Přízrak je Stín? Okamžiky pravdy – díl 38. 2/2

Zrovna, když chtěl Havran ke každému svému příteli, či kamarádce promluvit, měl v hlavě prázdno. Nic. Všechny vzpomínky na budoucnost se vypařily.
Vytušil však, že se o to postaral Soijiro.
Sice Itachi poodhalil část budoucnosti, prozradil ji i ostatním. Byly to však malé střípky. Ovšem Soijiro ze svých zkušeností věděl, že znát budoucnost je nebezpečné, jako znát jeho…
Ještě chvíli se Soijiro vznášel nad nimi jako neviditelná pára, pak zmizel. Měl na práci další věci. Jaké? To věděl jen on.

„Tak, už nás nenapínej!“ řekla netrpělivě Břitva.
„Jo, člověka navnadí, a pak co? Mlčí a to si říká kamarád.“ Hartusil Doktor.
„Vím, že jsem vám chtěl něco říct, ale teď si nemohu vzpomenout, co to bylo,“ prozradil Havran.
„Kecáš, ty jen blafuješ!“ obvinil ho Maxim.
„Kdybych kecal, určitě bys to byl poznal, hlupče!“ bránil se dotyčný.
Hádky by jistě pokračovaly dále, kdyby nezasáhl Shi, ještě dříve než Přízrak…
„Tak dost!“ všechny hlavy se jako na povel otočily k tomu nejméně pravděpodobnému hlasu. „To je k smíchu, banda uřvaných děcek! Tak od vás jsem byl poražen? Stydím se!“
Náhlá slova přinutila každého, aby se vskutku zastyděli a sklopili zrak. Jediný, kdo to neudělal byl Přízrak.
„Máš pravdu, omlouvám se a dáte mi chvilku s bratrem o samotě, prosím?“ požádal Přízrak. Začaly se ozývat zvuky šoupaných židlí, vrzaní dveří, jak se postupně otevíraly a zavíraly. I židličky těch, na kterých seděli dva zbylí muži. „June, Shune, vy tu počkejte. Promluvím si nejdříve s vámi. Také chci, aby u toho byl Shi.“ Obrátil svoji pozornost na oslovené.

„Pokud chceš je zabít budu…“ Přízrak zvedl ruku a naznačil, že nemá dělat kvapné závěry.
„Děkuji, bratře. To, co vám řeknu bude znít docela zvláštně. Co se týče mě, jste volní. Nezpůsobili jste mi nic zlého a já proti vám nic nemám. Ještě, abych měl, co? To už bych měl jen samé nepřátele, což?!“ Naruto se snažil o vtip. Nevyšlo mu to. Nuceně se zasmál. Pak si odkašlal a pokračoval: „Můžete jít domů, nebo kamkoli chcete.“ Nechal však viset ve vzduchu další možnost. Přidat se k němu.
„Opravdu mě to zaskočilo, však nadále budu sloužit pod Shim-sama, neznám jiný způsob života. Rodinu dávno nemám, sestra je pro mě cizí člověk. Tohle je moje odpověď.“ Jako první se slova ujal Jun.
Následován Shunem: „Souhlasím se svým přítelem. Sice mám rodiče, ale ti mě z domu vyhnali pro mé vlasy.“ Prstem ukázal na svoji hlavu. Měl je skoro bílé, i když mu bylo pouhých devětadvacet let. „Budu též sloužit pod Shim-sama. Toť vše.“
„Dobře, jsou to vaše životy a vaše volba.“ Povzbudivě se na ně usmál. „Je mi to jasné. Mohu vás také poprosit, abyste opustili tuto místnost? Mí lidé vám nic neudělají. Slibuji vám to.“
Oba muži odešli. Ihned se setkali s nechápavými a ostražitými pohledy. Neměli jim to za zlé, jen se cítili nepříjemně. Uznali, že by na jejich místě nejednali jinak.

Byl to docela paradox.
Velký stůl se dvěma čely a na obou koncích seděli mlčky bratři. Dokud tíživé ticho nenarušil mladší ze sourozenců.
„Co máš v plánu?“
„Já?“ podivil se starší z nich a ruce si založil na prsou. „To spíš ty bys měl vyřknout svůj ortel nade mnou.“ Navenek působil klidně a vyrovnaně, ovšem uvnitř to v něm vřelo. Nemyslím nenávistí, nebo pomstou, ale touhou mít s Narutem konečně pravý bratrský vztah. Toužil po jeho uznání.
„Nevím, co mám dělat!“ Naruto vztekle vstal, až převrátil židli. Ta s tupým úderem spadla na koberec. Přízrak si nervózně vjel do vlasů a začal přecházet sem a tam. „Jedna moje část by tě nejraději zabila za vše, co jsi napáchal, ale druhé mé já, ti dávno odpustilo. Chci ti dát druhou šanci. Začít od znova, být skutečnými sourozenci jako byli Itachi a Sasuke. Jenže já ti nevěřím. Momentálně nemohu. Nejde to. Promiň.“
„To nevadí. Tohle jsem tak trochu čekal, že řekneš. Přeci jen jsi po mě.“ Usmál se Shi.
„Budu se snažit, abys získal moji důvěru a víru v tebe. Prozatím si tady se svými lidmi udělej pohodlí. Nemáte kam jít, ale my ano. Tuším, že toto stanoviště nebudeme delší čas potřebovat.“ S těmito slovy se Naruto doslova vyřítil z místnosti, kde Shi málem přepadl ze židle, tak moc ho šokovaly bratrovy slova…

Tuto noc zde ještě všichni přespali. Cestovat za noci jim nečiní problém, ale byli značně unaveni po událostech, které měli ještě v živé paměti. Brzy si zalezli do svých pokojů a tam přemýšleli nad vším, co prožili.
Druhý den ráno se konala jako obvykle snídaně.
Temari a Mio se ujaly role nachystat snídani. Během té doby si ženy mezi sebou sotva něco řekly. Ticho pro mě bylo daleko lepší. To se ovšem změnilo. Příchodem mužského obyvatelstva. Dělali, že se včera nic nestalo. Špičkovali mezi sebou a Temari se jen lehce pousmála. Byli zpět. Stará parta pohromadě!
Po vydatné snídani, se to začalo rozpouštět.
Pro svůj klid si každý obyvatel bezpečně zajistil svůj pokoj, který zde měli. Nelíbila se jim představa těch tří, že zde budou žít. I oni si museli najít svou cestu, jak se chovat k těm třem. Přeci jen už nebyli nepřátelé. Uzavřeli nepsaný mír.
Jako první odešla Temari. Dostala naléhavý vzkaz, že její nápadník Shikamaru má jisté problémy s jejími bratry.
„Měj se a držíme pěsti!“ volali za ní.
Další, kdo se odporoučeli byli Tsuki a Sagi. Rozhodli se, že odteď budou pilně trénovat pod vedením Kisameho. K tomuto rozhodnutí přispěla smrt Yamata. Chtěli být lepší, silnější a hlavně, aby na ně mohl být pyšný.
„Nepřehánějte to!“ varoval je Sanado.
Maxim, Loutkář a Sanado se také rozloučili. Vydali se taktéž do Suny, společně s loutko-rapou a hromadou rozdělané práce.
„Hodně zdaru!“ hulákal Naruto.

Doktor se také chystal, že odejde. Hodlal jít se sestrou. Ta odmítla.
„Jako tvůj starší bratr mám právo…!“ víc toho nestihl říct.
„Nemáš na nic právo! Nedonutíš mě, abych s tebou šla! Dobrovolně určitě ne! Je to můj život! Jsem dospělá! Ty víš, že miluju Shia a schválně se mi motáš do života! Chci zůstat tady, musí se o ně někdo postarat, ne?“ tím připravila bratra o zbytek slov. Měla pravdu. Ve všem.
„Jak chceš, mě už je to jedno!“ ani se nerozloučil se svými přáteli. Musel vychladnout. Jeho sestra nebyla už dítě, byla dospělá žena, která ví, co chce. Tohle poznání jím otřáslo. Prostě zmizel.
Ti jen tupě zírali. Přízrak se nestačil divit. Mio se chovala přesně jako Hanabi! Předtím, než ji hrubě naznačil na co by jí chtěl. Nechtěně vyslechli konec jejich debaty.
Bylo už hodně po poledni, když se Itachi a Naruto rozhodli, že je načase utřídit si život v Konoze.
„Vy mi to nevyčítáte?“ zeptala se Mio.
„A co?“ tentokráte podal otázku Havran.
„To, že zde chci zůstat.“
„Proč bychom měli? Takhle aspoň víme, že tady nebudou sami. Však ty už si poradíš.“ Zaculil se Naruto. Mio zčervenala, sklopila zrak.
„No tak my jdeme.“ Itachi se už měl na odchod, když tu se objevil Nagato.
„Kam máš namířeno?“
„Do Konohy, mám tam jisté nesrovnalosti, které jsem už odkládal, až příliš dlouho.“ Konečně si to přiznal.
„Aha, držím ti pěsti, bratře.“
„Díky, bratře.“ Pak přišlo nečekané objetí. „Věřím ti. Jako ti věřil otec.“ Zašeptal Přízrak Shiovy do ucha. To ho doslova přimrazilo k podlaze.
„Jdeme.“ Pokynul hlavou a dali se na cestu. Ještě jednou se Naruto ohlédl. Naposledy spatřil nehybně stojícího bratra a Mio.
„V pořádku?“ starala se Mio. Nagato se jen bázlivě pousmál a odpověděl: „Ano, nyní začínám nový život.“
V tom se mýlil. Brzy měl poznat, že zdaleka nemá vyhráno. Jeho staré já se ještě ozve. Bude ještě muset hodně bojovat o lepší budoucnost… a o lásku.
Možná bylo dobře, že to teď nevnímal. Po několika letech se cítil konečně svobodný. Nic ho v tu chvíli netížilo. Nabíral tak nové síly.