Pryč!

Otevřely se! Ty dveře, o kterých jsem si vždy myslela, že jsou nepřekonatelné a že mě tu budou držet donekonečna, se právě otevřely! Jen tak! A najednou… najednou tu nebylo nic, co by mi bránilo v bezhlavém útěku.
Přesto jsem ven vyšla pomalu.
Hned po prvním pohledu mi bylo jasné, že moje dveře nebyly žádnou výjimkou. Už teď se to v nepříliš velkém prostoru hemžilo lidmi – anebo aspoň něčím, co vypadalo vzdáleně příbuzné s lidmi. Popravdě, někteří opravdu trochu připomínali prazvláštní zvířata nebo nějaký bestie z podsvětí. Docela mi naháněli strach.
Když potom ten světlovlásek promluvil a všichni se otočili za jeho hlasem, byla jsem mu docela vděčná; aspoň se ty nechutný obličeje ode mě odvrátily.
„Dobře mě poslouchejte,“ no, první příkaz by nebyl zrovna nejhorší. A také ho většina uposlechla snad dřív, než to vůbec řekl. „Pustím vás ven.“
Pustím vás ven.
…ven!
Nejraději bych si nafackovala – ale před tolika diváky raději ne. V cele, nebo jak bych tomu měla říkat, aspoň byla tma a nikdo neobtěžoval. I když tím její výhody beze sporu končily. Opravdu, bylo to nejhorší místo na světě – a čekat, jestli si mě Kabuťák znovu odvede na svoje pokusy, byly ty nejhorší chvíle. Vždycky, vždycky když jenom zamířil mým směrem, začaly se mi klepat kolena a mimoděk jsem se snažila splynout s kamennou stěnou. A to vážně nejsem nějakej strašpytel.
Jo, a právě to byl důvod, proč ty slova na všechny tolik zapůsobila. Všichni se chtěli dostat ven! Všichni chtěli znovu vidět sluneční světlo, jít kam chtěli a hlavně, hlavně už nikdy nechtěli znovu zažít pokusy.
Já jsem nebyla žádnou výjimkou. Dala bych nevím co za to dostat se pryč. Tedy ne že bych toho zrovna v tuto chvíli měla nějak moc...
A proto se ve mně ozval potlačovaný výbuch radosti.
„Ale jenom jednoho.“
No, nevím jak ostatní, ale já to docela čekala. Nějaké to „ale“ přidané za první větu. Nic přece není jen tak, že? Abychom mohli odejít, musíme si to nějak zasloužit. Velmi dobře.
Bělovlásek nečekal na žádné reakce a odešel. Pravděpodobně si byl jistý, že všichni uděláme přesně to, co on chtěl. No, být na jeho místě, asi bych si tím byla stejně tak jistá. Kdo jiný než on mohl tak dobře vědět, jak děsný je pobyt v tomhle… místě?
A tak, přesně jak on naplánoval, se začali všichni okolo mě snažit zabít ostatní, aby tím jedním byli právě oni.
A já taky.
Ne že bych nějak moc věřila ve svou výhru, ale bojovat a zemřít je přece jenom o něco lepší než se jen tak nechat zabít prvním týpkem, co si mě vůbec všimne. Navíc, umřít nebo „žít“ tady už bylo skoro to samý.
Třeba až jednou umřu, dostanu se někam na zelenou louku, kde nebudou žádné stěny. Žádné dveře ze železa, co mně nedovolí jít dál. Jenom zelený trávník táhnoucí se kamsi do dálky. Třeba se budu konečně moct rozběhnout na jakoukoliv stranu, cítit na sobě sluneční paprsky i studený vítr, co mi tady tolik chyběl! No uznejte sami; po tak smutným životě bych si aspoň po smrti něco hezkýho zasloužila! No, jako každý tady.
Několikrát jsem odrazila jakejsi přerostlej nůž, kterým se mě snažila oddělat stejně tak přerostlá příšera. Tak jestli tohle byl člověk, tak já jsem Rikudou Sennin. Asi jsem na tom s těma pokusama nakonec nebyla zdaleka nejhůř; já aspoň stále vypadám jako člověk.
Po pravdě, ani nevím, proč jsem se vlastně tolik bála. O kolik může být smrt horší než tohle? No, jenomže já jsem byla od přírody bojovník. Nedokázala jsem prostě stát a čekat, co za mě udělají ostatní. Čekat na někoho, kdo mně zasadí poslední ránu – a že jich v mým životě bylo víc než dost.
Pak se někdo diví, že pro mě bylo tak těžký čekat kdy Kabuťák přijde s tou svou stříkačkou naplněnou jakýmsi svinstvem, a nemoct s tím nic dělat. Bylo to příšerný.
Rychle jsem uhnula úderu rukou, ale hozený kunai - netuším odkud - už mě zasáhl do ramene. Kdybych byla v nějakým jiným boji, asi bych si řekla, že mám štěstí. Mohlo to přece skončit o dost hůř! Jenomže tady to podle mě byla smůla; když už se mě sakra snažíte zabít, tak aspoň pořádně do háje!
Jenom bylo zvláštní, že jsem necítila žádnou bolest. Že by zvyk?
Další rána přišla do nohy, pravděpodobně někam do oblasti kolena, nejsem si jistá. Zhroutila jsem se na zem. Stejně jako všechno tady v okolí byla nechutná. Nechutná a děsně studená. Pravej opak slunečních paprsků, které na mě určitě čekají kdesi na druhé straně.
Pokusila jsem se vstát – jak jsem řekla, bojovník od přírody – ale dřív, než se mi podařilo nadzvednout se jen o pár centimetrů, mě něco zasáhlo do zad. Předpokládám, že nějakej kunai nebo podobná zbraň. Možná něco ještě nechutnějšího, takže o tom vážně nechci přemýšlet.
Nevím, jak to bylo hluboko, ale přinejmenším krve z něj teda teklo pořádně!
A tak jsem tam ležela, obklopená zvuky boje a čekala na smrt. Smrt, která s sebou přinese velkou zelenou louku s nekonečnými možnostmi. A slunce.