Tohle byl osud 01

Bylo krásné jarní ráno a ve vesnici byla příprava každoroční jarní poutě v plném proudu. Loudavým krokem jsem procházela kolem stánku, které připravovali mojí přátelé.
„Sakuro, tady jsi,“ řekl můj nejlepší kamarád a týmový partner, „hledal jsem tě.“
„Ahoj Naruto,“ usmála jsem se, „ zaspala jsem a neslyšela jsem tě zvonit.“
„Fajn, fajn. Tak pojď, musíme vymyslet něco na stánek, protože Sai je na to úplně levý.“
Znovu jsem se usmála a šla pomoct. Náš stánek byl uprostřed celé poutě, takže musí vypadat co nejlíp, páč na něj všichni uvidí. Snažila jsem se dávat všechny dekorace, aby to vypadalo dobře, ale ani jednou se mi to nelíbilo.
„Tady je moc kytek Sai,“ kritizovala jsem práci.
„Ale mě se to tak líbí,“ odporoval mi a to mě dost naštvalo. Snažila jsem se mu vysvětlit, že je to přeplácané, ale on si stále stál za svým.
„Sakra Sai, takhle to prostě nebude, chápeš?“ zakřičela jsem naštvaně a kytky strhla dolů. Všichni přítomni se na mě podívali a začali se pochechtávat.
„No super,“ pomyslela jsem si.
Den pro mě byl dlouhý a únavný, ale to ještě zdaleka není všechno.
„Jdeme na rámen?“ zeptal se mě Naruto.
„Nemůžu,“ začala jsem, „musím do nemocnice.“
„Aha, tak nic. Zeptám se Kibi a ostatních,“ zasmál se.
A teď mě něco napadlo. Tak jsem svou myšlenku ihned řekla nahlas: „Naruto, myslím, že by Hinata šla s tebou ráda.“
„D-dobře, já se ji zeptám,“ řekl zmateně.
Kývla jsem hlavou a hned jsem utíkala do práce.

Sasukeho pohled:
Sledoval jsem trénink svého týmu a přemýšlím jak jsem mohl skončit tady s nimi. Když jsem odešel od Akatsuki , tak jsem sám začal plánovat zničení Konohy. Nemůže to být tak těžké pozabíjet pár ubožáků, kteří si hrají na ninju. Měl bych se jít aspoň nenápadné podívat jak na tom jsou.
„Zítra vyrážíme na novou misi,“rozkázal jsem a seskočil ze stromu ze kterého jsem vše sledoval.
„O co jde Sasuke?“ zeptal se mě Suigetsu.
„Půjdeme se podívat jak na tom je naše milovaná Konoha,“ řekl jsem jim a začal jsem jim popisovat na koho mají dávat pozor a s kým můžou normálně mluvit.
„Co Uzumaki?“ připomněl Juugo, „a ta holka s tvého týmu?“
„Na Naruta si dávejte radši bacha a Sakura…“ odmlčel jsem se, „ta je snad slabší než pětileté dítě.“
„Takže zítra ráno vyrážíme.“ Ukončil jsem rozhovor a šel jsem si přichystat pár věcí na cestu.

Druhý den
Cesta do Konohy nám bude trvat maximálně dva tři dny. Udával jsem jim co nejrychlejší tempo a přestávky jim dával jen zřídka. Na noc jsem zavelel k utáboření.
Hned ráno jsme vyrazili stejným tempem a večer jsme byli nedaleko brány Konohy.
„Nikdo nás nesmí poznat, takže si změníme podobu a chakru,“ dával jsem jim instrukce a znovu připomínal na koho dávat pozor.
„Budu mluvit jen já, nikdo jiný,“ připomněl jsem jim a vyrazili jsme k bráně.
Dneska mám štěstí. Oni si spí, kdyby někdo vnikl do Konohy nikdo by o tom nevěděl. Kývl jsem na svůj tým, ať jdou za mnou a mířil jsem k Uchiha sídlu.
„Páni tady si bydlel?“ zeptal se Suigetsu a rozhlížel se jestli tu zbylo ještě něco kromě hlavní budovy. Všude byly, ale jen trosky.
Vítr se zvedl a ke mně přilétl nějaký papír. Zvedl jsem ho a chtěl jsem ho pokrčit a vyhodit, ale Suigetsu mi ho vytrhl z ruky. Probodl jsem ho vražedným pohledem.
„Jarní pouť?“ četl a zasmál se.
„Kdy je?“ vyhrkla Karin a vytrhla Suigetsovi z ruky.
„Zítra v 15:00,“ zašklebila se, „ půjdeme tam?“
„Jo,“ odseknul jsem a vydal se do domu.
Ani jsem se neohlížel po domě a hned jsem šel do svého bývalého pokoje a lehl jsem na postel a v zápětí usnul.
„Hej Sasuke, vstávej jsou dvě hodiny a třicet pět minut,“ budil mě Suigetsu, „mohli bychom vyrazit,“
Ve tři jsme už byli v ulicích Konohy, které byli přeplněné lidmi.
Najednou do mě něco narazilo.
„Omlouvám se, spěchám a nedívala jsem se na cestu,“ řekla dívka která do mě narazila. Podíval jsem se na ní a poznal jsem Hinatu Hyugu.
„V pohodě,“ řekl jsem a chtěl jsem jí dál. Ale zastavil mě rozhovor Hinaty a nějakého kluka.
„Neviděl jsi Sakuru a Naruta? Nemůžu je nikde najít?“ stěžovala si mladá Hyuga.
„Co já vím kde zas jsou…taky by mě zajímalo kde se zas loudají nakonec budu u toho stánku stát sám a že prý týmová práce,“ mluvil ten kluk potichu. Pravděpodobně to bude ten kluk co má nahradit mě.
„Všechno co jsem udělal tak se Sakuře nelíbilo, takže já už ji na to kašlu,“ zvýšil hlas.
„No dobře zkusím je najít sama,“ špitla Hinata a utíkala.
Pokračovali jsme dál a tentokrát jsem narazil do někoho já. Osoba do které jsem narazil to pravděpodobně nečekala a spadla na zem.
„Au, nemůžeš dávat pozor?“ rozčilovala se…. Sakura?
„Ty dávej pozor,“ ušklíbl jsem se.
„Bože, vy nejste zdejší že?“ utočila na mě.
„Proč se jako tak blbě ptáš?“ řekla Karin s posměšným podtónem.
„Protože tady jsou lidí ještě vychování,“ postavila se a změřila si mě pohledem. Musím říct, že vyrostla, ale otravná je pořád stejně.
„Sakuro,“ křičel na ni Uzumaki.
„Naruto,“ usmála se na něj a hned mu dala pohlavek.
„Pane Bože, za co to bylo?“ ptal se naštvaně a já jsem to pohrdavě sledoval.
„Za prvé….“ Začala ta malá otrava a já se vydal dál rozhlídnout po té stupidní pouti.
„Hej, nebyl to tvůj tým?“ zeptal se Juugo.
„Jo,“ zasyčel jsem skrz zuby.
„Páni ta růžovka byla kočka,“ řekl Suigetsu a já ho znovu probodl pohledem a on sklapnul.

Sakury pohled:
„Kdo to byl?“ zeptal se mě Naruto po tom co jsem do něj přestala hučet za co jsem mu dala pohlavek.
Pokrčila jsem rameny a vydala se ke stánku. Měla jsem pocit, že toho kluka který mě srazil na zem znám, ale nevěděla jsem odkud bych mohla. Stoupla jsem si za pult stánku a sledovala všechny lidi jak se baví a děti si dělají naschvály s příšerkami, které prodávala Hinata s jejím týmem. Pořád jsem přemýšlela nad těmi lidmi, které jsem před chvíli potkala. Sasuke. Proběhlo mi hlavou. Hned jsem zakroutila hlavou, ale jakmile jsem je uviděla znovu a viděla jak zvláštně se chovají…byli nějací podezřelí.
„Pohlídej to tady Naruto,“ řekla jsem a vydala jsem se ze stánku za neznámýma. Mířili k Uchiha sídlu pomalým krokem. Když byli u hlavní budovy kde bydlela hlavní větev klanu zastavili.
„Snad nás nesleduješ?“ zeptal se kluk, který mi připomínal Sasukeho. Z jeho hlasu mi teď proběhl mráz po zádech.
„Jak bych mohla,“ odpověděla jsem ironicky a pokračovala, „Kdo jste?“
„Co ti je do toho náno jedna!“ Křičela na mě dívka. Na chvíli jsem se zarazila a sledovala je.
„Sasuke,“ řekla jsem pohrdavě, „myslela jsem, že zrovna ty si budeš dávat větší pozor aby tě někdo nepoznal.“
Tvrdě mě přirazil ke zdi a já bolesti sykla.
„A co s tím hodláš dělat?“ řekl chladně a byl u mě nebezpečně blízko.
„Řekla bych, řeknu to Tsunade, ale to by udělalo pětileté dítě,“sípala jsem.
„Správně, chytrá holka,“ řekl a udeřil mě do hlavy a já ztratila vědomí.