Přízrak je Stín? Nepřítel je… – díl 31.

I přes pasti, které zde byly, jim nečinilo vůbec žádný problém je obcházet, aniž by vůbec tu danou past zaznamenali. Jako kdyby měli druhé vidění, které jim ty pasti snad ukazovaly. V podstatě měli detektor léček v očích. Zkrátka měli dokonalý zrak. Připočteme-li jejich neslyšný pohyb, kde ani lístek se nepohnul.
Ultimátní bojovníci. Bylo jich dvacet.
Jako by tam ani nebyly. Konec konců vycvičil je On! Jejich mistr a otec! Muži byli připraveni zemřít, jen proto, aby se On mohl pomstít.
Jen díky tomu, že přežil ten dávný masakr skladu zbraní pro Madaru*, od Přízraka se mohl zdokonalit. Také Madara učinil dobré rozhodnutí, než ho Itachi zabil, aby se ukryl i se svými lidmi do hor, kde měli tajnou jeskyni. Tam ho také dostihla zpráva, že Černý Havran zabil Madaru.
Přízrak a jeho parta si zaslouží trpět, jak jsem trpěl já, když jsem viděl, jak mí bratři jsou vražděni! Vztekal se v duchu, říkejme mu Cizinec.
Tady měl dokonalou šanci zařídit to tak, aby to vypadalo na dílo Přízraka a tento nepřítel zaútočil na Přízrak. V ten moment by se objevil on a zabil dvě mouchy jednou ranou.
Už jen proto, že ho nenáviděl!

Bylo jen obrovské štěstí, že Mio, Kazuya a zbytek vědců už zde nebyli. Odešli sotva tři hodiny od příchodu smrtelně nebezpečných nepřátel.
Shi právě rozkazoval, kam dát nálože, nechtěl po sobě zanechat jedinou stopu, když věděl o tom, že jeho bratr ví o této základně.
„Pohněte, nemáme na to celý den!“
Stačila chvilička a celým komplexem se rozlehla dunivá exploze. Otřesy nabývaly na síle.
Po několika minutách se Shi nestačil divit. Ve stěně zela obrovská díra, pronikalo zde sluneční světlo, ale i pár stínů.
Nebýt tvrdého tréninku, teď by už nežil. Tam, kde před chvíli stál, pokropila salva kulek. Jakmile se spustila jedna salva, byla ihned následována další a další, až se slily v jednu kakofonii.
Chtěl bojovat, jenže neměl u sebe odpovídající zbraň. No, on u sebe neměl žádnou. Nebyl čas se zabývat těmito věcmi. Použil Rinnegan.
Uvažoval, že přivolá svého psa, k činu se už nedostal. Byl stržen jedním ze svých vojáků. Čímž mu znemožnil využít nahromaděnou chakru.
„Co to děláš? Už jsem je mohl mít!“ rozčiloval se Nagato.
„Na to není čas, vyslal je Přízrak, mají jeho palné zbraně a stejné střelivo,“ zhodnotil situaci Jun, pátý bojovník ve službách Shi.
„Blbost! Můj bratr takhle neútočí, ne takhle!“ měl pravdu.
„Vy musíte utéct, abyste se mohl pomstít! My to tu zvládneme!“ začal ho Jun přesvědčovat.
K další konverzaci nedošlo, museli se stáhnout, převaha nepřátel se rapidně zvyšovala, jak ubývalo mužů na Shiově straně.
„Máte, už ty nálože?“ Nagato zkoušel přehlučet hukot planých zbraní.
„Máme, to je chcete teď hned odpálit?“ divil se osmý muž.
„Jo, stejně tady zemřeme!“
Nepřátelé byli doslova všude. Vypadalo to, jakoby ovládli celou základnu. Shi a jeho muži utíkali, vraceli chabými dávkami nepřítelovu palbu.
Celá základna se proměnila v chaos. Jedni utíkali jako krysy v bludišti a druzí šli klidně, pro sebe zabezpečovali nově získané území. Ovšem nevšimli si rafinovaně skrytých náloží připravené k detonaci. Zaslepila je touha po zabíjení.
Shiovi zůstal žalostný počet, pouhých osmi mužů. Zatímco na straně nepřátel nedošlo k žádnému úmrtí.
„Musíme to udělat takhle, já půjdu v čele, použiju svůj Rinnegan, vy se díky tomu zmatku dostanete ven a já hned za vámi, už jsem si jistý, že to byl můj šílený bratr!“ oznámil Nagato.
„Co když je to celé léčka?“ zeptal se Jun.
„I to je možnost,“ připustil Nagato. Ani jednomu nedocházela jedna podstatná věc. V řadách nepřátel nebyl vůbec žádný Černý Havran, Sagi, Doktor a už vůbec ne samotný Přízrak!

„To zní dobře,“ pochválil Itachi celkový dojem na plán bitvy.
„No právě, ani Nagato to nebude čekat,“ souhlasil Naruto.
„Pokud máme strategii, rozpouštím tuto poradu. Ještě předtím, abych navrhoval rychlý půldenní trénink,“ navázal Sanado.
„Návrh se přijímá,“ odkývali všichni.

Vyšli na své tréninkové cvičiště, prakticky za rohem té základny, ovšem tak dřevinami, keři a popínavými rostlinami docela skryté.
Užuž se chystali do sebe pustit, když uslyšeli volání. „Itachi-san! Itachi-san!“
Naruto při poznání, kdo to je, málem „pustil“ Rasengan. „Jak se sem dostala?“ divil se.
„Kvůli mně, řekl jsem, kde mě najít, kdyby si potřebovala promluvit,“ oznámil Itachi.
„A tos nám hodlal říct kdy? Na svatého Dyndy?“ vyjel po něm Naruto.
„Brzy. Netušil jsem, že mě Sakura vezme doslova, proboha!“ Itachi se také neudržel.
„Kdyby mě tu náhodou viděla? Co pak?“
„Itachi-san!“
„Jdu to zažehnat.“

„Ach, tady jsi, už jsem myslela, že jsem zabloudila,“ přivítala ho Sakura.
„Co tady děláš?“ předešlá hádka s Narutem mu vůbec nepomohla, ovšem pohled na Sakuru vše změnil. Jeho zloba byla pryč.
„Přišla jsem ti povědět o tom, jak to vidím já,“ začala nejistě Sakura.
„Kdybys to nebyla ty, odsekl bych ti v tom smyslu nemám na tebe čas. Jenže jsi to ty. Ovšem ve zkratce. Mám trénink.“
„Budu opravdu stručná. Fakt, že Sasuke zemřel před několika roky, od té doby nemám na vztah pomyšlení. Vychovávám syna, pracuju a tak. Teď ses objevil ty. Chci, aby ses vrátil zpět do Konohy a pomohl mi v dokončení Sasukeho snu. Obnovit slávu Uchiha klanu. Nebudu ti ani můj syn stát v cestě ve vede-.“
„Nemluv nesmysly, Ty, ba dokonce Shisui byste mi nestáli v cestě. Naopak. K tomu vrátit se do Konohy… nemohu to udělat, dokud nevyrovnám starý dluh. Nebudu mít klid, dokud nepřítel bude ohrožovat mé přátele. Prosím, pochop,“ na to jí vysvětlil Itachi.
Sakura se zdála být smutná, ale pak se usmála. „Budu čekat, až se mi vrátíš.“ Lehce ho políbila na rty. Odtáhla se a měla se k odchodu. Zabránila ji v tom Itachiho ruka.
„Děkuji Sakuro,“ tyhle dvě prostá slova stačily k tomu, aby se Sakura rozbrečela. Slyšela ty slova, stále v nich viděla Sasukeho.
Otočila se k Itachimu a znovu se usmála, přestože měla v očích slzy.
„Já vím, já vím,“ hladila ho zároveň po tváři.

„Je ti něco?“ ptal se snad už posté Kazuya.
„Ne, proč?“ tak zamyšlená Mio ještě nebyla.
„Protože, už asi hodinu tady šroubuješ prázdný místo.“ Skutečně, Mio si vůbec nevšimla chybějícího šroubu.
„Aha,“ víc nedodala.
Najednou ji zabolelo u srdce a její sklenice byla převrhnuta Kazuyou. „Promiň, koupím ti nový.“
„Není třeba,“ byla jako v transu. Normálně by se chvíli vztekala. Nyní ne. Nebyla si jistá, zdali se nestalo něco bratrovi nebo Shiovi. Musela to zjistit! Hned!
„Vzpomněla jsem si, že jsem tam nechala svoji knihu. Pokračuj, jak jsem ti řekla.“ Sotva to ze sebe dostala, už byla pryč.
„Divné, vždyť ji má tady.“ Kazuya už nerozuměl ničemu.

Pět postav se úmorně snažilo dostat se do bezpečí.
Podařilo se jim to na poslední chvíli. Zalezli do první jeskyně.
„Snad nás nenajdou.“ Doufal jeden.
„Snad,“ měli tak obrovské štěstí, že našli magnetovou jeskyni. Nepřátele tím byli zmateni.

„Nechejte je jít. Svůj účel jsme splnili. Nyní jdeme za druhým z bratrů.“ Postava se ledově usmála, ba děsivě rozřechtala, až nedalekým „divákům“ tuhla krev v žilách, pokud už nebyli na pokraji svých sil.