Akatsuki a velká voda 1/2

Jednoho dne se všichni probudili a uviděli, že celá země je pokrytá vodou. Bylo zaplaveno vše, louky, pole, domy a dokonce i základna Akatsuki. Ti, si však ještě pořád užívali zasloužený patnácti-hodinový spánek a o ničem zatím nevěděli.
První se probudil jako obvykle Kisame. Protáhl se, kouknul po spícím kamarádovi, který si cucal palec a vydal se na každodenní cestu do koupelny za vanou, ve které se může alespoň trochu odreagovat.
Jako každý den sešel schodiště, jako každý den prošel okolo kuchyně a jako každý den minul okno a pokračoval do koupelny. Dnes ale nebylo vše jako obvykle, protože jakmile prošel kolem okna, všiml si, že tu je něco jinak.
,Hele voda!‘ pomyslel si radostně a promnul si víčka, aby zjistil, zda ještě pořád není ponořen ve snu, protože tak velký bazén ještě v životě neviděl.
Když zjistil, že se mu to opravdu nezdá, radši se zašel přesvědčit ven.
Jakmile otevřel vstupní dveře, navalila se do předsíňky voda. Kisamemu se rozsvítila očička štěstím. Opravdu to byla ona životodárná tekutina!
,,Vódááá!“ zařval a celá skrýš se zachvěla v základech. Všichni, co doposud spali pokojným spánkem, byli nuceni se probudit.
*Á! POMOC - SENPAI!*
,,Kisame co tu ku*va řveš?“ zařval na něho Hidan, který se z šoku vzpamatoval jako první.
,,Panebožé, Kisaméé to nemůžéš respektovat soukromí normálních lidí?!“, zaječela svým nesnesitelně pisklavým hláskem Konan.
„KDO to byl? KDO to kur*a byl?! Já tě najdu, ty zmetku, a rozbiju ti dršku, že tu svou hubu už neotevřeš! Neser mě kur*a!“ šlo slyšet z Hidanova pokoje.
„Hidane nemůžeš prosím trošku ztišit své výjevy?“ rozzlobil se Kakuzu, který měl tu smůlu, že s ním sdílel pokoj.
„Asi jsem přišel o ušní bubínky Konan,“ řekl trochu zvýšeným hlasem Pein, protože si nebyl jist, zda opravdu o sluch nepřišel.
Konan začala něco nesrozumitelného mrmlat a hned přiskočila svému příteli na pomoc.
,,Vodá,“ řval pořád Kisame na celé kolo, ihned se ponořil do osvěžující vodičky a začal se šplouchat.
„Jé, ahoj Tobi!“ pozdravil rozjařený Kisame očividně se topícího Tobiho a podplaval ho.
,,BLUP, BLUUUP,“ zmohl se na odpověď Tobi.
„Zajímavý názor,“ odpověděl Kisame a plul dál potopenou krajinou.
„Co se to zase děje? “ vyštrachal se konečně ze svého pokoje Zetsu a zmateně koukal po okolí.
„Deidaro!! To ty jsi vyhodil ten barák do povětří?“ začal Sasori naštvaně kopat do svého pošetilého kamaráda, který si myslel, že umění je výbuch.
„Co? Co? Co se stalo?“ probouzel se blonďák z hlubokého spánku.
„To si nebyl ty?“ podíval se Sasori zaraženě na Deidaru a ihned začal dělat, že to nebyl on, kdo do něj ještě před chvílí kopal.
„Ty jsi do mě kopl?“ hodil po Sasorim vražedným pohledem.
„Néé, vůbec“ řekl spěšně Sasori a urychleně se odebíral do kuchyně.
„Počkej!“ zařval za červenovlasým mladíkem Deidara a snažil se vstát z postele, aby si mohl do svého ,mistra‘ taky kopnout.
Mezitím se Peinovi vrátil sluch a problémy měla teď pro změnu Konan. Hidan totiž zjistil, že to byla ona, kdo na něj zařval to nepřípustné slovo a za to jí teď dával co proto.
Itachi se konečně probral a oči mu červenaly rozhořčením, jelikož se kvůli nějakému deb*lnímu žralokovi nemohl pořádně vyspat.
„Já mu ukážu, co to je za osud, být rybou!“ zařval Itachi a začal hledat Kisameho, aby mu ukázal jeho brzkou budoucnost.
„Juchů! Konečně někomu rozmlátí hubu! Všichni sem, Itachi se chystá učinit velký čin!“ zaradoval se nad takovouhle novinou Hidan a přestal tlouci Konan. Místo toho zaujatě sledoval Itachiho, který právě zběsile prohledával pokoje.
„Itachi se zbláznil?“ zašeptal svou otázku pln obav bílý Zetsu černému.
„Už to tak vypadá,“ povzdychl černý Zetsu a malinko se pousmál, „Ještě ho teda chvilku potrápíme.“
Když asi po čtvrt hodině pořád nemohl Itachi Kisameho najít, Zetsu se k němu pomalu přišoural a zašeptal mu do ucha: „ Možná by bylo lepší jít hledat Kisameho ven, myslím, že ryby mají rády vodu.“
Itachiho tvář začala měnit barvy takovou rychlostí, že ti, co ho znali by to do něj ani za mák neřekli. Právě nabírala lehce nafialovělou barvu, když bílý Zetsu položil tu nejnemožnější otázku na světě.
„Jsi naštvaný Itachi?“
„Ne, vůbec nejsem naštvanej,“ vyjel na něj Itachi a nabral růžovou barvu, „jen nechápu, proč ste ku*va museli čekat takovou dobu, než ste mi řekli, kam se ta hnusná modrá ryba, nebo co to je, zašila!“
„Hele klid, teď se jí docela podobáš,“ ozval se odněkud, naprosto klidný hlas.
Itachiho kůže zezelenala, takže vypadal jako přerostlý meloun. Pomalu se otočil ke vstupním dveřím a vyšel jimi na zatopenou zem hledat Kisameho.
Deidara mezitím vzdal hledání Sasoriho, protože zapomněl co mu to vlastně červenovlasý mladík provedl. Zato začal věnovat zvýšenou pozornost Tobiho nepřítomnosti. Najednou mu totiž přišlo, že ho někdo delší dobu neupozorňoval na věci smyslu: ,Kisame plave, protože je ryba‘ nebo ,voda je mokrá, tak si dávejte pozor‘.
„Neviděl jste někdo Tobiho?“
„Ne,“ pronesli sborem Deidarovi kamarádi, kterým očividně ani přinejmenším nechyběl.
„To je divný, většinou je to totiž on, kdo mě probudí...“
Deidara se začal procházet po domě a hledal zatoulaného Tobiho. Jelikož ho nemohl nikde najít, musel jít ven, ale to byl menší problém. No možná trošku větší než malý, ale problém to byl. Venku totiž bylo mokro, no kdyby jenom mokro, popravdě řečeno tam byly záplavy a záplav se náš Deidara dost solidně bál. Sklonil se tedy k jedinému co mohl, přemlouvat ostatní, aby šli ven místo něj.
Nikomu se však nechtělo zachraňovat Tobiho a všichni byli rádi, že mají alespoň trochu klidu, kdy nikdo nikam nepadá, nezalívá se a pak nesahá do zásuvek, aby si ho někdo všiml. Zkrátka, že nikdo nikoho neotravuje. Deidara tyto činnosti zažíval tak dlouho, že se staly jeho potřebou a teď si uvědomoval, že bez nich nedokáže žít. Vody se ale bál a tak mu nezbylo nic jiného než se obejít bez svého malého, otravného kamaráda. Šel tedy nazpátek do svého pokoje a zkusil se zabavit jinak. Sedl si tedy za stůl a začal něco zběsile čmárat na kus papíru.
Zatímco se Deidara snažil najít Tobiho, Itachi měl jiné plány. Loudal se promočenou krajinou a snažil se najít Kisameho. Za tu dobu co se ho pokoušel najít, se mu do obličeje vrátila zase jeho přirozená barva a oči už také vypadaly docela normálně.
Jak se tak procházel, všiml si něčeho, co bylo o mnoho zajímavější než Kisame. Na hladině, asi dva a půl metru od něj, se ve vodě sotva po kolena vznášelo něco, co se docela dost podobalo zmuchlanému Tobimu. Na sobě to mělo nějakou zmuchlanou černou látku a místo hlavy oranžovou kouli. Jakmile si to Uchihy všimlo, vyskočilo to nad hladinu a postavilo se to proti němu.
,,Itachi! Tobi vás našel. Tobi je hodný kluk,“
Víc však už nestačil říct. Itachi se otočil a uháněl neznámo kam, hlavně, aby byl co nejdál od podivně vypadajícího kamaráda. Tobi se ale nenechal jen tak odstrkovat, a proto se za utíkajícím mužíkem svižným tempem vydal.
,,Co to tam zase ti pitomci dělaj?“ zamýšlel se nad počínáním Tobiho s Itachim Hidan, který byl nalepený u okna, protože nechtěl přijít o to, jak to nakonec s Kisamem dopadne. Teď však koukal s vyvalenýma očima na to, jak Itachi zbaběle utíká před Tobim.
,,To snad nemyslí vážně!“ rozkřikl se na celou skrýš, když se Itachi snažil dostat na střechu, aby Tobimu unikl.
,,Ještě ty začínej,“ ozval se polohluchý Pein.
,,Tak se na něj podivej, lítá tam jako kdyby měl za zadkem meteorit.“
,,Já myslel, že fandíš Itachimu,“ podivil se Pein, který si myslel, že boj mezi ,žralokem‘ a Uchihou už započal.
,,Jasně že fandim, když se o něm říká jak je silnej, ale koukám, že je to debilovina, když se bojí Tobiho!“
,,On nebojuje s Kisamem?“
,,Ne. Cestou narazil na Tobiho.“
,,Koukejte co sem vymyslel!“ řekl rozradostněně Deidara, když sešel dolů po schodech a energicky ukazoval svým přátelům obrázek, který tak pilně čmáral.