manga_preview
Boruto TBV 07

Exkurze do tmy-Prolog a Poznávání

Exkurze do tmy- Prolog
Každá válka jednou skončí. A i tato válka měla svůj konec. Madara byl poražen a svět se začal vzpamatovávat. Po všech zemích se potulovaly zbytky armády a monster, která náhodou utekla a ve válce nebyla použita. Bohužel, k vzpamatovávání patřilo i to, že se kagové opět dali na sólovou dráhu a zcela zapomněli, že se vůbec někdy spojili.
Generace po nich to samé, ale ani po nějakých třech generacích se nepodařilo zcela nastolit rovnováhu. Náš příběh začíná ve Zvučné vesnici. Tam měla sídlo jedna velice vlivná a bohatá firma. Nesla jméno Ibizo a její šéf se jmenoval Yasuke.
Měl v plánu postavit obrovský areál, který by sloužil firmě po různé účely. Našel ideální místo. Avšak to již bylo zabrané klášterem. A ten jej ani za nic nechtěl prodat. No a co se musí udělat s lidmi, kteří někomu stojí v plánech? Musí se odstranit z cesty.
Bylo provedeno pár útoků, a i když to nebylo jednoduché, nakonec pobili mnichy do jednoho. Yasuke byl spokojen a vyslal svého nejschopnějšího muže, Mirina. Dal mu k dispozici dvacet mužů. Okamžitě se pustili do vyměřování a plánování.
Když přišlo na řadu kopání základů, začalo se o zem lámat nářadí. Zkoumání odhalilo, že je to normální zem, avšak zpevněná energií, která je velmi podobná chakře. Jenom se s ní dá dělat víc věcí. Neprorazilo to nic, dokonce ani Kusanagi meč.
Po tomto pokusu už se zdálo, že je to celé ztraceno. Mirin se ale nechtěl vzdát a začal hledat v archivech chrámu. To co chtěl, našel. Ve schránce hlavního mnicha bylo uloženo několik láhví tekutiny, která tento materiál činila kapalným. Rozprášili ho tedy po celém prostoru a to, co odkryli jim vyrazilo dech. Ukryta před světem, stála tam vesnice.
I nejotrlejším shinobi naskakovala z toho místa husí kůže. Dokonce měli pocit, že je někdo sleduje. Na ceduli bylo napsáno Rinie. Co ale bylo na tom místě zvláštního bylo, že ani jedna stavba se nepodobala japonské architektuře. Uprostřed vesnice vedli dolů schody. A pod nimi dveře. Dveře zamčené na jedenáct různých zámků. Yasuke poslal Mirinovi deset mužů, kterým měl velet. A právě tím osudným dnem začíná náš příběh.

„Hotovo, šéfe.“ zakřičel jeden z dělníků, kteří právě prolomili poslední zámek.
„Super, chlapi. Zvládli jste to právě včas. Zítra se sem seběhnou všichni ty snobové z firmy, tak ať je nezklameme. Dneska to zabalte.“ odpověděl mu s úsměvem Mirin.
I on toho měl dost. Otevírání zámků byla jedna věc, ale šéf po něm chtěl, aby vedl deník a všechno v něm zaznamenal. Ano tohle pro něj bylo důležité.
Ale to, že si už několikrát stěžoval, že se mu ztrácejí muži Yasuke odůvodnil jako dezerci. Taková blbost. Ale pravda, do tohohle šli se všemi riziky a jejich plat nebyl nejhorší. Sepsal poslední řádky. Vyvolal orla a dal mu svitek na záda. Orel automaticky odlétl směrem k Zvučné.
Mirin odešel domů. Umyl se a šel spát. Ráno se vypravil zpět. Poslal zbylé tři dělníky ke dveřím. Stál po boku pana Yasuka a dalších vlivných pánů.
Neznal je. I když byl na jejich úrovni, neměl je moc rád. Nasadil si vysílačku, aby byl v kontaktu s pracovníky dole. Otevřít dveře k překvapení všech nebylo vůbec těžké. A tak to začalo. Muže dole srazil k zemi poryv větru.
Ten den bylo bezvětří a z několik století uzavřené chodby se nemůže jen tak vyvalit takový vítr. Nebo jo? Mirinovi a všem, kdo měli vysílačku do ní začal mluvit nějaký hlas.
„Lidi já vám děkuji. Opět jste dokázali, že jakmile jeden něco zakáže, porazí nebo zruší, druhý se může přetrhnout, aby to dostal zpátky.“ mluvil.
Mirin se vzpamatoval jako první.
„S kým mám tu čest?“ zeptal se ještě celkem v klidu.
Ale hlas povídal dál, jako by ho neslyšel
„Nevím jak ve vaší kultuře, ale v té mé je otevření hrobu znesvěcení.“
A s těmito slovy spojení vypadlo úplně. Mirin seskočil mezi své muže dolů.
A právě v tu chvíli se z prvního schodu zvedla vodní vlna a rychlostí blesku smetla dělníky dolů. Mirin, ač by měl dostat přímý zásah, zůstal nezasažen. Zíral do temné chodby za dveřmi a nebyl schopen ničeho.
Asi za pět minut se ozvaly kroky. Z temnoty k němu přicházeli pomalým krokem dvě siluety. Poznal v nich své muže. Avšak když přišli blíž, měli vydrápané oči. Skočili po něm a před zraky všech vlivných ho stáhli do tmy.
Pak se dveře zavřeli úplně a už je nikdo neotevřel. Yasuke celou Rinie nechal zasypat pískem a smazat z povrchu zemského jakoukoliv zmínku o tom, že tam kdy byla. Naivně doufal, že to, co pohřbeno bylo, pohřbeno zůstane. Ale nic netrvá věčně.

Exkurze do tmy - Poznávání

Už dávno jsem se nebránil. Neměl jsem sílu. Oni jí i po hodině tažení měli pořád dost. Celou cestu jsem přemýšlel, co se mnou chtějí udělat. Pitvat, udělat na mě pokus, předhodit mě, abych bojoval pro jejich potěšení?
Ale nic tak brutálního se nekonalo. Jednoduše mě hodili do otevřeného hrobu. Jak jsem tam tak ležel, přemýšlel jsem o svém životě, jak to bylo sem tam fajn. Odřeniny mě pomalu přestávali pálit a nakonec mi došel kyslík. Umřel jsem.
Ne, tak se to nedá nazvat. Já znovu otevřel oči. Byl jsem ztuhlý, až to bolelo. Přesto jsem se postupně v tom malém prostoru rozhýbal a vyrazil ruku skrz hlínu. Vyhrabat se už bylo těžší, ale ne nemožné. Proti mně stál muž. Černé roucho, hůl v ruce. Úplně holá tvář.
„Takže ty jsi se rozhodl zůstat mezi živými?“ zeptal se a vedle jeho nohy se postavil velký černý pes. Jistě, o tom se mi zdálo. Tenhle pes mi přeběhl přes hrob. Viděl jsem to, jako bych byl v rohu té místnosti.
„Co tu dělám, proč mě sem ty zrůdy odvlekli a v neposlední řadě proč se v ty zrůdy změnili moji lidé.“ vypálil jsem na něj.
„Vzal jsem tě sem, protože pod tvým jakoby velením byl odkryt můj hrob. Lépe řečeno moje vězení. Ty zrůdy tě sem tudíž odvlekli na můj příkaz a jiné nebyly po ruce, tak proto.“ mluvil ke mně podmanivým hlasem.
„A tvoji lidé? Ne. Ti lidé sloužili Yasukemu, ty jsi sice velel, ale jenom tak, aby si splnil něčí plán. Já osobně se omlouvám. Zničil jsem ti původní život. Život, ve kterém jsi byl loutka. Já jsem tě odstřihl od provázků. A ty se buď můžeš sesunout k zemi, nebo se znovu postavit.“ mluvil dál a bral mi otázky z úst.
„Nabízím ti moc. Jen mi za ní sem tam splníš nějakou službu. Ale jinak si budeš běhat po světě a s tvou mocí si budeš moci dělat co chceš. Bereš to?“ zeptal se, ale já už věděl, že nemůžu odmítnout.
„Ok, byl bych blázen to nebrat.“ usmál jsem se.
„Výborně.“ a s těmito slovy proti mně hodil něco. To něco mnou hodilo stropem a já přistál na písku. Poušť? V hlavě se mi přehrál vzkaz-Až bude vhodná doba, zkontaktuji tě. Vstal jsem a vydal se náhodně vybraným směrem.
Netrvalo dlouho a přede mnou se začala rýsovat budova. Poznal jsem jí. Byl to chrám. Ale kde se tady vzal ten písek? Když tady byl chrám, dokázal jsem lehce najít cestu do Zvučné. Změnila se k nepoznání. Měl jsem na sobě otrhané šaty a nic jiného u sebe. Postupem času jsem si všiml dvou věcí.
První z nich byla, že jsem zřetelně vnímal pachy kolem. Druhá, mnohem zajímavější, že jsem dokázal doslova vidět, změřit a porovnat chakru jakéhokoliv člověka kolem mě. Pochopení, že odbočka do úzké uličky nebyl nejlepší nápad přišlo až pozdě. Proti mně i za mnou se objevily vždy dvě postavy.
„Krásný večer, že? Já a tady kolegové bychom tě chtěli poprosit o nějaký ten finanční obnos, jestli by ti to nevadilo.“ řekl mi jeden z nich. Večer byl skutečně krásný. Vadilo mi, jak mluví spisovně.
„U mě neuspějete, nic u sebe nemám.“ řekl jsem naprosto v klidu.
„Tak to tě budeme muset naučit, že pro případ, že by si nás potkal, musíš nosit něco u sebe.“ a s těmito slovy se na mě rozeběhl.
Kunai v ruce zasvištěl vzduchem a probodl mi břicho. Jeho ruka se však v mém břiše zasekla a on ji nemohl dostat ven. A moje tělo ji navíc do mě začalo pomalu ale jistě vtahovat. To se postupně zrychlovalo. Jeho drsný výraz se změnil v obličej dítěte. Jeho bílý obličej zářil skrz tmu.
„Co..Co...Co to je?“ koktal. Ani já nevěděl, co se děje, ale vyhrával jsem, tak jsem zůstal klidný.
„Nemám tušení.“ naklonil jsem se k němu a zašeptal mu to do ucha.
Pak už jen řev, zabublání, jak se mu hlava nořila do mé kůže a konec. Moje tělo chvíli pracovalo, jako když žaludek tráví potravu. Pak mi začalo z kůže růst jeho oblečení a z dlaně mi vylezl jeho kunai.
Další kolega se na mě rozeběhl a já mu plnou silou vrazil pěst do břicha. Plnou silou mělo znamenat, že jakmile pěst prošla jeho svaly a orgány, chytl jsem mu páteř. Zbledl a díval se mi plný strachu do očí. Ozval se zvuk křupnutí, jak mu křupla páteř. Sklepal jsem ho dolu a on už se překvapivě ani nehnul.
Další toho evidentně neměli dost a oba dva se na mě vrhli současně. Proběhl jsem mezi nimi tak, že mě ani nepostřehli, chytl je ve vzduchu za nohy a trhl. Sborově zařvali a dopadli na zem. Jednomu jsem do čela hodil kunai. Netrpěl moc dlouho. Toho druhého jsem hodil do popelnice a nechal ho jeho osudu. Zbraň jsem si vzal zpět a zasunul ji do pouzdra. Vyhledal jedno otevřené okno a zalezl jím do sklepa. Ustlal jsem si mezi pytli a usnul.
Ráno mě probudily hlasy. Je čas zmizet.
Dostat se zpět na ulici nebyl problém. Koupil jsem si noviny a u šálku čaje je přečetl. Zrak mi padl na jednu řádku v událostech. Dnes se od pěti koná jubilejní desáté výročí mého úmrtí. Na mě že někdo vzpomíná?
Ale co, stejně nemám nic na práci, tak se tam zajdeme podívat. Díky pěti hodinám volného času jsem měl dost času si uvědomit, že mám skutečně obrovskou sílu. A to asi ještě zdaleka není všechno.
Přesně v pět jsem stál u budovy, kde se to mělo konat. Chalupa. V ní byly kolem malého pódia tři řady židlí. Překvapilo mě, kolik lidí se nakonec sešlo. Jedna žena četla svůj proslov.
„Mirin byl pro nás všechny vzorem. I když nám povětšinou velel, bral nás jako sobě rovné. Nikdo z nás nemůže říct, co se tam tentokrát stalo. Ale mi, co jsme ho znali na něj nezapomeneme.“ mluvila dál a já se nestačil divit. Po skončení se všichni začali rozcházet. I já šel pryč. Nikdo nesmí říct, co se tenkrát stalo? Nevěřil jsem, že by se nenašel nikdo, kdo by to tajemství nevyzradil. Zaznělo tam, že se ven dostala verze, že jsem zahynul při plnění povinností shinobiho. Tak takhle se tomu dneska říká? V hlavě se mi ozval mě známý hlas.
„Takže už jsi se seznámil s nynějším životem. Právě se naskytla jedna příležitost. V Druhém klášteře je schován ukradený amulet. Pět vlčích zubů na provázku. Měl bys ho získat. Vyzbrojím tě, ale ty pro to musíš něco udělat.“
Jeho nabídka se mi líbila. A tak jsem se vydal na svůj první úkol. Věděl jsem, kde druhý chrám leží.

V dalším díle (jestli se vám tento bude líbit)- První mise Mirina, joho nové schopnosti a samozřejmě konečně pořádní bitka. Má ještě Mirin nějaké další schopnosti?

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Ikimo
Vložil Ikimo, Čt, 2012-05-17 22:25 | Ninja už: 5010 dní, Příspěvků: 40 | Autor je: Prostý občan

Začátek fakt super. Myslim, že souhlasim s Akai. Často tu nacházim povídky s dobrym příběhem, ale nemůžu si je pořádně přečíst ani užít, protože po češtinské a slohové stránce je to příšerné, ale tohle bylo super. Báječnej příběh (nebo alespoň začátek), bezvadně napsané a s minimem chyb Laughing out loud

Obrázek uživatele Lee
Vložil Lee, So, 2012-01-07 14:26 | Ninja už: 4682 dní, Příspěvků: 2392 | Autor je: Moderátor, Manga tým, Tsunadin poskok

Fakt slibný začátek. Sloh by se dal místy trochu vylepšit, ale nic světoborného. Určitě napiš další díl. Budu se těšit!

Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!

Obrázek uživatele Swreck
Vložil Swreck, Út, 2012-01-03 21:47 | Ninja už: 4839 dní, Příspěvků: 778 | Autor je: Prostý občan

Děkuji za všechny názory. Co se týče toho překvapení, to bude vysvětleno později. A ty peníze našel v tom jeho oblečení.

Obrázek uživatele Momori
Vložil Momori, Út, 2012-01-03 16:15 | Ninja už: 4473 dní, Příspěvků: 9 | Autor je: Prostý občan

Musím uznat, že tohle mě opravdu chytilo!
Máš nápad, jsi originální a velmi dobře se vyjadřuješ a popisuješ! Smiling
Jediné, co mi tam nesedělo bylo, že se vyhrabal ze sklepa a šel si koupit noviny. Zajímalo by mě za co, když se před chvíli probudil a předpokládám, že peníze mu do kapsy naskákaly samy.
Taky, jak už tu zmínila akai přede mnou, se mi zdálo trochu divné to, že ho naprosto nepřekvapilo, co se s ním stalo. Ale hold má flegmatickou povahu, to se dá omluvit.

Piš dál, chytil jsi mne za nos, budu čenichat po dalším díle Smiling

Obrázek uživatele Shiori-chan
Vložil Shiori-chan, Čt, 2011-12-29 20:49 | Ninja už: 4473 dní, Příspěvků: 1 | Autor je: Prostý občan

Dle mého názoru, začal jsi opravdu pěkně.. Téma je záhadné a záživné. Není to žádné lovestory a myslím že pokud budeš pokračovat, tak já budu věrnou čtenářkou Eye-wink

Obrázek uživatele Swreck
Vložil Swreck, Čt, 2011-12-29 15:48 | Ninja už: 4839 dní, Příspěvků: 778 | Autor je: Prostý občan

Díky moc.

Obrázek uživatele akai
Vložil akai, Čt, 2011-12-22 22:18 | Ninja už: 5627 dní, Příspěvků: 1219 | Autor je: Asumův zapalovač

Tohle fakt nesnáším. Povídky NaruHina, i když se pomalu nedají přečíst, i když tam postavy jednají tak nelogicky, jak je vůbec možné - ano, mohla bych toho vyjmenovat ještě spoustu, ale na to nemám ani čas ani chuť - a přes to všechno mají klidně okolo deseti komentářů o otm, jak je to úžasná FF (ne, nenarážím přesně na něco, jenom si potřebuju postěžovat Laughing out loud). No, ale prostě když se najde něco takovéhoto, něco, co se dá číst a je to zajímavý (ano, nemluvím jenom o tomhle, jenom teď bych byla schopná vyjmenovat hromadu dalších příkladů) tak si to skoro nikdo nepřečte. Kam to ten svět spěje...?
No, tak abych řekla, co se mi přesně na tom tolik líbilo, rozhodně to byl v první řadě způsob vyprávění. Jak já zbožňuji první osobu, co všechno bere takhle. Jako uznávám, že mě trošku překvapilo, když se nezdál být nijak zvlášť překvapený, když poprvé spatřil svoje schopnosti, ale to se dá přežít. Navíc, což mě dost překvapilo, jsem tam viděla snad jednu jedinou gramatickou chybu (teda ne že bych je hledala, ale bohužel už se mi stává, že je vidím i bez hledání... a někdy to je fakt utrpení Eye-wink).
Takže, abych to shrnula, tahle FF rozhodně začíná zajímavě a pokus bude další díl, moc ráda si ho přečtu Smiling

you wanetd it; chtěla jsi to… tak si sakra nestěžuj!
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.

„What a world we live in, to see such unique idiots…?”