Červená a černá

„Natáhni ruku, Sakuro,“ zazněl strohý hlas pomocného medic-ninji.

Dívka s růžovými vlasy okamžitě poslechla, což nebylo překvapením. Respektovala tyto muže a respektovala také jejich práci. Byl to také jeden z důvodů, proč na ty testy přistoupila. Tohle a pak ještě skutečnost, že jí mohou poskytnout odpovědi na mnohé její otázky. Od té doby, co se vrátili jako tým z té záchranné mise, kde chtěli osvobodit Sasukeho, něco se s ní dělo. Něco, co nedokázala ničím dostupným vysvětlit. Něco, co ji v skrytu duše děsilo, ale také neskutečně přitahovalo. Něco, co nedokázala ovlivnit ani vůlí, ani srdcem. Vzpomněla si, jak jí Lady Tsunade řekla, že lidská mysl je prazvláštním organismem, jež si žije vlastním životem. Ve skutečnosti jí tehdy řekla, že je mnoho oblastí, které jsou stále velkou neznámou a kde je doslova a do písmene možné cokoli.

Cvak! Z pohroužení do vlastních úvah ji vyrušil zvuk, kterým se vyznačuje zapínání náramku na ruce. Pohlédla proto na své dosud natažené zápěstí. Oči jí na zlomek vteřiny prudce ozářil záblesk kovu. Byl to hladký relativně tenký náramek, který tvořily dva proplétající se pásky. Jeden měl krvavě rudou a druhý temně černou barvu. Proplétali se navzájem a obepínali celé její zápěstí. Zapínání tvořil jakýsi ornament, který vypadal jako hlava hada zakusující se do vlastního konce ocasu. Sakuru okamžitě napadlo, že proporce nedopovídají velikosti a délce zbytku těla. Na druhou stranu, kde na světě najdete hada, co má dvě těla a jednu hlavu?

„Co to je?“ zeptala se ze zvědavosti asistenta, jenž mezitím téměř vyšel na chodbu. Muž se obrátil na patě a dlouze se na ní zadíval. Trvalo to přinejmenším pět minut, než jí konečně odpověděl. Sakura se nemohla zbavit dojmu, že si laborant s odpovědí dával na čas, protože zvažoval, kolik jí toho smí říct. Nakonec se na ni usmál.
„Ber to tak, že tahle věcička,“ řekl prostě a přitom ukázal na její zápěstí, „bude monitorovat tvoje pocity během experimentu. Za chvíli pro tebe někdo přijde, tak vydrž.“
„Nebylo by to lepší připojit někde jinde?“ namítla Sakura, ale muž už byl pryč, takže ji nemohl slyšet.

Ve skrytu temnoty za speciálním sklem přešlápl z jedné nohy na druhou mohutný muž. Pravou dlaní si podepřel bradu a palcem přejel po spodní linii své brady. Tváří se mu rozlil prazvláštní úsměv, který by u něho rozhodně nikdo neočekával. Věděl, že ta dívka je zvláštní a že má rozhodně potenciál, ale o jejím důvtipu tak trochu pochyboval. Vždyť kdo normální a soudný by se choval jako ona? I s minimálním množstvím sebekázně a soudnosti by se přeci nikdo nehnal za tím Uchihou, tak jako ona. Na druhou stranu tady se jednalo o ni. Byla žačkou samotné Hokage a pokud on měl správné informace, pak velice dobrou. Také patřila do týmu s tím hyperaktivním troubou, což samo o sobě mnohé vysvětlovalo. Jediné, co tam Ibikimu jaksi nezapadalo, byl ten zplozenec ROOTu. Sai byl zvláštní figurka sám o sobě a jemu se už dlouho nestalo, že by potkal tak zajímavý a odolný subjekt. Danzo odvedl dobrou práci, když ho takto vytrénoval, a bylo jen poctivé to uznat. Jakoby se tím sám probudil ze snu, obrátil se Ibiki na patě, aby mohl sledovat dotyčného mladíka ze svého úkrytu.

Stejně jako předtím u Sakury, i teď vešel do místnosti asistent a vyzval Saie, aby vztáhl ruku. Mladík tak učinil bezodkladně a ani přitom nehnul brvou. I jemu připevnil muž na levé zápěstí stejný červeno-černý náramek a pak beze slova odešel. Morino čekal nějaké otázky, ale to bylo zbytečné. V ROOTu platí naprosto jiná pravidla, a přestože se Sai hodně změnil od té doby, co se stal právoplatným členem týmu 7 namísto Sasukeho, něco se holt nezmění nikdy. Poslušnost je v ROOTu bezpodmínečná. Danzova pravidla jsou absolutní zákon. No a Sai je perfektní voják. Tohle z něj ještě nevymýtil nikdo a nic na světě. Ani ten hyperaktivní trouba.

„Senseii, testovací subjekty jsou připravené,“ ozval se Ibiki Morinovi za zády hlas laboranta.
„Všechny?“ zeptal se ho sytým a přesto relativně tichým hlasem Ibiki.
„Hai, všechny,“ potvrdil mu jeho domněnku dotyčný muž. „I když mám neklamný dojem, že nejvíc můžeme očekávat od těchto dvou. Proč jste se rozhodl spárovat právě tyto dva…“
„Ticho!“ práskl prostorem Morinův autoritativní hlas a přerušil druhého muže těsně před koncem dotazu. „Nesnesu odpor, zpochybňování a jakékoli zbytečné otázky a ty to moc dobře víš. Hleď si své práce a hotovo. Jsi perfektní asistent, a proto sem si tě vybral, ale jestli mne zklameš, tak toho budeš litovat.“
„Promiňte Senseii, už se to nebude opakovat,“ omluvil se promptně mladší muž.
„Výborně, pak si budeme rozumět,“ vydechl temně Ibiki. „Zahajte mentální projekci u všech subjektů, ale tyhle dva chci do místnosti tři.“ Pak se obrátil k asistentovi zády a věnoval se znovu mladým ninjům v postranních místnostech. Samotného ho zajímalo, co se z toho může vyvinout a jaká data dnes získají.

Sakura měla zvláštní pocit, že je v nějaké místnosti, ale jistě to nevěděla. Prostor byl osvětlován tlumeným načervenalým světlem a všude okolo se rozlévala opojná vůně, která jí něco připomínala. Zavřela oči a zhluboka nasála. Skořice a hřebíček. Když poznala vůni, okamžitě se uklidnila. Vzpomněla si na matčin speciální čaj, který jí vařila pokaždé, když se vrátila z mise v depresích. Přesně takto voněl a v ní uvolňovala napětí už jen jeho specifická vůně.

Z ničeho nic se odnikud zjevily dvě ruce. První jí objala kolem pasu a druhá jí překryla oči. Kdyby před vstupem do laboratoře neobdržela přesné instrukce, co má dělat, nejspíš by teď vyrazila do protiútoku. I tak instinktivně vystřelila rukama vzhůru, aby nahmatala a objala silné zápěstí. Takže se jedná o muže, usoudila. Nicméně jeho pokožka byla na dotek příjemně hladká a jemná zároveň, což ji trochu zmátlo. Pravé ucho jí ovanul teplý dech té osoby. Podle sklonu závanu vzduchu usoudila, že je minimálně o hlavu vyšší nežli ona sama. Vnímala vnitřním zrakem nejasný pohyb, ale nevěděla, oč se jednalo, až dokud k ní nepromluvil. Teprve pak pochopila, že se jeho rty přiblížili až k jejímu pravému uchu.

„Pojď se mnou,“ zašeptal sotva slyšitelně muž. „Na nic se neptej. Poslechni, co říkám, a neboj se, nic se ti nestane. Pokud jsi vše pochopila, stačí jemně přikývnout.“

Sakura bojovala sama se sebou a s nezměrnou touhou, která její přirozenosti velela pustit se do hovoru. Nakonec ale dokázala přijmout pokyny, jež obdržela a sotva znatelně přikývla. Poznala totiž další známou vůni, která k ní zavanula směrem od toho muže. Byla to vanilka a tu Sakura přímo zbožňovala. Nikdy by to nepřiznala živé duši, ale prostě se nedokázala neuvolnit v blízkosti někoho, kdo vysílal do okolí její nejoblíbenější vůni.

„Výborně,“ zaslechla, než se dali do pohybu.

S povděkem přijala fakt, že muž oddělal svou dlaň z jejích očí. Nesnášela ten pocit prazvláštního strachu, který jí pokaždé obstoupil, jakmile se propadla do temnoty. Místo toho ji ta osoba dostrkala k nedalekému předmětu, kde k ní opět šeptem promluvila.

„Mám své instrukce, zrovna jako ty,“ pronesl jemně. „Podle nich máš nyní podstoupit speciální aromaticko-reflexní masáž, takže si prosím lehni.“

Sakura se na zlomek vteřiny zarazila, ale nakonec pokrčila rameny a prostě si lehla. Trocha vonného oleje, aromatická vůně uvolňující se z okolostojících vonných svíček a něžná péče doteků profesionála, ještě nikoho nezabila. Kdyby tušila, co všechno je v těch dotecích ukryto, nejspíš by prchla rychlostí blesku. Srdce se jí totiž divoce rozeběhlo vstříc neznámému. Krev se rozhořela v žilách tak prudkým žárem, že by jí i magma nejaktivnější sopky nemohlo konkurovat. Dřív než si to vše mohla vůbec uvědomit, bylo po všem. Ty ruce ji tu zanechaly vyprahlou a nádherně malátnou s dechem na pokraji kolapsu. Co to sakra mělo znamenat, ptala se sama sebe z posledních zbytků sil. Odpověď však nepřicházela…

*** Sai v ten samý okamžik ***
Sai se obrátil na místě, aby se znovu rozhlédl. Zbytečně, protože byl v místnosti sám. Přesto měl nejasný pocit, že tu s ním někdo je. Někdo, kdo jej ve skrytu temnoty pozoruje a hodnotí. Znovu přešlápl a obrátil se kolem dokola. Stál tam jen tak s ručníkem omotaným kolem pasu a připadal si neskutečně zranitelný. Nemohl si vzpomenout, kdy a kde se svlékl, ale musel to udělat, když tu takto je. Pátral očima vytrvale a dlouho, dokud nezaznamenal něco, čeho by se mohl zachytit. Tou věcí byla masážní lavice, která se jakoby zničehonic objevila po jeho pravé straně. V ten stejný okamžik zaplnila místnost neobvykle sytá vůně, v níž jasně identifikoval skořici a hřebíček. V bylinách a vůních se sice vůbec nevyznal, ale tyhle dvě by poznal bezpečně kdekoli a kdykoli. Miloval je totiž jeho bratr, takže nemohlo být pochyb o tom, že jsou to ony. Prazvláštním způsobem ho tohle poznání uklidnilo a on se dokázal uvolnit. Také okamžitě věděl, co má dělat. Došel k lavici a prostě se na ní položil čelem dolů a vyčkával.

Netrvalo to dlouho a z temnoty se zjevily dvě ruce, které mu bez zbytečných okolků začaly přejíždět po těle v pravidelných a přesných pohybech. Bez veškerých pochybností se jednalo o ženské ruce. Délka prstů, jejich rozpětí a způsob jakým se ho dotýkaly, to vše dávalo tušit, že ruce nemohou patřit mužské osobě ani v těch nejdivočejších snech. Sai se cele podal příjemné masáží, během níž se mu podařilo identifikovat další vůni. Ta tentokrát měla nejspíš svůj prapůvod v bytosti, jež mu tímto příjemným a přesto profesionálním způsobem uvolňovala ztuhlé svaly.

„Hm, třešeň,“ zaševelil si sám pro sebe. Dál se tím nezabýval a místo toho se propadl hluboce do vlastního opojení. Nepostřehl tak drobné zachvění obou dlaní masírujících mu právě záda.

Cítil kdesi hluboko v sobě, že ho prostupují pocity, které doposud nepoznal. Pokud by měl být sám k sobě upřímný, musel by přiznat, že nevěřil, že je jich vůbec schopen. Rozhodně ne po tom, čím si prošel v ROOTu. Tělem se mu v pravidelných vlnách přelévala vášeň střídaná touhou. Pokožka se mu příjemně zahřívala a cítil narůstající napětí, které ho vnitřně zaplňovalo. Hruď se mu napínala a zase uvolňovala. Prahl po tom neskutečně příjemném a intenzivním doteku čím dál víc. I když to byl právě on, který za sebou zanechával horkou stopu a přiváděl ho na pokraj šílenství. Chtěl víc, mnohem mnohem víc. Sai byl sám překvapen zjištěním, kolik chtíče v něm dokáže probudit pouhopouhý dotek těch ženských rukou. A to nebylo ani zdaleka vše. Náhlé jemné přejetí prstů podél páteře vyvolalo v Saiově podvědomí požadovanou odezvu a on se prudce posadil. Obrátil se směrem, kde očekával ženu, která se ho tímto neskutečným způsobem dokázala dotýkat, ale nikoho nenašel. Zklamání, jež ho tak náhle zaplavilo, bylo srovnatelné s předchozí vášní. Instinktivně se natáhl do tmy pravou dlaní a zavolal zcela zbytečně.

„Počkej. Vrať se.“

*** Zpět v laboratoři ***
Ibiki Morino zamyšleně pozoroval, jak dva pomocní asistenti odpojují Sakuru a Saie od monitorovacího zařízení. Zcela zmatené a oddělené od sebe pouze vrstvenou plentou z plátna byli ponecháni napospas pozůstatkům svých prožitků. To, co právě oba zažili, překročilo veškeré možné limity, jež měl tento experiment stanovené. Znovu si přejel po bradě palcem a skousl si spodní ret dřív, než si to sám uvědomil. Kdyby tu byl jeho mladší bratr, řekl by mu, že tohle dělá, pouze tehdy když se před ním objeví problém, na který nezná odpověď.

„Smím promluvit?“ ozval se hlas Ibikiho asistenta.
„Hm,“ zavrčel jen nazpátek bez rozmyslu.
„Data, která jsme od nich získali, se vymykají všemu dosažitelnému, Sensei.“
„Upřesni to,“ zazněl pouze strohý rozkaz.
„Žádná další dvojice se nepřiblížila ani polovině prožitků, které opanovali tyto dva během té hodiny.“
„Žádná?“
„Žádná,“ potvrdil mladší muž svá slova. „Tohle není samo sebou, Sensei. Rozhodně je něco musí spojovat. Něco za hranicemi našeho chápání. Exaktní věda se opírá o přesná měření, ale v tomhle případě to spíš vypadá na zásah shůry.“

Morino chvíli prostě mlčel. Sledoval, jak stále malátného Saie a vyčerpanou Sakuru táhnou asistenti k místnostem s jejich oblečením. Teprve až když za nimi zaklaply dveře spojovací laboratoře, znovu promluvil. „Sledujte je dál, co to půjde. Oba dva. Náramky jim ponechte s odůvodněním, že to patří k poslední fázi experimentu. Chci vědět o každé sebemenší anomálii ještě dřív, než se objeví na záznamovém archu.“ S tím se obrátil k mladšímu muži zády a prostě vykráčel ze dveří.

Saovi pořád ještě trochu třeštila hlava, když se opatrně vyšoural na chodbu. To bylo teda něco. Stále nemohl uvěřit tomu, co mu napovídalo jeho vnitřní já a jakým způsobem mu připomínalo prožitek, kterým právě prošel. Slabé zacinkání ho vrátil zpět do reality a on upřel svůj zrak na náramek na pravém zápěstí. Byl by přísahal na svůj vlastní život, že měl původně úplně jiný tvar, ale po tom zážitku si nebyl jistí ani vlastním jménem, natož pak touto drobností. Zápěstí mu nyní obepínal asi centimetr široký pruh, v kterém se nepravidelným způsobem spojovala jasně rudá síla rubínu s matně černou chladností hematitu.

„Myslel jsem, že to původně byli dva vzájemně propletené samostatné pásky,“ zamručel si pro sebe. „No, asi sem se mýlil.“

Prásk! Náraz, který utrpěl, způsobil, že zakolísal a o krok couvl. Levou dlaň i tak instinktivně vymrštil vpřed, aby zachytil padající tělo proti sobě. Když zvedl oči, pochopil, že se právě srazil se Sakurou.

„Promiň, nedával sem pozor,“ omluvil se jí a pustil ji.

Sai zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval. Pak o krok ustoupil do strany a nechal ji projít. Jak ho tak Sakura míjela, vetřela se jim oběma do nosu povědomá vůně z nedávna. Dvě těla se zarazila na místě způsobem, který by nezávislému pozorovateli rozhodně připadal víc než zvláštní. Oba dva se obrátili k sobě čelem jako ve zpomaleném filmu. Prostor proťal dvojí hlas.

„Vanilka,“ pronesl ten ženský.
„Třešeň,“ kontroval naproti tomu ten mužský.

Oběma naráz padl zrak na levé zápěstí toho druhého. V obou případech je zdobil stejný náramek v totožných barvách a provedení. Oba dva si také okamžitě vybavili poslední slova pomocníků, kdy je informovali, že existuje druhý takový, který má u sebe subjekt opačného pohlaví, jež je jejich partnerem pro tento experiment. Rychlý a přesto zmatený pohled do očí toho druhého, oběma přinesl poznání, kdo byl tou tajemnou osobou z jejich řekněme neobvyklého snu.

Sakura zrudla až po kořínky vlasů a Sai nasucho polkl. Sled příštích událostí nabral takovou rychlost, že i sprinter ve své vrcholné formě by pouze zbledl závistí. Sakura se obrátila na patě a chtěla se dát na úprk, ale Sai byl rychlejší. Okamžitě ji popadl za levé zápěstí a se slovy: „Musíme si promluvit!“ ji táhl za sebou neznámo kam. Zvláštních ohníčků, které se mu přitom objevily v očích, si naštěstí nebohá dívka nevšimla, jinak by ji totiž musel z té chodby nejspíš odnést.

„Tohle bude ještě hodně zajímavé,“ vyprovázel vzdalující se dvojici hlas Ibikiho, který si už podruhé během toho dne hryzal spodní ret.