Jak Zvučná ke jménu přišla

Jednoho báječně temného odpoledne, kdy velikost kapek zakrývala samotný déšť, se sám mistr výslechu právě věnoval vývoji nové mučící techniky. Avšak tentokrát byl z potřeb ukojit svůj patologický sadismus vyrušen hlasitým bušením na dveře.
„Ibiki, honem otevři!“ vřískali Izumo s Kotetsu jako by jim šlo o život.
Než se Ibiki stihl probrat z rozkoše, již nebylo třeba otvírat. Ve dveřích zlověstně křuplo a rozlétly se. Chlapci nečekali na pozvání a celí udýchaní vpadli dovnitř.
„Šéfe, musíte jít hned s námi!“ hulákali jeden přes druhého. „Tsunade si postavila saké na právě příchozí dokumenty a prý ho nesundá, dokud neuspokojíte její žízeň!“
„Žízeň? Vypadám snad jako výčepní?“ zařval dobrosrdečný lidumil vzteky bez sebe.
„Ne-ne-ne!“ vykoktal ze sebe Kotetsu
Izumo dokončil: „Tsunade chce, abyste uspokojil její žízeň po informacích, prý má žhavou stopu.“
„Stopu? Jakou stopu? Z vás to leze,“ pronesl podrážděně a bez špetky zájmu.
„To nám neřekla, prý bychom to akorát tak všude rozkecali. Prosíme, šéfe, pojďte honem nebo se Tsunade rozčílí,“ škemrali s pohledem malého štěňátka.
„Tak jo, jděte napřed, za chvíli jsem tam. Nejdřív tu po vás musím uklidit. No koukejte nejenom, že jste mi vyrazili dveře, ale navíc jste mi promáčeli podlahu, teď se mi to celé zkroutí!“ zkroušeně civěl na dvě blátivé louže na krásném dubu.
Kotestu s Izumou zavětřili čas zmizet.
„Já bych se na to nejraděj!“ zahodil Ibiki vzteky hadr, vzal si kabát a vyrazil vstříc nelítostné vichřici a krutému dešti.
Promočený na kost dorazil do výzvědného centra. Když spatřil posměšné úšklebky nezdárných podřízených, sjel je ostrým pohledem, důležitě si odkašlal, aby dodal situaci vážnosti a prohlásil: „Sakra, venku je takovej vichr, že mi trvalo hodinu, než jsem se sem doplazil!“
Jeho výmluvy na nepřízeň počasí mu však nikdo nezbaštil, všichni dobře věděli pravý důvod zpoždění. Ibiki totiž dostal k narozeninám novou sadu kunaiů. Velice rád se kochal zvrhlými představami, jak jimi oslňuje Anko na rande.
Dotčení podřízení nevraživě zírali na přítomné ANBU a tiše jim záviděli, jejich smíchy zkřivené obličeje, alibisticky skryté pod maskami. Šéfa, který měl náladu, jako by právě rozsedl obzvláště pichlavý kaktus, kterému se tam náramně zalíbilo a ne a ne ho přesvědčit, aby odtamtud vypadl, si nechtěl rozházet nikdo. Proto v místnosti nastalo tuhé ticho, do kterého se se vší vervou zakousl řev z cely předběžného zadržení.
V čekárně, jak tomuto místu říkal náš známý sadista, tedy, velevážený zastánce lidských práv a svobod, bylo již připraveno pět osob, tedy spíše kreatur k rychlé spotřebě. Jejich nervózní poposedávání sem a tam jako herci před premiérou, vykouzlilo na Ibikiho půvabně zjizvené tváři zvrhle blažený úsměv. V zápětí se však z jeho nitra ozval skřek postřeleného jelena v říji, když spatřil barvami hýřící pětici neznámých individuí, která podle velké Tsunade mají co sdělit, i když to nevypadalo, že by se jim zrovna chtělo.
„Tak co to tu máme?“ otázal se blonďáka natěšeného jako by právě dostal novou hračku.
Poskok ho však nevnímal, jen zíral na těch pět ubožáků jako hladový pes na kořist, dokonce i stejně slintal.
Ibiki využil situace.
„En-ten-tý-ky-dva-špa-...“ jednou v životě si chtěl vybrat svého pacienta na preventivní prohlídku hlavy sám, avšak jako vždy mu jeho potěšení zkazil věrný pomocník Inoichi.
Probral se z transu, utřel si sliny a na svém sněhobílém obličeji vytvořil důstojný výraz.
V hlavě mu však jelo: „Vypadá to, že si toho nevšiml, snad je to v pohodě."
Když si konečně uvědomil co Ibiki právě páchá, duchapřítomně zaječel jako blondýnka, jíž se právě ztratila milovaná čivava.
„Ibiki!“
Poté ukázal na muže ve fialovém tričku s oranžovým límečkem. Celou hrůznou kombinaci barev podtrhovaly sytě zelené kalhoty. Vlasy měly prapodivný tvar a barevnost široké škály pastelek.
„Tsunade chce být u jeho výslechu. Přijde do dvou minut.“
„Tsunade? Proč?" Ibiki z toho šoku začal mutovat. Když se vzpamatoval, zaskřípal zubama a jen pro sebe si zamumlal: „To tej starej vykopávce nestačí, že mě sem vytáhla v takový slotě, ještě hodlá prudit při práci.“ Znechuceně si odfrkl.
„Protože je sama chytila, v jednom baru ve městě, eee, jak se jenom jmenovalo, no tam jak tam byl ten punk fest. Vsadim se, že tyhle k nim taky patří, ale Tsunade tvrdí, že ne, dokonce mi ani neprozradila, o koho vlastně jde." chytila se dychtivě slova blonďatá vlezdop***lka.
„No tak jdem na to,“ pronesl mučitel, protáhl si ruce, slastně se usmál a chňapl kanárka za podpaždí. Užuž nakračovalo komické trio do místnosti s velkou trojkou, když v tu ránu je zaslepila oslnivá růžová záře, tak oslnivá, že nikdo nedokázal určit odkud vlastně vychází.
„Ibiki-saaan,“ ozval se Sakuřin něžný uširvoucí hlásek. „Tsunade-sama chce, abych se také zúčastnila výslechu. Přijde do pěti minut.“
Ibikiho ramena se otřásla. Věčně podnapilou Tsunade ve své nejoblíbenější místnosti upřímnosti ještě snese, ale tohle? To už je moc i na mistra.
Ibiki dostal šok a posléze amok. „Dop***le, z tady toho chlapa to táhne jak z likérky, já sám už jsem snad přiopitej a to nás čeká několik hodin práce a milostpaní Pátá si dává načas! Kde sakra je? Inoichi říkal za dvě minuty, ty teď říkáš za pět, to už je sedm!“ procvičoval si v čiré hysterii kupecké počty. Pro samou zlost si ani nevšiml, že by za chvíli nemuselo být koho vyslýchat. Chudák zajatec si připadal jako na horské dráze, Při Ibikiho rozmáchlé gestikulaci se ocitl v jednu chvíli téměř u stropu, v druhou se válel téměř na zemi, v jiné s ním třískl o zeď.
Když Inoichi zmerčil hadrovitý stav adepta na výslech, duchapřítomně zaječel: „Ibiki! Co to děláš, seš normální?"
Bohužel šéf se příliš rozjel a na slova svého poskoka nereagoval, proto mu Inoichi skočil na záda a započal ho systematicky škrtit. Ibiki zrudl jako rajče a konečně pustil chlápka, kterému nyní alespoň něco ladilo s jeho kusem oděvu, a to byl jeho sytě zelený obličej.
"Heh!"
V pudu sebezáchovy ze sebe všebarevka vychrlil: „Pokud vám můžu radit, nejdřív vyslýchejte tu zrzku, ví toho nejvíc.“ Šibalsky zamrkal a omdlel.
Inoichi s Ibikim na sebe hodili tázavé pohledy: „To je ženská?“
„No a co bych asi tak měla bejt, vy pitomci?“
Naše udatná dvojice nereagovala na urážky, bylo to pod jejich úroveň.
Po krátkém zamyšlení pronesli téměř zároveň: „Proč ne, tenhle se stejnak hned nevzpamatuje a Tsunade přijde taky kdoví kdy.“ Naráz obrátili oči v sloup.
„Ty kreténe kostnatej!“ pokračovala rudovláska, ale všichni byli příliš zdeptaní, aby jejímu hulákání věnovali pozornost. Venku se déšť proměnil ve sněhovou vánici a cesty v nablýskaná kluziště. Inoichi posmutněle pohlédl z okna a představoval si, jak se klouže po namrzlé silnici a hází po svém nerudném šéfovi mokrý sníh.
Ze snění ho probralo Ibikiho něžné zacloumání. "Nespi, máme tu ňákou prácičku!" vřískal podrážděně, protože moc dobře věděl, že než se odtud dostanou, bude z toho krásně bílého sněhu tak akorát břečka a tu Inoichimu za kalhoty nenasype.
Popadl zrzku, rázně jí dovláčel k židli, na kterou s ní hodil jako s pytlem brambor.
„Tak začnem, ne?“ zavelel rázně.
„Jméno!“
„Jak jméno, ty mi chceš říct, že nevíš, kdo já jsem?“ vřískala nepříčetností.
„Ano. Přesně to chci říct a nevejskej mi tu. Na to tu mam tudletu půvabnou blondýnku,“ zpražila ji zjizvená tvář a mrkla na Inoichiho.
„Já jsem Tayuya! Ta-yu-ya! Zapamatuj si to dobře, ty kulturní negramote!“ vřeštěla, až z toho poskakovala na židli.
„Tayuja? Neznám,“ přemýšlel nahlas.
Zrzka vzteky zrudla: „Jak neznáš? Já jsem Tayuya z kapely Zvučná čtyřka!“
„Zvučná čtyřka? A není vás náhodou pět?“ pronesl nechápavě Inoichi.
„No jasně, že je nás pět! To je pro zmatení nepřítele!“
„Co to ta holka mele, jaké matení, jakého nepřítele?“ letělo oběma v mozcích.
„A kde všude už jste koncertovali?“ tázal se zvídavě blonďatý manekýn.
„No díky té vaší blondce ještě nikde. Přišla v hospodě k našemu stolu, vybalila karty a že si zahrajeme. Nudili jsme se, tak jsme kývli. Jenomže tohle bylo snad nudnější, než to posedávání a čumění na dno prázdné sklenice. Ta ženská to vůbec neuměla a nám už docházela trpělivost. Proto jsme koukali co nejrychlejc jí obrat o všechny prachy. Jenomže ona se pak vytasila s tím, že je konožská Hokage a co jsme si to vůbec dovolili. No a tak nás hodinu před naším prvním koncertem odtáhla sem. k***a, vždyť tam na nás čekal plnej dům důchodců a mi místo toho tvrdneme tady!“ zatínala vzteky pěsti.
Sakura zapisovala tak rychle, až od samého tření tužky vzplanul papírový protokol a zatímco se nezkrotné plameny snažila umlátit vlastním mohutným čelem, vznesl Inoichi zákeřný dotaz: „A na co hrajete?“
Bohužel tah na bránu nevyšel, Tayuya se líbezně usmála a s noblesou sobě vlastní, laskavě odvětila: „Já na flétnu, Kidoumaru na varhany, Jiroubou na tamburínu, Kimimaro na triangl a chrastí při tom kostma a Sakon a Udon zpívají.“
„Hem, takže chrámový chór,“ Ibiki se zamyslel a pokračoval v krasojízdě svého bleskového uvažování: „Ale to je vás málo, ne?“
V tu chvíli mu to došlo: „Kolik vás vlastně je? Jmenujete se Zvučná čtyřka, tvrdíš, že je vás pět a vyjmenovala si šest lidí. To je podezřelé, to se musí prošetřit.“
„Dop***le, jakej chór? Jak málo, jak čtyři pět šest?!“ Její jekot začínal nabírat grády. „My jsme punkeři! Je nás pět, Udon a Sakon jsou jeden.“
„J-j-j-jsou jeden?“ vykoktal ze sebe zmatený Ibiki.
„Jo, jeden!“ zaječela a navztekaně udeřila pěstí do stolu.
„Haaaa!“ zařvala náhle Sakura, jejíž obličej připomínal steak medium: „Už vím, kdo jste! Vy jste Zvučná čtyřka od Orochimara!“
Tayuya zfialověla zlostí a mohutně zafuněla, až z toho Ibikimu uletěl šátek kamsi do temného kouta. „O Orochimarovi vůbec nemluv, to kvůli němu jsme si našli tenhle vedlejšák, ten zmetek nám vůbec neplatí!“ praštila pěstí vzteky do stolu. „A víte, co nám řekl, když jsme konečně po usilovném přemýšlení dospěli k našemu názvu? Že tak pojmenuje svojí vesnici. Prý je to takové zvučné Zvučná, bastard jeden,“ ulevila si.
V tu chvíli se rozrazily dveře od takzvané čekárny, dovnitř se vecpalo objemné poprsí, za ním dlouho nic a pak se vpotácela silně podnapilá Tsunade.
Zvolala na vyděšené anbu: „Hej, barmane, tuhle rundu platim já!“
Zapotácela se a raději se opřela o futro, aby zamezila pádu. Rozhlédla se a čapla za vestu nejblíže stojícího dozorce.
„Hej pingle, seš hluchej? Říkala jsem, že chci rundu!“
Chlapec s černým čírem zbledl.
Do toho všeho chaosu vpadl Ibiki s Inoichim, aby se podívali, co ruší jejich rozjímání.
Oba též zbledli, když spatřili, kdo vlastně je příčinou nastalého zmatku.
Sakon s Udonem vycítili příležitost a započali zpívat, pokud se to tak dalo nazvat: „Vopijem se, vopijem se. vopijem! Vopijeme mě, vopijeme tebe a lelelelelelele lelelelele a vopijem se vopijem se vopijem…“ a tak stále dokola mučili všechny přítomné.
Kimimaro začal tančit svůj chrastivý tanec a všichni se nenápadně začali sunout k východu. Tsunade mezi tím padla kolem krku Ibikimu a pokoušela se s ním tančit na tu změť uširvoucích zvuků. Inoichi z toho dostal záchvat smíchu, ale hned přestal, když uviděl Ibikiho vražedný pohled. Tayuya se pomalu vyplížila z vyslýchací místnosti, kde Sakura právě přemítala o svém vzhledu a že by jí malá změna neuškodila. Byla tak přílišně zaujatá, jestli je fialový lak zrovna ta pravá volba a jestli to není moc křiklavé, že si nemohla povšimnout, že jí pláchl vězeň. Než se stihl Ibiki vzpamatovat z otřesného zážitku a štafetu Tsunade předat dál, bylo již pozdě. Celá Zvučná čtyřka, tedy pětka, vlastně šestka byla dávno v tahu, ale kromě Ibikiho ta ztráta nikoho netížila, neboť všichni byli šťastni, že zvučný teror utichl.