Ano Ko no Inochi - kap. 01: Prolog a počátek

Zdravím milé čtenáře, kteří se rozhodli rozkliknout tuto povídku….
Takže na úvod vám sdělím, že je toto z alternativního světa. Ne sice z úplně protikladného, ale jsou zde zásadní změny. Například takové, že Itachi nikdy nevyvraždil své blízké, takže Sasukeho charakter je doslova odlišný od toho, který známe x) …a Sai má také svou rodinu, plus chodil na akademii a nebyl v Rootu. Atd…
Jinak celkově tahle povídka se rozchází se všemi, které jsem doposud napsala. Je zaměřená hlavně na myšlenky a ne na popis okolí. Avšak není to psané v ICH-formě, ale jenom se vciťujeme do určitých osob.
Zamysleme se…
…když někam jdete, máte hlavu plnou myšlenek a nikdy v nich neříkáte, že vedle vás stojí strom a když někomu odpovíte, nikdy si v hlavě neřeknete, že jste právě odpověděli tomu a tomu, takže tady opravdu nečekejte ich-formu, kterou najdete v knihách – výjimkou je jen Prolog. Ale to uvidíte sami při čtení. x)
Každá z postav má jinak myšlenky rozlišené různou barvou, čímž vám budu naznačovat, čí myšlenky právě čtete… po většinu časů za to nikdy nenapíšu, že: Naruto si pomyslel/Napadlo Saie/Říkala si Hinata v duchu atd… to opravdu nečekejte Takže před každou kapitolou ve spoileru bude napsáno jméno v určité barvě… tedy jen ti, kteří v té dané kapitole budou myslet (každá postava má jen jednu barvu, takže si je časem nejspíš zapamatujete).
A tyhle ~~~ oznamují minulost

Teď mi je už sedmnáct a stále to ve mně dřímá. Pořád jsem se z toho úplně nedostal a dost pochybuju, že se to někdy změní. Je to sice po těch letech už lepší, páč čas přeci rány hojí, ne? Ale já vím, že nikdy to nebude úplně vyléčený.
Dřív jsem se s těží dostavoval mezi lidi, dokonce jsem toužil nechodit na akademii, ale nechtěl jsem zároveň zatěžovat matku a mého slabého otce. Takže vždy, když jsem přišel domu, zavřel jsem se v pokoji a užíral se.
V současné době jsem už více společenštější, páč chodím i na tréninky, ale jinak jsem se v ničem moc nezměnil.
Ani nevím, jak jsou na tom oni… Vůbec netuším, co dělá Naki – teda Naruto, nebo Ino či Hinata. Od toho okamžiku jsme se prostě přestali vídat a na akademii jsme se téměř ignorovali.
Každý to nesl asi hodně těžce a všichni jsme se s tím snažili vypořádat jinak a svým způsobem, ale… mám pocit, že já jsem to doteď nezvládl.
„-su!“
Zajímalo by mě, jestli mi bude někdy odpuštěno. Ne! Nezasloužím si to.
„Sasu-!“
He? Je to jako bych něco slyšel, jako by mne někdo volal.
„Uchiho Sasuke!“ …ach, mámin hlas.
„Co je?!“ vykřikl náhle chlapec, sedící na zemi ve svém pokoji.
„Říkám ti, pojď sem!“
Otřásl se. Vůbec nikam se mi nechce. Chci tu jenom sedět a přemýšlet, o čem se mi zachce… Ostatně dělat to samé, co dělám vždycky.
„Dělej!“ křičela Mikoto na celé kolo a zjevně jej nechtěla nechat v tom, co chtěl on.
„Už jdu, už jdu!“ pípl dostatečně hlasitě a začal se konečně sbírat ze země. A než se nadál, tak už stál před ní.
Už nejspíš přestávám vnímat všechno dění okolo mě. Ten ponor do myšlenek mě jednou asi pošle do blázince.
„Potřebovala bych, abys tohle donesl svému bratrovi. Teď trénujou, tak musí být vyhládlý,“ oznámila mu Mikoto s úsměvem.
Mladík v závěsu jejího proslovu hlasitě povzdychl, ale následně, ač otráveně, to popadl a nakráčel si to ke vstupním dveřím. Než je odrhnul, tak se uvnitř ještě obul. Poté jej už jen oslepil sluneční svit.

Áhaah. Vážně se nechci moc ukazovat na veřejnosti. Každej na mě civí a to mi začíná lízt pěkně na nervy… Nechte toho! Tte, to bych alespoň rád vykřiknul, ale odvaha k tomu mi už chybí.
To všechno ten den… kvůli tomu jsem se pěkně změnil.
„Oh, Sasuke,“ přerušil jeho myšlenky Itachiho hlas.
„Tady máš oběd,“ opáčil Sasuke prostě a podal mu igelitový pytlík. Jeho starší bratr to bez okolků přijal, ale u toho se zatvářil dost zmateně.
Zase ten výraz. Pořád se tak dívá, když za ním přijdu… ale jen venku. Nechápu ho. Chtěl bych ale na druhou stranu bejt jako on. Má všechno a umí snad i nemožný, zatímco já ignoruju všechno živé a žiju v minulosti.
Proč se to jen všechno muselo stát? Vím, nenajdu odpověď, protože to tak je a já si tuhle otázku pokládám všechny ty roky, ale…
„Sasuke?“
„He?“ pronikl do reality, uvědomujíce si, že najednou zírá do země.
„Děje se něco? Víš, že mi můžeš říct všechno. Jsme přeci rodina,“ říkal Itachi s obavami v hlase. Sasuke poté nadzvedl hlavu a zadíval se na svého bratra.
„Sa-!“ načal starší, avšak po všimnutí si bratrova výrazu, větu nedokončil, „Počkej! Zruším trénink a promluvíme si!“ vyhrkl poté a už se otáčel k odchodu.
„Ne, to je dobrý. Promluvíme si třeba až doma,“ zněla Sasukeho slova a Itachi se tedy zastavil.
„Určitě?“ ujišťoval se.
„Jo, zatím se měj,“ opáčil Sasu a otočil se k němu zády.
Nepomohlo by mi, kdybych ti to řekl. Jsi hodnej a tak všechno, ale jsou věci, které nechci znovu vyslovit nahlas… zvlášť, když je to už tak stará záležitost, že bys mi akorát jen vynadal.
Sasuke se pomalu dal na odchod. Itachi jej bez dalšího slova pozoroval, v očích stále obavy a zmatek. Co se s tebou jen děje? Chci ti pomoc, tak se ode mě pořád neodvracej! Poté už jen povzdychl, sklopil zrak, načež se dal do kroku směrem ke svým tréninkovým partnerům.

Sasuke rozmýšlel o minulosti ve svém pokoji, aniž by sám, přes nával myšlenek, tušil, jak se sem vlastně dostal. Opět vysedával na zemi a nevnímal veškeré dění okolo sebe.
Přál bych si, abych uměl vrátit čas. Rád bych vrátil to, co jsem řekl a rád bych jí řekl to, co jsem chtěl… Chtěl bych ji znovu vidět.
„Mitsuketta!*“
Cože? Co?! Někdo je za mnou? Jak je to možný?! Sedím na zemi, zády ke stěně, kde není ani jediný okno nebo jinej otvor a přesto tam někdo je?! Jak se tam jako dostal? To jsem fakt tak mimo, že přehlídnu i nějakého člověka? A kdo to vůbec je?! …Mám docela strach se otočit.
„Suke-cchi!“ dodal onen záhadný člověk, který akorát stál za Sasukeho zády ve tmě a oči mu plály děsivě rudou barvou.
Kono koe…**

____________________
* Našel/a jsem tě! (a nejsem si jistá, jestli to mám správně xD)
** Ten hlas…

Coverpage