Bez tebe bych to nebyla já!

Byla jsem zavřená někde v malé místnosti. Byla tu tma, že jsem si na nos neviděla.
Nevím jak dlouho už jsem tu byla zavřená, ale zdálo se mi to jako věčnost. Byla jsem hubená a strašně unavená.
Moje růžove vlasy jsem měla slepené a rozcuchané a každou chvíli jsem chtěla ten boj o život vzdát.
„Naruto," zachrapěla jsem, „ odpusť mi, prosím."
Já už nemůžu dál.
Pane Bože pomoz mi.
„Pomoc." zamumlala jsem potichu a upadla do mdlob.

Sasuke:
Seděl jsem na posteli v Orochimarové skrýši a četl jsem nějaké svitky, které jsem našel v jeho knihovně po tom, co jsem ho zabil.
Najednou se rozrazily dveře a stál v nich Suigetsu.
„Co chceš?" zavrčel jsem vztekle. Nesnáším, když mi někdo takhle vletí do pokoje.
„No...víš ty kopky co jsou dole v podzemí?" zeptal se.
„Co s něma?"
„Podle tehle knihy tam je někdo z Konohy." řekl a podával mi knihu, kterou jsem si od něho nevzal.
„A já s tím mám dělat co?" Vyštekl jsem na něho. Lidi z Konohy mi jsou už ukradení.
„Chci vedět, kdo to je. Může se podívat?" díval se na mě a v očích měl zvědavost.
„Jdi si kam chceš." mávl jsem rukou, aby vypadl z mého pokoje.
A už ho nebylo. Vlastně mi je jedno co bude dělat, pokud nepodniká něco, co by mohlo prozradit, kde se skryváme.

Už je pozdě, doufám, že Karin něco udělala k jidlu. Vešel jsem do místnosti, která je kuchyň a místnost, kde všechno plánujeme v jednom.
„Ahoj, Sasuke-kun!!" ječela mi Karin do ucha a dala předemě jídlo.
„Půjdu se podívat dolů do kopek." Oznámil Suigetsu.
„Co tam budeš dělat?" vyzvídala Karin a sedla si co nejblíž ke mě. Leze za mnou jako tehdy Sakura, nad tím jsem se musel pousmát.
„Co je tu k smíchu?" zeptal se Juugo.
„Nic, jen jsem si vzpoměl na týmovou partnerku Sakuru." všichni se na mě podívali, ale nerozebírali to.
„Okey, já jdu dolů, nikdo teda nejde se mnou?" ověřoval si Sui.
„Ne, nikdo." odopověděla Karin.

Sakura:
„Páni holka, ty vypadáš" slyšela jsem nad sebou hlas.
„Jsem mrtvá?!" znělo to spíš jako oznámení než otázka.
„Nejsi, teda zatím. Takže ty jsi ta z Konohy." řekl ten neznámy a zvednul mě do náruče.
Nevímala jsem, ale vím že něco mluvil.
„Hej! Jak se jmenuješ? Slyšíš?" Když jsem si dala dohromady slova, co mluvil, tak jsem se snažila odpovědět.
„S-Sakura." zachraptěla jsem.
„Sakura? Ty znáš Sasukeho?" Byla poslední otázka, co jsem slyšela, pak už jsem vnímala jen šustění a hlas, který byl čím dál tím dál.

Pomalu jsem otevřela oči, ležela jsem na posteli a kousek diskutovali o něčem čtyři postavy.
„Hele, už ses nám probudila. To byla ale doba." Zachichotal se a já poznala hlas mého zachránce.
Přikývla jsem a snažila se rozpoznat tváře lidí, kteří stáli opodál.
„Hele, jak ses dolů vůbec dostala?" Ptal se dívčí hlas.
„Nevím. Pamatuji si, že jsem viděla Naruta bojovat s Kabutem. Byli tam Kabutovi loutky, Orochimaru a hodně krve. A Tsunade byla hodně zraněná od Orochimara. Já ošetřovala zraněné a potom jsem se otočila, abych zjistila, kde je Naruto a pak.... si nic nepamatuju," vypravěla jsem a slzy se tlačily ven, ale v čas jsem je zastavila.
„Orochimaru zabil Tsunade?" zeptal se známý hlas.
„S-sasuke?" zamumla jsem.
Spražil mě pohledem. Pokrčila jsem rameny.
„Nevím, doufám že ne. Bože musím do Konohy," panikařila jsem a snažila jsem se zvednout.
„Nikam nepujdeš." řekl Sasuke a silně mě zatlačil zpátky do postele.
Nemohla jsem nějak zvlášť protestovat, lehla jsem si a zavřela oči v naději, že usnu a nikdy se neprobudím.
Pořád jsem na sobě cítila čtyři páry očí.
„Proč jsi mě tam nenechal?" vyčítala jsem tomu klukovi, co mě zachránil.
„Cože? To je ale hezkej vděk za to, že jsem tě zachranil." soptil.
Povzdechla jsem si a dál je nevnímala, protože jsem byla velmi unavená.
Usnula jsem.

Jak dlouho jsem spala?
Pokusila jsem se vstát, ale ostrá bolest mě hned položila zpátky na postel.
„Jestli si nechceš ublížit ješte víc, tak to nezkoušej," řekla chladně Sasuke
„Chci domů," hlesla jsem.
Opět jsem se skusila zvednout, ale neuspěšně. No tak musim to zvládnout. Tak jsem to skusila ješte jednou, ale to už jsem stála na nohách a ruce mi držel Sasuke ve vzduchu.
„Ty si prostě nedáš říct, že?" Nebyla to otázka, už jen podle jeho hlasu.
„Pusť mě.."
Jakmile se jeho ruka přestala dotýkat té mé, ocitla jsem se na zemi
„Myslím, že na posteli ti mohlo být líp..." Myslela jsem, že mi pomůže vstát, ale místo toho odešel.
Odešel a nechal mě tam ležet.
Dlouho jsem se snažila dostat zpátky na postel a později jsem to vzdala. Zůstala jsem ležet na studené zemi a přemýšlela o tom, jestli jsou všichni moji přátelé živí a zdraví.
„Doufám, že jste v pořádku," zašeptala jsem do tmavého pokoje.
Nikdy jsem si nemyslela, že ještě někdy ho uvidím.
Nechápu, proč jsem si myslela, že jsem Sasukeho ztratila. Já ho vlastně ani nikdy neměla. Proč nemůže být jako Naruto.
I přes to, že ztratil rodinu, že se mu všichno vysmívali, zvládnul tolik zesílit a já si až teď uvědomují, že mě nakonec bude muset někdo zachránit a jestli nikdo pro mě nepříde, jestli mě nikdo nezachrání...tak umřu. On, ten koho jsem milovala a kdo by mi jediný tady mohl pomoct, mě nechal ležet na té studené zemi.
Už jsem pomalu přestala doufat, ale vybavily se mi Narutovi slova.
Já neuteču! Nevezmu svá slova zpět! To je moje cesta ninji!
Podepřela jsem se rukami a dala jsem do nich všechnu moji sílu. Moje nohy, které byli ochablé a které mě neposlouchali začali spolupracovat.
Stojím, já jsem to zvládla. Dlouho jsem se však neradovala všechnu moji sílu, která mi ješte zbyla jsem dala do chůze.
Konečně jsem došla ke dveřím.
„Ne, ne, ne, ne. To není možné, nemůžou být zamčené." Byla jsem vážně zoufala. Když se dveře otevřely a praštily do mě, skončila jsem zase na zemi. Nebyl to nikdo jiný než Sasuke.
„Snad si nechtěla utéct?" Klekl si ke mě a obličej měl nebezpečně blízko. Odvrátila jsem od něj hlavu tak, aby mi neviděl do tváře.
„Tak to tě asi budu muset potrestat, Sakuro," řekl a chytl mě za ruce. Rychlým pohybem nás oba postavil a táhl mě za ruku pryč z pokoje.
„Kam mě to veděš? Počkej to bolí!" křičela jsem na něj. Prudce se zastavil a otočil se ke mě. Byl tak blízko, kdyby do mě někdo mírně šťouchl, byla bych k němu tak blízko, že by mě s největší pravděpodobností zabil.
„Přestaň pořád fňukat. Bolí mě z tebe hlava," zasyčel na mě.
„Tak mi řekni kam mě to táhneš..." Nic neodpověděl a táhl mě dál. Měla jsem strach. Nevěděla sem, co od něj můžu čekat.
Možná, že mi chce ublížit.
Stejně...i kdyby mi bodl kunai přímo do srdce, bylo by to lepší než to, jak jsem kvůli němu trpěla.
Mírně jsem se usmála a nechala se tahnout tam, kam chce on.

Za chvíli jsme se dostali ke dveřím. Otevřel je a ocitli jsme se v koupelně.
„Koupelna?" zeptala jsem se překvapeně. Panebože, vždyť já jsem ráda, že stojím, jak se mám umýt.
Pustil mi ruku a přišel k vaně. Otočil kouhoty a prúzračně čistá voda volně tekla do vany. Byla tak volná a já byla jsem tak...spoutána.
Přišel ke mě a chytil lem košile, co jsem měla na sobě. Pozorně jsem ho sledovala a snažila jsem se číst v jeho očích.
Ale v jeho očích jsem nikdy nevyčetla nic. Jen chlad. Viděla jsem vždy jen tu zeď, která jeho pocity pečlivě schovávala.
Svou ruku přesunul na první knoflík u košile. Pomalu odepl všechny knoflíky a jediné, co jsem měla ještě na sobě byli kalkotky.
Odvrátil ode mne pohled.
Vana už byla napuštěná. Jakmile jsem sundala poslední čast mého oblečení, pomohl mi do vany.
Bylo to zvláštní, ale necítila jsem se nějak zahanbeně.
Jemně mi umýval záda a já pod jeho dotykem přivírala oči. Proč mi to dělá?
Bylo tam takové zvláštní ticho. Počítala jsem jeho nádechy a výdechy, ale brzy jsem se v tom sama ztratila. Vůbec jsem se nemohla soustředit.
Umyl mi vlasy i celé tělo.
Pomohl mi z vany a omotal kolem mě ručník.
Chvíli jsme stáli naproti sobě a já to nevydržela. Plíbila jsem ho. Překvapilo mě, že mě neodstrčil, právě naopak polibky mi oplácel. Dotýkal se mě jemně a ještě víc si mě přitáhl k tělu. Vzal mě do náruče a vyšel z koupelny, přitom mě nepřestával líbat.
Dostali jsme se do nějakého pokoje, pravděpodobně jeho.
Opatrně mě položil na postel a ručník mi pomalu sundával. Jeho ruce bloudily po mém těle a jemně mě líbal.
Líbal snad každý kousek mého těla. Zavzdychala jsem mu do úst.
Ruce jsem mu zasunula do jeho černých vlasů a tím jsem si ho přítáhla ještě blíž k sobě.

Ráno jsem se probudila, ale ne v Sasukeho pokojí, ale tam, kde mě přivedli poprvé.
Dveře zaskřípaly a do pokoje přišel Sasuke. Hodil mi věci. Moje věci.
„Obleč se," řekl chladně.
„Nechápu to...Proč?" tázala jsem se zmateně.
„Prostě se obleč..."
„Ne dokud mi to nevysvětlíš..."
„Půjdeš domů," objasnil mi.
„Proč? To co se stalo..."
„To co se stalo byla chyba jasný? Nechal jsem se unést," skočil mi do řeči.
„A-aha, to už je o něčem jiném," zašeptala jsem.
Oblékla jsem se a vyšla s pokoje. Nešel za mnou, prostě mě nechal odejít.
Konečně jsem se vymotala z toho bludiště a utíkala. Nevěděla jsem, jestli běžím správným směrem, prostě jsem běžěla.

Za pár dní jsem se dostala před brány Konohy.
Byla jsem unavená z cesty. Ninjové, co hlídali, aby do Listové nepronikli nepřátele, mi pomohli za Tsunade-sama.
Vyzvídala mě, ale já ji jen řekla, že mě unesli a že jsem jim utekla.
Prohlídla mě, jestli nejsem zraněná a poslala domů odpočívat.
Celé dny jsem seděla doma na posteli. Máma měla strach... Jednoho dne si prostě usmyslela, že si my dvě musíme promluvit.
„Sakuro, co se s tebou zase děje?"
„Nic mami, jsem v pořádku..." Co ti mám říct? Zase mi zlomil srdce a já ho i přesto strašně miluji.
„Mám o tebe jen strach zlatíčko. Nechci tě ztratit, stačí že už jsem ztratila tvého otce," mluvila tiše a slzy ji tekly po tváři. To jsem nechtěla, nechtěla jsem, aby zase plakala.
Jen jsem ji silně objala. Nic sem ji nedokázala říct.
„Ty máš jít na rok do Písečné, že?" ověřovala jsem si, co řekla Tsunade.
Pokývala hlavou.
„Zítra odcházím. Zvládneš to tu?"
„Jistě že ano.." Zvladnu všechno. Usmála jsem se.
Maminka se usmála a zvedla se. Dala mi pusu na čelo, jako to dělávala vždycky, když jsem byla malá a odešla do pokoje.
„Ráno už tu asi nebudu, když se vzbudíš!" křikla na mě z pokoje.

Když jsem se vzbudila, vážně tu už nebyla. Jen přichystaná snídaně.
Pustila jsem se do jídla, ale po prvním soustu se mi udělalo nevolno a já bežela na záchod. Tekhle to bylo každý den, občas mě bolelo břícho a dvakrat jsem omdlela na tréninku.
Naruto i Kakashi si dělali starosti, posílali mě do nemocnice, že můžu mít nějaké zranění, ale já měla jisté tušení, že zranění to nebude.
Měla jsem strach, že je to co si myslím. Přece to není možné. Šla jsem tedy za Tsunade a ta mi potvrdila to, čeho jsem se bála.
„Sakuro, jsi těhotná," oznámila mi s úsměvem, ale když viděla moje slzy, usměv ji ztuhl.
„Copak? Nejsi ráda? A kdo je vlastně otec?" Potom jsem se ještě víc rozbrečela, ale pomalu jsem ji odpověděla.
„S-Sasuke," zašeptala jsem a zase se rozzvlykala.
Tsunade mě objala a šeptala, že to zvládnu.

O devět let pozdějí:
„Daisuke, Mitsuki!" křikla jsem na moje děti. Vzala jsem je na misi, jen jednoduchou, ale oni jsou tak divocí.
„Mamííí," plakala Mitsuki. „Daisuke mě nemá rád."
Objala jsem ji. Daisuke má podobnou povahu jako jeho otec. Snaží se všechny držet od těla, dokonce i mě a Mitsuki.
Po chvíli se uklidnila a usnula mi v náručí.
Položila jsem ji na deku a přikryla ji tou svou.
Po chvíli přišel i Daisuke. Nepromluvil, jen si lehl a zavřel oči.
Držela jsem hlídku, ale únava mě přemohla.
Když jsem se vzbudila byla Mitsuki i Daisuke pryč.
„Panebože," zalapala jsem po dechu.

Pohled Sasukeho:
„No tak, pohňete si sedíte tu jako banda ničemů!" řval jsem na svůj tým, který odpočíval.
„Sasuke-kun, potřebuju přestávaku, jinak to nezvládnu," stěžovala si Karin.
Jak jsem to já skončil. S takovýma pakama.
Najednou kolem mě neco proletělo a můj Akatsuki plášť zavlál ve větru. Dopadlo to přímo do jezera, u kterého jsme postávali.
Karin od jezera rychly odskočila a vyčkávala.
„Zase jsi to nezvladla Mitsuki," řekl dětský hlas. A postava, na kterou mluvil se vynořila s jezera.
„Da-Daisuke, proč tohle děláš?" Zaujatě jsem sledoval rozhovor mezi dvěmi dětmi. Ten, který jí pravděpodobně do jezera odhodil, byl zahalený v lese.
„Hele, běžte si hrát někam jinam," rozkázal jim Sui. Chvilí bylo ticho, pak z lese vyletěl kunai a zasahl Suie do ramena.
„Tak to ti nedaruju," zasyčel Sui.
Rozběhl se na tu holku ležící u jezera. Byl těsně u ní, když se před ní objevila Sakura. Zatraceně, ta co tu dělá.
„Mamí," zalapal po dechu kluk, který se, nevím jak, ocitl u te dívky Mitsuki.
Sui odskočil.
„Můžete mi říct, co tu vyvádíte?" ptala se Sakura. Předtím jí řekl mami?
Oba prckové se překřikovali nejméně pět minut, až toho začala mít Sakura dost.
„Můžete být zticha? Bolí mě hlava. Já vás oba přerazím. Co vás to napadlo? Výslovně jsem vám zakázala opustil tábor. Řeknětě mi, jak se s takovým přístupem chcete stát ninjou? Musíte poslouchat rozkazy, když vám je někdo dá. Copak jste se nic nenaučili? Takhle chcete nastoupit do Akademie? Nikam vás nepustím. Budete normální děti. Žádná ninjové," vydechla si Sakura a ten maly kluk do ní začal bouchat pěstí a křičet na ní.
„To mi nemůžeš udělat. Jestli to uděláš, budu tě nenávidět. Uteču, zabiju se. Budu tě nenávidět."
Plesk. Malý Daisuke si mnul místo, kde ho udeřila jeho máma.
„Jako kdyby toho nebylo málo, Daisuke. Chceš mi i ty přidělávat starosti? Ty mě budeš nenávidět? Utečeš? Zabiješ se? Daisuke, co by jiní dali za život. Za to aby měli rodinu.
A ty si toho nevážíš. Nevážíš si ničeho, co ti dám, ničeho, co pro tebe udělám. Jsi stejný jako tvůj táta..." Mitsuki, která doteď plakala strnula a tak i Daisuke a můj tým.
„Kdo je jeho otec?" Zeptal jsem se a všechnu pozornost upoutal na sebe.
„Nevidíš to? Jako kdyby ses díval na fotku, když jsi měl osm, nemyslíš?" Sakura mluvila s ledovým klidem. A měla pravdu, jako kdybych se díval na svoji fotku.
Neměl jsem slov.
„Ty jsi můj táta?" zeptala se Mitsuki s uslzenýma očima.
„Nechápala jsem to... Jak je to možné, že přesto, co jsi mi udělal tě stále miluji, ale teď to vím. Bez tebe bych to nebyla já..." Už plakala i Sakura a Daisuke to jen sledoval.
„Já...Sakuro....t-taky tě miluji," řekl jsem. Plesk. Odletěl jsem dobrých dest metrů od nich.
„Au...zasloužil jsem si to," zamumlal jsem.
Znovu jsem se postavil před Sakuru. Přišla blíž a myslel jsem, že dostanu další ránu, ale namísto toho mě políbila.
„Budu mít konečně tatínka?" Radovala se Mitsuki.

A jak to dopadlo?
Vrátil jsem se do Konohy, protože náš slavný Hokage, který má dvě dcery a jednoho dost hypeaktivního syna, taky manželku Hinatu, mě přijal dřív, než jsem vůbec stihl vlézt do kanceláře. No, v Konoze se drby šíří rychle.
I přesto, co Konoha udělala mé rodině... Nemůžu říct, že ji nenávidím, protože v ní mám teď svojí novou rodinu, kterou nadevše miluji.
Rád bych teď řekl: A všichni žili šťastně až do smrti.
Ale kdo to má kruci vedět.