Sama

Sama. Ten pocit mne naprosto odzbrojil. Už nezbývá nikdo. Všichni ostatní o mně nic neví, míjí mne jako včely uschlou kytku. Cítím, že se mi podlamují kolena, ale nedbám na obecenstvo kolem. Nebrečím, protože zkušenost mne přesvědčila o tom, že slzy mi nikoho z nich nevrátí, i kdybych ještě nějaké měla. Mělo by pršet, v každém smutném příběhu prší, tak proč je dnes horký, slunečný den?! V mém životě prší poslední dobou pořád. Uschlá kytka se zlomila ve větru.
Všichni už odešli, ale hrob naštěstí ještě nezasypali. Tiše seskakuji do jámy a otvírám rakev. Vím, že je to jen kulisa, protože jeho tělo je nenávratně pryč, ale i tak ve mně zbývala špetka naděje. Zvedám hlavu k obloze a koutkem oka zahlédnu tvou rostoucí tvář na skále. Tvůj úsměv tu bude věčně. Teprve teď začínám brečet. Matně si uvědomuji, že někdo kvílí, ale nedokážu si přiznat, že tento zvuk vyšel z mého hrdla. Asi po hodině začíná pršet, ale déšť už mi není zapotřebí, skropila jsem tu rakev dostatečně sama.
Po nějaké době se zvedám, aby měli šanci tu jámu zasypat před setměním. Odemykám dveře od svého bytu, aniž bych si vzala klíče zpět a pokračuji prostě dál, co by mi taky mohli vzít. Pár lahví saké, maximálně truhličku cenností. Pokračuju rovnou do postele, dnes by můj žal neutopilo ani moře alkoholu. Vztekle házím do koše rámeček s tvou fotkou, netrhám ji, protože je mi jasné, že zítra ji vrátím zpět na noční stolek, aby mi tě připomínala, kdysi jsi mne měl rád, vzpomínáš?
Sakra, proč jsem ti to jen dovolila? Předem bylo jasné, že to je konečná pro všechny, co by to zkusili, ale ty ses obětoval. Máš pravdu, možná je lepší zemřít v boji, než sedět v koutku a bát se smrti jako já. Prý, pak člověk zůstane až do smrti mladý, což je logické, nikdo z nás shinobi se nedožije moc vysokého věku. Říkal jsi mladý, ale ty jsi byl vždycky děcko s fantazií a odhodláním. A to tě taky zabilo, zjevně jsi zrovna neměl nikoho, kdo by tě krotil. Vlastně, máš docela štěstí, že tu není tvé tělo, dala bych ti takovou ránu, že bys byl rád, že už jsi mrtvý. Neubráním se drobnému uchechtnutí – asi ze mne opravdu stává blázen.
Ale ani já jsem někdy tvé nadšení nebyla schopna zklidnit, bylo to prostě nakažlivé. Vidím to jako dnes, mé poslední opojení. Odedneška se nechám opít pouze alkoholem, ale ty jsi dokázal přesvědčit úplně všechny. Kdo to kdy viděl, aby se hokage pouštěl do takového hazardu se životem?! Nakonec ani ty jsi na to neměl.
Naše poslední setkání… Zvu tě domů na ramen. Jako kdybych tě nějakým kouskem připálených nudlí, které s Teuchiho kuchyní nemají společného zhola nic, mohla zastavit. Sedíme nakonec bez večeře, protože jsem ji stejně jako pokaždé naprosto neschopná nedokázala ani uvařit a snažíme se vyprázdnit jednu z flašek saké. Doufala jsem, že třeba v opilosti se nakonec poddáš mým prosbám a zůstaneš doma.
Usínám v hlavě s jedinou myšlenkou: Naruto-baka, uvědomuješ si vůbec, jak strašně všem chybíš?