Tajemství hrobky bohyně Amaterasu

Tma.
Nic jiného než všeobjímající tma doprovázející ho na každém jeho nejistém kroku do neznáma. Ani ta malá louče světla nemohla zahnat temnotu. Musel si proto dávat pozor kam šlape. Stalo se mu už dvakrát, že málem spadl do velikostně a hloubkově neznámé díry. Nehodlal to zjišťovat. Šel odhodlaně dál.
Nevěděl proč je zde, ale jeho tělo se počalo hýbat samo od sebe, když se sem vydalo. Vědělo o tajemství této neprobádané jeskyně, které si nikdo nevšímal, ani současný hokage Sarutobi o ni nejevil zájem. Jakoby ani neexistovala a přeci je zde.
Neslyší nic jiného než nepravidelný tlukot svého srdce a křupot nejen kamínků pod nohama. Odhalil i několik kostřiček potkanů. Obrnil se proti tomu.
Je tu strašná zima. Byl oblečen jen do trika bez rukávů a dlouhých kalhot s tradičními sandály, proto mu teď zuby drkotaly o sto šest. Oheň z louče vůbec nepomáhal. Zdálo se mu, že vysává to ještě zbylé teplo jen pro sebe.
Nemohl se vrátit z jediného prostého důvodu. Kvůli jeho neustávajícím snům o hlase volající jeho jméno vycházející právě z této prapodivné jeskyně.
Dostával se hlouběji a hlouběji do tunelu vedoucímu zdá se nikam. Když už si myslel, že ta vlezlá zima je k nevydržení, najednou se však začalo prudce oteplovat. Uvítal tuto změnu s mírným úsměvem. Hned se mu šlo lépe. Jedna taková změna k lepšímu musí vést zákonitě k té druhé. Možná i ke třetí.

Netušíc kolik hodin zde strávil, ovšem cesta tunelem končila stejně náhle jako začínala. Slepá ulička. Nemohl si upamatovat, že by tento komplex měl další zákruty nebo odbočky.
Loučí se rozhlížel okolo sebe, zdali nenarazí na nějakou sebemenší stopu, prasklinku, cokoliv by mu pomohlo. Napínal zrak k prasknutí, pot ho pálil do očí. Potil se z tepla tunelu a blízkosti ohně. Utřel si pot z čela a očí, v tom náhle vyjekl.
„Sakra.“
Z jedné z děr vylezl obrovitý škorpión. Největší svého druhu. Ulevilo se mu. Nechal na zvířeti, aby si vybralo cestu.
Poté se opět pustil do zevrubnějšího hledání. Byl tak sehnutý a blízko, až mu přívěsek jeho klanu unikl zpod trička. Zazvonil o skálu. Ne jednou, třikrát.
Stala se nevídaná věc. Kus kamene se odlomil od zbytku slepé uličky. Díky tomu se tunel chvěl. Strop však držel. Jen prach si padal na zem. Byl vytvořen průchod. Mladý muž nervózně, leč odvážně se protáhl otvorem.
Okamžitě na něho měl zaútočit starý zatuchlý vzduch. Nestalo se tak. Naopak vzduch zde byl čerstvější než na povrchu. To se mu zdálo divné. Neměl čas tento jev dále zkoumat. Jakmile se jeho hlava objevila v nové místnosti, louče na stěnách ožívaly svým životem. Tvořily souvislou řadu po celé délce prostoru.
Jeho zrak padl na průčelí dómu. Jiné příhodné slovo ho nenapadlo. Zůstal stát na místě. Nádhera a velkolepost mu vzala dech, řeč, otevřela mu ústa dokořán. Nic podobného v životě neviděl.
Vůbec nečekal ohromnou velikost celé jeskyně. Měl by spíš říkat hrobky. Tím totiž tato jeskyně byla.
Na půli cesty spočívala skvostně vyzdobená rakev ležící na zlatém kamenitém podstavci. Všude okolo se nacházely chabé pozůstatky obětin pro osobu zde odpočívající. Nacházel zde samé šperkovnice v nich ukryté poklady, džbánky, misky, talíře, příbory, hliněné hrnce, jistě v nich by objevil škraloupy od jídla. Potrhané látky šatů, spodních vrstev oblečení, šperky do vlasů, nárameníky, stále ještě zachovalé sandály a další obuv. Bylo toho tolik. Našel zde i pět lidských koster. Pohled na ně mu zvedl žaludek. Musel se hodně přemáhat, aby se nepozvracel. Sice byl zvyklý z řad ANBU zabíjet lidi na rozkaz, tohle bylo něco jiného. Něco, co přesahovalo jeho chápání. Prokázal úctu těmto kostrám a zrak nevyhnutelně směřoval na hlavní dekoraci této síně.
Sochu bohyně Amaterasu.
Od podlahy se tyčil velký podstavec, na kterém stála socha té nejkrásnější ženy, co viděl. I jeho matka bledla vedle ní.
Nad hlavou se jí zračilo slunce barvící její černé havraní vlasy do ohnivé rudé. Kimono v bílé barvě se lesklo od slunečního svitu. V pravé ruce držela dlouhé kopí zakončené pětibokými šípy a v levé ruce zlatavý štít dodával této ženě bojový vzhled. Dokonce i za pásem obi měla připásaný meč v černé pochvě.
Tvář na takovou vzdálenost neviděl, ovšem nepochyboval o její spalující kráse.
Působila nadpozemsky, vypadala tak neskutečně, až se podivil, že snese se na ní dívat, když její krása zastiňovala samotné slunce.
Proto se málem vyděsil k smrti, když náhle uslyšel zavolat své jméno. Zavolat je v tomto případě příliš silné slovo. Byl to spíše tichý šepot velice blízko jeho levého ucha.
„Itachi.“ Cukl celým tělem a maličko vykřikl, když nikoho vedle sebe neviděl. Rozhlížel se sebevíce a nikdo nikde. Popošel o pár kroků k soše. A znovu tu se ozval šepot, tentokráte o něco hlasitější a naléhavější.
„Itachi! Za tebou.“ Ať chtěl nebo ne, stále nechápal, co se to děje, už si pomalu začínal myslet, že blázní. Pátral tedy po zdroji toho hlasu, až ho to zavedlo k oné rakvi. Šepot se už neozýval.
Nadechl se a vydechl, pomodlil se k Bohům a jedním rychlým pohybem strhl víko sarkofágu, až to odlétlo několik metrů a roztříštilo se o zeď na malé kousky dřeva.
Ještě jednou nádech a oči se podívaly do míst, kde by měla ležet kostra ženy s nepatrnými zbytky šatstva. Nebylo tomu tak. Ležela tam docela živá žena s nejjemnější pletí, černýma očima, ústy nalíčenými na červeno. Kolem její hlavy se rozprostíraly černé vlasy jako noc. Oděna v bílém kimonu a obuta do obřadních sandálů.
„Na co tak zíráš? Pomoz mi.“ Zavelela žena hlubokým hlasem, který rozechvěl Itachimu všechny buňky.
„Na vás,“ pak se odhodlal jí pomoci. Šlo to z tuha, neboť tělo měla jakoby z kamene.
Po těžké desetiminutové dřině se sama dokázala postavit na vlastní nohy.
„To ti to trvalo, Uchiho!“ osopila se žena, nehledíc, že mladý muž dýchá rychleji.
„Jak víte, kdo jsem?“ zeptal se Itachi. Docela rád přeslechl její urážku, tušil, že hádat se s ní nemá cenu.
„Jak asi? Jsem bohyně. Vím všechno a kdo si myslíš, že vám dal Mangekyou?“ dala mu odpověď v podobě další otázky. Chodila sem a tam, vychutnávajíce si každý volný krok.
„Ale proč? Proč by bohové dávali smrtelníkům svou moc?“ další otázky.
„Tak já ti to mladíku řeknu a nechci být přerušovaná. Můj neschopný manžel to dělal v jednom kuse a jak skončil? Zapomenut!“ během svého mluvení neustále chodila.
Itachi ji velmi prorocky nabídl vodu ze svých skromných zásob, které si vzal na cestu. Řada věcí ho překvapovala, jak je možné, že Amaterasu žije? Proč je ochotná mu říct svoji historii, známou z dějin? Proč si nechala zavolat skrz sny právě jeho? Nejdůležitější věc, pochopí vše z příběhu, co teď vyslechne? A bude z toho silnější shinobi?
„Děkuji, a posaď se u mě.“ Vyzvala ho už mírnějším hlasem Amaterasu, aby si sedl vedle ní na schodek pod sochou.
„Začátek toho všeho leží v dobách dávno minulých, kdy mí rodiče Izanami a Izanagi stvořili Zemi. Pak jsme jako jejich potomci přišli my. Jak jistě víš. Já, Tsukuyomi a Susano’o. Bylo by vše v pořádku. Starali jsme se o svá mocenská území. Sledovali život smrtelníků, dopřávali jsme jim i trochu té potěchy. Žilo by se tak, kdybych se já bezhlavě neprovdala za Susano’a, do naši svatby byl okouzlující. Poté však zvlčel, stal se rebelem. Dělal mi samé naschvály, náš bratr Tsukuyomi nemohl zasáhnout, protože mu to naši rodiče zakázali. Nebylo dne, kdybychom se nepohádali, zašlo to, až tak daleko, že jsem utekla před ním. Nedokázala jsem už dál takhle žít. Po několika útrpných letech pro smrtelníky jsem se vrátila. Čekala jsem zlobu, hněv, cokoliv. Jenže se nic nestalo.
Ovšem uběhla dlouhá doba, kdy se náš svazek uklidnil a v té době jsme se rozhodli pro menší dar lidem, abychom se podělili o naši moc, vyhlédli jsme si právě váš klan, který nejvíce vyhovoval síle, jenž jsme vládli.
Zjevili jsme se jednomu mladíkovi jménem Izuna ve snech a po jeho poradě se starším bratrem, vůdcem klanu Uchiha, Madarou jsme jim předali část naší moci v podobě technik. Nemusím ti vykládat jaké techniky to byly.“ Zde přerušila svůj monolog, podívala se Itachimu hluboko do očí. Maličko zčervenal, ani jeho přítelkyně se takhle blízko ještě nedostala. Amaterasu vyčetla, že už umí ovládat všechny stupně Mangekyou. Itachi jen kývl.
„Vidím, že naše dary nepřišly nazmar, i když jsem měla pochybnosti, zdali činíme správnou věc.“ Navázala na své vyprávění. „Teď jistě přemýšlíš, kde je háček, nemám pravdu?“ stačilo jen další mladíkovo kývnutí.
„Aby tyto techniky byly užívány správně, pojistili jsme je. Ano, hádáš dobře. Podmínkou získání těchto technik bylo zabít osobu blízkou. To byl nápad mého zvrhlého manžela.“ Amaterasu si jen povzdychla, pokračovala dále. „Vlastně toho, už moc není. Co jsme tohle vykonali, jsme se stáhli, pozorovali jsme svět a váš klan. Znechutilo nás, jak jste naložili s naším darem. Ukryli jsme se do svých hrobek, kvůli klidu. Nudila jsem se a tak jsem se ti vetřela do snů. Potřebovala jsem jistotu ve svém jednání. V tobě vidím něco víc. Ty nejsi obyčejný Uchiha. Máš obrovský potenciál. Dokonce ani Madara takovou sílu neměl.“
Rukou se ho dotkla na prsou, uslyšela bít pravidelně jeho srdce. Cítila, že něco není v pořádku.
„Nemusíte nic říkat. Vím o tom asi dva roky. Vůbec nikdo to neví, chci, aby to tak zůstalo. Bráška by si dělal starosti a otec… viděl by ve mně další zklamání.“ Osmělil se promluvit mladý Uchiha.
„Mohla bych tě vyléčit, ale nemám už žádnou léčivou moc. Zřekla jsem se jí. Jen ta nesmrtelnost mi zůstala.“ Následně Amaterasu udělala tu nejšílenější věc. Naklonila se k němu a lehce ho políbila na rty. „Snad ti polibek od nesmrtelné ženy přinese pár let života navíc.“ Usmála se bohyně jedním ze vzácných úsměvů.
„Budu doufat.“ Koutky rtů se vyšvihly o něco výše. „Děkuji.“
Z ničeho nic bohyně vstala. „Je čas jít domů.“
Uchiha začal protestovat, bylo mu to platné jako mrtvému zimník. Kolem něho se formovalo nazlátlé světlo. Natahoval ruku a ústa formulovala jakási slova. Zmizel lusknutím prstů… jen úsměv bohyně ho doprovázel zpět.

Celý zpocený se napřímil na posteli. Dýchal zhluboka a pocit polibku měl stále na rtech. „Zase ten sen o ní.“ Povzdychl si Itachi. Přál si jen jedno, aby tento sen byl skutečný. Kdyby ovšem věděl pravdu… jeho klanový přívěsek se zaleskl do zlatavé záře a po vteřině opět ztmavl.
Sen o bohyni Amaterasu se mu už nikdy nezdál. Zapomněl i příběh, který mu vyprávěla. Málokdy si vzpomněl na to jak vypadala a na jejich letmý polibek.

(…)

Jeskyně, kde stále odpočívala Amaterasu pomale mizela do zapomnění. Jen ona nedokázala zapomenout na mladíka z Uchiha klanu.