomplikovat, musíme jednat o to rychleji.“
„A kde je teď Basuto s Fikem?“
„Fiko to nezvládl,“ zalhal Uetaki. Bylo mu Fika líto, byl to schopný člověk, jeden z nejlepších. Génius na plánování a skvělý organizátor. Ale nebyl si příliš jistý jeho loajalitou, schopní lidé se derou moc kupředu. „Basuto bude ještě oficiálně několik dní plnit misi, než pošle oficiální zprávu o smrti kolegů. A do vesnice se vrátí, až bude vše vyrovnáno. Navíc si musí lízat rány, je těžce zraněn.“
„Snad nechcípne taky,“ sykl Asagiri. „Mluvil jste o dvou studentech… neměli ještě třetího?“
„Ten je v Alianci, se svým týmem se rozešel, snad nebude hledat pomstu.“ Aliance byla organizace založená při válce s Akatsuki. Sdružovala všech pět velkých vesnic, které společně vytvořili Alianční armádu. Každá vesnice do ní poslala pět set lidí – byly to síly vzájemné pomoci, které měli pomáhat při globálních krizí. Zároveň mezistátní spolupráce prohlubovala vztahy mezi danými vesnicemi.
„Tak či onak, stane se mu nehoda,“ šeptl Uetaki a zasmál se. „Zítra to spustíme, dobře?“
Asagiri přikývl a sevřel se mu žaludek.
Zítra si zaslouží meč.
„A teď se běž prospat,“ dodal Uetaki.

Mei Terumi jako každé sobotní ráno mířila do obchodu, koupit si svůj oblíbený bylinkový čaj. Většinou si u toho povídala s kolemjdoucími a nasávala názory obyvatelů, které se zapřísahala chránit. Dnes tomu však bylo jinak. Vesnice byla pod dozorem desítek shinobi, ze Země Ohně přicházely zprávy o velkých změnách – Naruto Uzumaki se stal Hokagem. Mei se těšila, až ho v nejbližší době přivítá do úřadu, ale musela počkat, až se vrátí Chojuro. Bylo zvláštní, že odjel tak nečekaně na misi, ale byla to velmi důležitá mise pro rozpočet vesnice. Neměl na vybranou.
Mei došla až na konec ulice, kde na rožku sídlil malý krámek – měla ráda jeho komornost. Bylo tam pouze pár zboží, ale za to vše domácí a dobré. Přešla na chodník a skrze lehké dveře prošla dovnitř. Tam ji uvítala starší dáma, která obchod vedla a se kterou byla Mei kamarádkou.
„Dobré ráno,“ pozdravila majitelka Mei.
Ta opětovala úsměv, „dobré ráno, ale těžké časy.“
„Všechno bude v pořádku,“ odpověděla madam, Mei rychle přešla k regálům a dívala se po známé krabičce. Nebylo jí moc do řeči. Vzala čaj do ruky – byl to poslední kus, přešla k pokladně a prohodila ještě pár slov. Zeptala se na vnoučata, na počasí a poté se rozloučily. Mei vyšla na ulici a rozhlédla se kolem sebe. Věděla, že ji sledují ANBU, a vždycky je pohledem hledala. Našla je.
Usmála se a pokračovala směrem domů, kde si v pohodlí čaj uvaří, než bude muset jít do kanceláře a vyřídit nějaké nezbytnosti.
Asagirimu, který číhal za rohem, se málem zatajil dech, když Mei projížděla svým zkušeným pohledem okolí. Jeho si však nevšimla.
Rychle se otočil, do popelnice vyhodil pět krabiček nakoupeného bylinkového čaje a mířil druhou ulicí k domovu Mei Terumi.
Tam deset minut čekal, než se objevil Uetaki. Asagiri sledoval, jak muž klepe na dveře, chvíli čeká, než se otevřely. Po pár slovech vklouzl za Mei dovnitř.
Asagirimu se zatajil dech.

„Co tě přivedlo, Uetaki?“ Mei se posadila ke stolu v malé jídelně a nabídla Uetakimu čaj. Ten zavrtěl hlavou a sedl si naproti ní. Terumi přiložila čaj k ústům a dala si plný doušek, mezitím si Uetaki prohlédl její byt. Nebylo na něm nic zvláštního, měl dva pokoje, jeden obyvák společně s jídelnou a malou kuchyňku. Divil se, že tak bohatý a mocný člověk jako Mei, žije v takovém hnusném doupěti. Není divu, že si nikdy nenašla manžela.
„Mám důležité zprávy o Chojurovi,“ začal. Mei položila šálek na stůl a zadržela na chvíli dech.
„Jaké? Je na misi,“ odpověděla, zvedla hrnek pomalu nahoru a opět se napila. Začala cítit příjemné teplo z horkého nápoje.
„Basuto, ten člověk, co byl s ním, je můj blízký přítel a podařilo se mu poslat zprávu adresovanou mě,“ pokračoval Uetaki. Mei pozorně poslouchala. Cítila, že se děje něco nekalého. Ruce se ji začaly třást – bylo to nervozitou? Plánoval Uetaki něco, jako ho vždy Chojuro podezíral? Mei to kdysi vyšetřovala, ale nic nezjistila. Byl to bezúhonný, leč krutý, občan.
„Informoval mě,“ Uetaki si odkašlal a pozorně si prohlédl reakce těla Mei – byla již stará, ale pořád vypadala dobře. Div, že si nikdy nenašla manžela.
„Informoval mě,“ doplnil, „že sebral Chojurovi jeho meč a skrz na skrz ho probodl. Chojuro je mrtvý.“
Ucítil záblesk v jejich očích, cukla jí paže, zatímco druhá, která svírala ucho hrnku, ho shodila na zem a zbytek čaje se rozlil po podlaze.
Mei zavrčela.
„Cože?“ sykla a pokusila se vstát. Náhle se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Asagiri.
Mei si prohlédla a zjistila, že už půl minuty se snaží hýbat, ale nemůže. Ztratil se jí sluch.
„To jsou jen první reakce,“ uslyšela tlumený Asagirův hlas. Náhle slyšela hvizd, který se pořád přibližoval, než se dostal k ní a explodoval. Všechny zvuky se na ní navalily a ona se našla, jak leží na zemi a dva muži nad ní stojí a nahlas se baví.
„Byla jsi asi minutu mimo,“ zasmál se Uetaki, „ta zpráva tebou otřásla.“
Mei křečovitě spojila ruce a uvolnila chakru. Nic se nezměnilo.
Nebylo to genjutsu.
„Půjde to zjistit?“ zeptal se Uetaki.
„Použil jsem látky, které se v naší zemi nevyskytují,“ odpověděl Asagiri, chytil hrubě Mei do náruče a nesl ji do ložnice, kde jí shodil na postel. Poté vytáhl ze své tašky injekci a zabodl jí do ruky a všechen obsah do ní píchl.
Byla to droga, která omezila veškeré používání chakry. Poté přistoupil Uetaki a pomocí svitku ji uvrhl do silného genjutsu. Bez svitku a bez přípravy by to nezvedl, ale s dostatkem času se z Mei stal zombie.
„Kolik času?“ zeptal se potom Uetaki.
Asagiri pokrčil rameny.
„Neměl jsem čas to otestovat na žádné oběti… ale ze svých zkušeností bych řekl, že nevydrží déle než tři dny.“
„Dobře.“ Uetaki rychle zmizel z bytu. Venku na něj čekali čtyři ANBU, kteří hlídali Mei. Jelikož předchozí skupinu vybral osobně Chojuro, musel dva z nich nahradit svými muži a zbylé dva… ti zmizeli. Poté Uetaki využil svého vlivu v tajné službě a doplnil i zbytek. Zasmál se. ANBU byli tak tajní, že se ani zprávy o jejich zmizení nesměli dostat ven a proto se vše ututlalo.
Uetaki však neměl čas se radovat, musel jít začít plánovat další kroky.

Následující dny trávil Asagiri všechen čas u Mei, pouze když přišla návštěva, schoval se ve vedlejším pokoji. Jedinou jeho společností byl doktor, který přijel z daleké ciziny a o Mei se staral. Vesnicí probíhaly o její nemoci všemožné zprávy.
Podle některé, nejlépe vymyšlené, trpěla delší dobou vnitřním nádorem, kvůli kterému se rozhodla opustit úřad Mizukage. Tahle verze byla doprovázena obrovským množstvím uniklých lékařských spisů a dokumentů. Uetakiho stály velký balík peněz.
Uetaki vypustil dokonce do éteru zprávu, že za její smrtí byla konspirace rady a nepřímo tak ukázal i na sebe. Vždycky tvrdil, že ve velkém moři lží se kapka pravdy ztratí. A lidi to jen rozptýlilo.
Další variantou byl žal nad smrtí Chojura, jež byla oznámena ve vesnici v den ulehnutí Mei. Tuhle verzi potvrzovala i zdrogovaná Mei, která jeho jméno opakovala stále dokola. Asagiri ji měl pod kontrolou. Mei návštěvám vždy potvrzovala nemoc a žal. A jak slábla, návštěvy už nepřicházely.
Čtvrtého dne rána Mei zemřela a Asagiri si oddechl.
Jeho jed zabral, ačkoliv ho vařil naslepo. Byl na sebe hrdý.
Ale taky se už nedočkavě těšil, až se stane šermířem a získá tak moc a slávu, kterou si tak pečlivě zasloužil.

Rada jednohlasně odsouhlasila Uetakiho jako dalšího Mizukageho. Převzal úřad se vší parádou, doplnil členy rady Kyojem a Basutem, který dostal vyznamenání za splněnou misi. Vyznamenání dostal posmrtně i Fiko a Chojuro.
První měsíc po zvolení se konala důležitá slavnost uprostřed Uetakiho rezidence, jež byla zproštěna veškeré ochrany, po přísném režimu.
Nacházel se tam i Renzo, jediný živý šermíř, dědic Zabuzy.
S ním v místnosti byl ještě Mizukage, jeho dva řezničtí psi Basuto a Asagiri. Vedle nich seděl Kyoju, dále se zlověstně usmívala Furawa, jedna z nadějných kunoichi vesnice. Formaci uzavírali dva mladí muži, kteří zastupovali dva obrovské a mocné klany. Renzo věděl, proč si je Uetaki vybral – byli to mocní spojenci a zavřeli ústa možným kritikům jeho nástupu.
Renzo nebyl žádný hlupák. Věděl, že Mei i Chojuro byli zabiti Uetakim. Že se na tom podílel Basuto a Asagiri. A Renzo věděl i o dalších. Ze své pozice k němu dolezly zprávy o studentech Chojura. Jeden byl zabit na tréninku v aliančním táboře a zbylí dva zmizeli neznámo kam. Byli mrtví, ale nikdo to ještě nepotvrdil… a nikdo to už nepotvrdí.
Renzovi to však bylo jedno. Jeho snahou byla ochrana vesnice a mocenské boje ho nezajímaly. Ano, mocenské boje. Vraždu Mei viděl pouze jako boj o to, kdo bude vládnout vesnici. A Renzovi bylo jedno, zda to bude ten či onen, hlavně aby to bylo dobře. Silnější prostě vyhrál a takový je život. Zvláště pokud byl Chojuro takový hlupák, a nechal se tak lehce zabít. Uetaki byl navíc výborný velitel, určitě se mu ve správě vesnice bude dařit.
Náhle musel zpozornět. Uetaki na něj kývl.
Renzo předstoupil před shromážděnou šestici a vycenil své nabroušené zuby. Zbytek mu opětoval stejným způsobem. Byl to první rituál. Dalším bylo předání zbraní.
Uetaki to vše pozoroval s úsměvem.
Byl nejbohatším člověkem ve vesnici. Byl nejmocnějším mužem v zemi.
Nikdo se mu nemohl rovnat.
Jeho nepřátelé byli mrtví a po celé vesnici měl řadu věrných a spojenců, kteří ho ze svého vlastního prospěchu nikdy nezradí.
Uetaki sledoval, jak Renzo předává první meč Basutovi. Ten ho nadšeně přijal.
Uetaki se mezitím protáhl.
Ještě zbýval celý svět.