Pár stromů opadaných tajemství

-

-

Byl podzim.
Po létě se celá vesnice topila v barvách. Rudá, zlatá, zelená, hnědá a spousty a spousty dalších barev. Někdo by věřil, že je podzim veselé období, období, kdy se všichni připravují na Vánoce, které už vyčkávají za dveřmi. Ale ona věděla, že podzim je pochmurný. Bere lidem naději a smysl života. Stejně jako jí.

"Ino? Hele je to Ino, Ino prasečino! Děcka, pojďte sem, je tady Ino! Tak co? Už jsi složila tu smuteční písničku? Pro jeho klisničku, nechte ho jííít!" začal zpívat jakýsi pihatý kluk s nezbedným čírem a po chvilce se přidali i další.
"Hele počkej, Meiro, vždyť ta její rodinka se teda rozhodně ke klisně přirovnávat nedá." odfrkl si zase jiný kluk a rázem za to schytal parádní pohlavek.
"Drž hubu! Ty se jí snad zastáváš? Vždyť je úplně šumák, jestli jí ten albín zabil rodinu. Prostě v té písničce se zpívá pro klisnu, tupče! Takže já ty slova jenom kvůli tomu, aby to sedělo do reality, měnit nebudu, fakt ne." opáčil Meiro.
"To je přece práce tady Ino, viď blondýno z Londýna? Tak se předveď a něco nám zapěj, křepeličko." rozchechtal se na celé kolo a poplácal svého kamaráda po zádech.
Dívka skryla slzy a vstala. Nechtěla těm frackům zase odporovat a hádat se s nimi. Teď rozhodně ne.
"Ale copak, copak? Už se nám zachtělo domů?" zabránil jí v odchodu Meiro a tvrdě stiskl její pravou ruku.
"Nech mě!" vysmekla se mu Ino a rozeběhla se pryč. Pryč od všech nenávistných slov, pryč od zlostných pohledů. Teď už nemusela zakrývat svůj pláč, mohla nechat svým emocím volnou uzdu.
Najednou začalo pršet. Blonďaté vlasy jí smáčely kapky deště a slzy jí rozmazaly řasenku a vytvořily veliké černé šmouhy pod očima. A Ino běžela, pořád a pořád běžela, a kvůli ničemu se nezastavovala. Studený vítr si pohrával s jejími dlouhými vlasy a prsty na rukou a tváře, na kterých se jí potom tvořily velké ruměnce, jí mrzly. Nechybělo málo a hořké a slané slzy by jí taky přimrzly k obličeji, ale Ino to včas zastavila a setřela je.

Posadila se na kraj skalního útesu a tiše pozorovala západ slunce. A když noc vystřídala den a tma zahalila všechno kolem, on se vynořil ze stínu.
"Tohle sis o mně, o své velké lásce, nepomyslela, že?" sykl a zůstával stát za ní. Ino strachy nadskočila do vzduchu.
"Sai..." hlesla, ale její větu přerušil vzlyk a následně další usedavý pláč. Sai ji konejšivě pohladil po vlasech, ale vzápětí ji za ně bolestivě zatahal. Ino se zmohla na zoufalý sten, ale víc na nic.
"Chtělas se zeptat, proč jsem to udělal, viď? No, nudil jsem se a nebyl nikdo, s kým bych si zahrál piškvorky a tak jsem se sebral a šel jsem zabít tvou rodinu." uchechtl se a posměšně jí přejel prsty po tváři, potom jí pevně chytil bradu a donutil ji, aby mu věnovala svůj, byť jen jediný pohled.
"Promiň lásko, už si z toho nebudu dělat legraci!" řekl poučným tónem, začal se sám sobě smát a bradu jí pustil.
"Tobě teď ale moc do smíchu není, chápu to. No tak já ti to teda řeknu. Využil jsem tě." Ino přivřela oči a tím potlačila další příval slz, ale dál už to nešlo zadržet a po tvářích se jí znovu začaly řinout.
"Už od mala jsem měl spoustu tajemství. Ale snaha o utajení pravdy, utajení pravdy o tom, kdo jsem, pokřiví duši. Lidé si dělají zlé věci kvůli tajemství a já teď mám taky jedno." vstal.
"Vyvraždil jsem tvou rodinu, nebo tvůj malý klan, jak chceš, kvůli tajemství. Já vím že se opakuju, ale nejsem si jistý, jestli to tvůj mozeček dostatečně pobral, víš?" natáhl se k ní a zaťukal na její hlavu. Ino, která si zakrývala obličej dlaněmi, se odvážila znovu na Saie podívat. Měl v očích radost, byl to blázen. A ona byla na dně a to všechno kvůli tajemství? Nechápala to a jak sám řekl, její mozeček to nepobral.
"Sai. Když je to takové tajemství, proč jsi se všem doznal?" zavzlykala. Byla to jediná srozumitelná věta, kterou za posledních pár dnů dokázala poskládat.
"To je na tom to nejlepší. Každý si myslel, jaký já jsem vzorný chlapec, jak s radostí plním mise a pomáhám druhým, jak moc jsem milující a hodný a kdo ví co ještě. Ale teď jsem měl konečně možnost vidět ty jejich nevěřící tváře, ty jejich obličeje a nechápající výrazy! Měli mě za vzorňáčka, ale ne. Spletli se. Všichni jste se spletli, já jsem zabiják!" zakřičel a vstal ze studené země.
"Tohleto ve mně dřímalo celý můj život, tohleto mé malé tajemství. Teď jsem to všem dokázal a konečně můžu tyhle slova vykřičet do celého světa! A kdyby ses náhodou chtěla zeptat, co udělám, tak půjdu o dům dál. Byla by sebevražda, kdybych tu zůstával, když jsem se přiznal. Takže jednoduše uteču a ty, důvěřivá chcíplinka, mi v tom nezabráníš, lásko." sklonil se k ní ještě a políbil ji na krk.
"Nikdy jsem tě neměl rád. Nemá tě rád nikdo. Teď už opravdu nikdo." řekl, otočil se a odešel. Sai nelitoval, nelitoval nikdy ničeho, ale Ino litovala každé sekundy svého života.

Ještě dlouho seděla, s nepřítomným a prázdným pohledem, na kraji skalního útesu. Byla bledá, jako stěna a dokonce už neměla sílu ani plakat. Ztratila svou jedinou oporu, lidi, kteří tu vždy byli s ní, v dobrém i zlém, ztratila svou rodinu. Jediné tajemství jí vzalo naději a smysl života.
A podzim byl čím dál tím víc pochmurný.