Saiken no Dōhō (Sourozenecké Pouto) 01

Legendy… Když se řekne tohle slovo, většina lidí si myslí, že je to jen výmysl lidí, který se dědil z generace na generaci a přetvářel se na ještě větší výmysl. Ale co, když existuje legenda, která je pravdivá? Legenda, u které bylo přetvořeno naprosté minimum. Legenda o muži, co změnil svět.
Jeho jméno je Rikudō Sennin. Muž, který poprvé objevil čakru a naučil lidi, jak jí využívat. Muž, který zastavil běsnění nebezpečného Jūbiho a zapečetil ho do svého těla. Člověk rovnající se bohu.
Jeho příchod na tuto zemi nebyl tak lehký, jak legenda praví. Jeho učení následovala jen malá skupinka lidí. Ostatní si mysleli, že je to démon a rozhodli se tasit proti němu zbraně. Sennin byl tedy nucen naučit své druhy sebeobraně a tak začala první Válka Shinobi. Roky plynuly a řady Sennínových následovníků se rozrostli. Lidé ze všech koutů této země přišli, aby je mohl Mudrc učit svá modra a jak využívat čakru. Po čase se začali nazývat klanem. Počet jeho následovníků nebyl jediný stav, který se rozrůstal. Senninova drahá žena, dala svému muži 3 zdravé děti.
Prvorozený syn nesl jméno Kurotsuki. Jemu Sennin dal své oči, čakru a spirituální energii, které ho měli chránit v těžkém období bojů.
Po pěti letech od narození Kurotsukiho dala Senninova žena život jeho druhému synovi Zarakimu. Tomu Sennin předal své tělo, moudrost, vůli a fyzickou energii, kterou později nazval Senjutsu. Zde by podle legendy měla končit rodová linie velkého muže. Ale neskončila. Jeho drahá žena, dva roky po porodu Zarakiho, porodila poslední dítě a sama při tom přišla o život. Dceru, kterou Sennin pojmenoval po své matce Niorai. Té předal největší prokletí a nejsilnější čakru na světě. Moc a čakru Jūbiho.
Roky plynuly a Senninova rodina rostla. Nejstarší syn se díky své lstivosti a bojovému myšlení stal vůdcem armád, které bojovali proti nepřátelům jeho klanu. S ohromnou mocí Rinneganu se stal Senninovým dokonalým mečem. Mladší syn, který vyrůstal více ve vlivu svého otce, se učil jeho moudrosti a spíše se zaměřoval na stránku duševní a logickou. Nejmladší dcera se učila, jak ovládnout svého démona, a dokonale ovládnout i lidskou čakru. Válka byla teprve na začátku a Sennin cítil, jak jeho tělo každým dnem víc a víc slábne. V Kurotsukiho patnácti se tedy rozhodl, že on se stane budoucím následovníkem. A tak začal boj mezi dvěma frakcemi naplno.

O tři roky později…

Je krásný letní den. Venku se drží velká teplota a jediným únikem před tímto horkem se tedy stává les, který roste blízko vesnice. V lese u potoku klečí muž a oplachuje si obličej křišťálově čistou vodou. Kousek od něho sedí mladičká dívenka. Opřená o strom odpočívá, a vychutnává si příjemné odvzduší lesa. Po chvíli zavane příjemný vítr a shodí do potka několik listů. Mladík se po jednom natáhne a uchopí ho. Položený v dlani list chvíli pozoruje. Jeho tvář je klidná. A jeho oči zavřené. Rázem se otevřou. Oči nabývají tvaru spirály a bílé barvy. Mladík chvíli sleduje list, a pak zvedne ruku i s ním a položí si ho na rameno vedle své hlavy. List najednou vyletí za jeho zády a ozve se dutá rána. Mladík se usměje a otočí se k prameni zády. Před ním leží mladičký kluk ve věku dvanácti let a drží si hlavu. Na čelence co má na čele je přilepený list, který zmizel Mladíkovy za záda.
„Jak si to věděl!“ Okřikl kluk Mladíka a při tom se začal zvedat. „Nio ty jsi mu poradila?“ Optal se dívky, která sledovala své bratry opřená o strom. „Dokonce jsem čekal dvacet minut na vítr, který zamaskuje můj pohyb!“ Začal vysvětlovat svojí taktiku. Mladíkovi nezmizel z tváře úsměv.
„Uklidni se, brácho… Kurotsukiho prostě netrumfneš…“ oznámila klidně Nia a při tom otevřela jedno oko. Kurotsuki ukázal na čelenku svého bratra.
„Prozradilo tě listí…“ Oznámil, a při tom se mu oči změnily zpátky na hnědozelenou barvu. „Při svém pohybu na větvích si volnil víc listí, než by byl vítr, schopný strhnou při takové síle a rychlosti. Ale neboj se… lepšíš se…“ Trochu povzbudil svého bratra. Ten se usmál.
„Hehe! Nechal ses napálit…“ Dodal a změnil se v oblak kouře. Kurotsukimu na tváři vyrostl překvapený výraz. Nia se zdála taky šokovaná. Najednou se objevil nůž u Kurotsukiho krku.
„Mám tě…“ oznámil Zaraki svému bratrovi a při tom se silně usmál.
„Ne… Já mám tebe…“ Uslyšel zpod země a najednou ho chytla ruka a stáhla ho do země. Ze země trčela jen hlava. Kurotsuki, který stál před ním, se rozplynul v dým a na jeho místě se oblevil teď už pravý.
„Dobrý pokus bratříčku.“ Dodal a klekl si k jeho hlavě.
„A jak si zatraceně věděl tohle!?“ zakřičel naštvaný Zaraki. Kurotsuki se zaklepal do spánku.
„Zatracený Rinnegan!“ zvolal naštvaný Zaraki a začal se vrtět. Kurotsuki si mezitím namočil prst v puse a strčil mu ho do ucha.
„Copak bratříčku, vadí ti, že jsem silnější? Tak to vzdej… nepustím tě, dokud se neuklidníš.“
„Ty jeden parchante, tohle mi nedělej, přísahám, že až vylezu, sedřu s tebe kůži!“ Spustila se bratrská hádka. Nia, která to celé pozorovala, se jen usmála.

Volání Války

Trojice dětí se vydala z lesů do své vesnice, která byla obehnána velkými hradbami a po každých 5 metrech stála stráž, která hlídala obzor. Válka už trvala několik let. Sennin odmítající přímí boj zaujímal spíše obrané postavení a jeho armády vyslal jen v případě, když na něho chtěli nepřátele zaútočit. Kurotsuki už si prošel několik bitev a po jeho těle se nalézalo několik jizev. Každá měla svůj příběh, který ale většinou končil smrtí jeho protivníka. Nia ani Zaraki ještě nestáli na otevřeném bojovém poli a jejich otec ani neměl v plánu, aby nějaké další dítě z jeho rodiny muselo bojovat a zabíjet. Na to tu byl právě jeho nejstarší syn. Zaraki šel asi 10 metrů před Niou a Kurotsukim. Po chvíli chůze to sestra nevydržela a řekla.
„Přestaň být tak nafouklej Zaraki. Moc dobře víš, že Kurotsuki je nejsilnější z nás.“ Na to se Zaraki jenom ušklíbl.
„Zatím…“ Dodal bezstarostně a pokračoval v chůzi. To Niu namíchlo.
„To mu nic neřekneš, Brácho?“ Optala se staršího bratra a ten se na ní krátce podíval. Pak se vrátil opět zpátky a zhluboka vydechl. Nia Pochopila, že z něho nic nevypadne, a proto už si obou bratrů dále nevšímala.
Trojice došla, až k branám kde stály dvě stráže v plném brnění a s oštěpy v ruce. Hned jak si dětí všimli, ihned se uklonili.
„Dobré ráno pánové, madam!“ Pronesli jednohlasně. Jen Kurotsuki na to zareagoval menším úklonem hlavy. Konečně se dostali za hradby a před nimi se objevila malá vesnička. Většina vesnice byla tvořena malými domky pro zde bydlící rodiny. U každého domu byla menší zahrada. Na každé zahradě rostlo něco jiného. Celkově toto místo vypadalo velmi vlídně a mile. Nevyšší a největší dům v celé vesnici patřil právě rodině Rikudō a sloužila i jako hlavní správní zařízení a taktické centrum. Všichni zdravili děti velkého Rikudō Sennina. Všichni se na ně usmívali.
Když konečně došli, až k domu už u dveří stál jejich otec. Na sobě měl jednoduché Kimono a v levé ruce hůl, o kterou se opíral. Nia se usmála a rozběhla se otce obejmout. Naopak oba bratři se postavili vedle sebe a čekali, až na ně otec pohlédne.
„Tatí!“ zvolal Nia a objala svého otce. Ten zavrávoral, ale nakonec to ustál.
„Sluníčko moje…“ Pronesl a políbil svou dceru na vlasy. Pak jí chytl kolem ramen, a postavil si jí na druhou stranu svého boku od hole. Jeho pohled zamířil tentokrát na dva bratry. Ty se automaticky uklonili. Rikudō chvíli bratry sledoval a pak si všiml, že Zaraki je od hlíny. Otočil se tedy ke Kurotsukimu.
„Opět si na svého bratra použil Ninjutsu?“ Optal se a v jeho tváři byla vidět vážnost. Kurotsuki se na otce ani nepodíval.
„Zaraki si začal!“ Obhájila Nia svého staršího bratra.
„Zmlkni!“ Okřikl Zaraki Niu.
„Ano otče…“ Oznámil Kurotsuki aby roztrhl potyčku Zarakiho s Niou. Otec se na svého nejstaršího syna ještě chvíli díval. Pak se nadechl a pronesl.
„Generál Hyūga svolal poradu všech velitelů. Naši špioni zaznamenali neobvyklí pohyb nepřátelských armád na severu…“ Kurotsuki zvedl hlavu a podíval se na svého otce.
„Nepřítel se opět chystá zaútočit?“ Optal se, ale předem už nějak tušil odpověď. Rikudō pokývl hlavou. Oběma sourozencům změkl obličej a bylo v nich vidět strach, smutek a obavy. Vždy když se zformovali armády nepřátel, znamenalo to, že Kurotsuki musí odejít s armádou Rikudōa bránit jejich zem. Někdy to byly dny, někdy týdny a někdy i celé měsíce.
„Znamená to, že tě zase dlouho neuvidíme?“ Optala se Nia. Rikudō sklonil hlavu. Zarakiho obličej se změnil na naštvaný a i s tímto výrazem se bezeslova vydal do domu. Nia Se pevněji chytla otcova Kimona. Kurotsuki nevěděl co říct. Po chvíli se ale usmál a pronesl.
„Nebo Nio… budu doma dřív, než padne poslední list u našeho stromu…“ Pak se podíval na otce a ten mu kývnutím dal povolení odejít.

Kurotsuki došel do velké místnosti s kulatým stolem, ve kterém byly vyryty rýhy. Stůl tak působil jako oko Rinneganu, které vlastnil Rikudō. U stolu stálo několik mužů v brněních. Hned po otevření dveří všichni zvedli hlavu a pohlédli, kdo přichází. Jakmile zjistili, že Právě Kurotsuki, jeden muž zavelel k pozoru a všichni se uklonili. Kurotsuki jen kývl hlavou a došel k muži s krátkými černými vlasy, co stál k němu nejblíže.
„Hyūgo…“ Pronesl a podal mu ruku. Muž přijal a potřel s ní.
„Pane… Situace je vážná.“ Oznámil a přivedl ho ke stolu. Na stole byla velká mapa s praporky, koni a různými vyřezanými panáčky.
„Jedná se o 5 praporů. Většinou jen bojovníci. Žádná jízda… Myslím si, že jen prověřují, jak jsem za tu dobu zesíleli…“ Podal informace a čekal na pokyny.
„Kdo jim velí?“ Optal se Kurotsuki.
„Generál Qwon…“ Odpověděl Hyūga. Kurotsuki zatnul v puse zuby.
„Myslel jsem, že jsme toho mizeru poslali na věčnost…“
„To i my pane ale ukázalo se, že to bylo jeho dvojče. Chce pomstu…“
„To se nedivím…“ Oznámil Kurotsuki a sledoval mapu. Bylo to dost nevyrovnané. Rikudōovi armády měli momentálně mobilní jen dva prapory. A i přes fakt, že uměli Ninjutsu, nemohli proti takové přesile obstát.
„Qwon půjde s těmi armádami na otevřené pole. Tam bude mít velkou početní výhodu.“ Oznámil Kurotsuki. Jeden z velitelů se najednou ozval.
„Jeden náš prapor zvládne i dva jejich prapory. Jejich početní výhoda je na nic.“
„To máš pravdu. Problém je, že oni mají 5 praporů a to už je moc i na nás.“ Kurotsuki chvíli zauvažoval
„ Vezmu si jeden prapor a půjdu do čelního útoku proti nim. Zkusíme je co nejvíc zbrzdit. Hyūga si vezme druhý prapor, a postará se mezitím o bitevní pole za námi. Připraví ho tak, aby jejich počty byli ničím. Pak vypálí ohnivý šíp k nebi a my se stáhneme do našeho hřiště.“ Hyūga poslouchající plán přikývl.
„To by mohlo vyjít.“ Oznámil a podíval se na Kurotsukiho. Ten se mírně usmál.
„A taky to vyjde…“ Řekl přesvědčeně a Hyūga zvedl hlavu od mapy.
„Připravte své bojovníky. Zítra za úsvitu vyrážíme.“ Všichni velitelé se uklonili a rozešli. Hyūga se pak uklonil Kurotsukimu a odešel taky.

Byl večer před odchodem a ve vesnici se trochu slavilo. Muži se připravovali na odchod a loučili se se svými přáteli, rodinou a kolegy. Kurotsuki seděl na posteli, a brousil si svou krátkou Katanu. Po chvíli se usmál a do stínu řekl.
„Už můžeš vylézt…“ Ze stínu se vynořil Zaraki. Chvíli bratra sledoval a paka se nadechl.
„Chci jít s tebou… Jsem připraven…“ Oznámil a čekal, co jeho starší sourozenec řekne.
„Ne…“ Jednoduše odpověděl. Zarakimu naskočili na čele vrásky.
„Proč ne? V mém věku už jsi poprvé stál na bojišti!“ Zvolal silným hlasem.
„Protože jsi můj mladší bráška… A já si nedokážu představit, jaký by to bylo, vidět tě umírat…“ Oznámil Kurostuki a položil svůj meč na postel. Pak se zvedl a vydal se k Zarakimu. Položil mu ruce na ramena a mírně se k němu naklonil.
„Zaraki. Je ti teprve 12. A já nechci, abys viděl to, co jsem musel vidět já na bojištích. Ještě nejsi připraven…“ Řekl Kurotsuki a při tom se snažil navázat oční kontakt. Zaraki mu ale pořád uhýbal pohledem.
„Všichni si myslí, že jsem nula. Že si nezasloužím nést příjmení svého otce. A že ty jsi jeho nejlepší syn.“ Pronesl Zaraki a Kurostuki se zarazil. Chvíli svého bratra sledoval a pak dodal.
„Otec mi kdysi řekl. Silný muž bitvu vyhraje. Moudrý muž bitvu nespustí. Nikdo si nemyslí to, co říkáš a jestli někdo ano, tak je to hlupák. Každé přepadení, co na mě provedeš si ke mně blíž a blíž. A já věřím, že se jedno dostaneš až ke mně…“ Zaraki se konečně podíval do bratrových očí. Po delší pauze z jednoho oka sjela kapka vody. Objal svého bratra a pronesl.
„Slib mi, že se vrátíš!“ Kurostuki opětovně bratra objal a řekl.
„Slibuji… A ty slib, že se postaráš o Niu dokud se nevrátím.“
„Jo…“ Vyhrkl ze sebe mladší bratr. Mezitím se pootevřely dveře. Ani jeden z bratrů, si toho nevšimnul. Ve skulince které pootevřené dveře vytvořili, stál Rikudō a sledoval své dva syny. Po chvíli se mu na obličeji vytvořil menší úsměv.

Nastal druhý den ráno a oba dva prapory stáli u náměstí před hlavní branou. Všichni se loučili se svými blízkými a připravovali se na odchod z domova. Všichni tři sourozenci a jejich otec stáli kousek od místa dění a také se loučili. První s kým se Kurotsuki v brnění loučil, byla jeho malá sestřička. Dlouhou dobu ho objímala a nechtěla ho pustit. Po chvíli se odhodlala ho pustit a přikrčila se pro malou brašničku, kterou měla u nohou.
„Tohle jsou obvazy. Aby ses mohl ošetřit, když se zraníš.“ Kurotsuki obvazy přijal a chvíli je pozoroval. Pak se podíval s úsměvem na svou sestru a znovu ji objal se slovy.
„Pojď jsem ty truhlo…“ Pak Niu pustil a zvedl se k Zarakimu. Ten očividně v sobě držel to, aby nebrečel jako jeho sestřička. Kurotsuki položil svému bratrovi ruku na rameno a přiložil své čelo k jeho. Chvíli měli oba zavřené oči a pak se Kurotsuki narovnal a pustil bratrovo rameno. Nakonec postoupil k otci, u kterého se zastavil, a uklonil. Otec ho sledoval a pak pronesl.
„Vrať se domů živí Kurotsuki. Rozumíš?“ Kurotsuki se znovu narovnal a pronesl.
„Ano otče…“ Pak sklonil hlavu a otočil se. Pomalu se prodral davem lidí, loučící se s vojáky a došel k Hyūgovi. Oba si opětovali pohled, a pak se Hyūga zeptal.
„Připraven, generále?“ na to odpověděl jen pokyvem. Hyūga proto zvedl ruku a armáda se zformovala do dvou oddílu.
„Vyrážíme!“ Zakřičel a všichni se dali do pohybu. Masivní brána se otevřela a armády vyšla ven. Všichni začali mávat a zvolávat rozlučná slova.
Niu která stále plakala, chytl Zaraki kolem ramen a položil svou bradu na její hlavu.
„Nebreč.“ Povídal. „On se vrátí…“ Nia popotáhla a optala se.
„Jak to můžeš vědět?“ Zaraki se jen usmál a Nia ucítila vlhko na její hlavě. Byli to Zarakiho slzy.
„Prostě to vím… Je to sourozenecké pouto…“ Oznámil a Nia si otřela obě oči. Rikudō, který sledoval obě své děti, se usmál.
„Jediné pouto, které překoná i smrt.“ Dodal a pohlédl za odcházející armádou.