Život Shinobiho

-

-

Probudil jsem se do ranního slunečného dne. Pro jiné jistě dne nádherného, pro mě byl ale dnešek utrpením. Pořádně jsem si promnul ještě stále ospalé oči a s velkou námahou jsem se posadil na posteli tvrdé jako kámen. Jako náhrobní kámen. Dříve by mi odsud pomohla, dříve by mi podala berle, ale pak by je odložila na postel a zvedla mě do náruče. Přenesla by mě ke společnému oválnému stolu, na kterém by už dávno leželo tolik dobrot a před snídaní by mě ještě dlouze políbila.
Dnes ale ne. Vstal jsem sám a doskákal jsem ke stěně, o kterou se moje berle opíraly, a sebral jsem si je sám. Došoural jsem se k oválnému stolu, posadil se a jenom tak nepřítomně hleděl před sebe.
Ne, už jsem neměl sílu plakat... nebo možná jsem už všechny slzy v sobě vyplakal. Neměl jsem chuť křičet, nadávat ani zoufale prosit... protože můj hlas už mě dávno opustil. Nebylo to sice až tak dávno, ale dokonce i ta jedna noc, kterou jsem musel strávit tady a sám, pro mě byla nekonečným utrpením. Bez ní.
Věděl jsem, že už nemám moc času, ale dál jsem jenom tak seděl. Nezajímalo mě to, všechno mi bylo totálně volný, i když to byl její pohřeb a já bych tam měl jít, nepůjdu tam. Už jsem se rozhodl.

Když jsem byl malý a začínal v akademii, otec mi vyprávěl o velkých a slavných Shinobi, kteří mnohokrát zachránili jiným životy a kteří mnohokrát zachránili svět. Potom vstal a z vršku skříně mi podal nádherný dlouhý meč, oprášil pochvu a potom ho z ní vytáhl. Meč měl ostrou čepel a otec tomu říkal Katana. Možná, kdybych tehdy věděl, co tahle zbraň dokáže, nikdy bych ji nevzal do ruky, ale já ji v tu chvíli tolik obdivoval! Bylo to něco zakázaného, něco co leželo na skříni dlouhé roky, než se otec rozhodl, že mi to dá. Možná, kdybych už tehdy ve svých dětských letech nebyl uvnitř sebe ten tvrdý chlap, který miluje výzvy a obdivuje ninji, tak bych nikdy nenosil na své hrudi břímě smrti.
A možná ne.

Teď, když už jsem vyrostl z dětských her a dokonce i z akademie, teď, když už jsem si prožil to, o čem jsem tehdy, když jsem poprvé držel Katanu, snil, si připadám prázdný. Veškeré moje ideály o životě Shinobiho se rozplynuly. Poprvé, když jsem v boji přišel svojí vinou o pravou nohu a podruhé, když mou vlastní zbraní, v mém domě, před mýma očima, zabili ji. A já, mrzák, jsem nemohl nic udělat.
Vždycky jsem snil, že budu jednou uznávaný, silný a ostatní se mě budou bát. Co se ale nestalo, ještě jsem nebyl ani Jouninem, ještě jsem ani nedostal žádné prcky na starost a už jsem udělal dvě největší chyby ve svém životě. Teď nemám nic. Už nikdy nemůžu být obávaným Shinobim, už nikdy si nemůžu splnit sen. Ztratil jsem dokonce i tu nejdůležitější ženu a teď jsem sám, bez životního snu, bez rodičů, kteří mi uměli pomoct, a bez té, která mě milovala i jako mrzáka.

Probudil jsem se do ranního slunečného dne, pro jiné jistě nádherného, pro mě byl ale dnešek utrpením. Srdce mi divoce bilo a uvnitř to ve mně všechno vřelo. Byl jsem si vědom toho, že jsem všechny zklamal, ale nejvíc jsem zklamal sebe. Ale taky jsem věděl, že život není jednoduchý. Život je o tom, že člověk něco nalézá, ale zároveň pro to, aby to nalezl, musí taky něco ztratit a já jsem ztratil všechno. Život není jednoduchý, je těžký.
A život Shinobiho třikrát víc.