O Růžové Sakuře

Kdysi dávno žila v malé vesničce jménem Konoha holčička, která se jmenovala Sakura. Když jí její maminka čekala, jedla pouze jahodové jogurty a zmrzlinu, tak se nikdo nemohl divit, že Sakura měla růžové vlasy. Alespoň tím její maminka vysvětlovala to, že má růžové vlasy, i když nikdo z její ani manželovy rodiny je neměl.
Jednoho dne přišel mamince dopis od babičky Tsunade. Psala v něm, že jí došlo saké a jestli nedostane nové, tak ji vydědí. Maminka tedy šla za Sakurou a řekla: "Sakuro, vem nějaké saké a běž za babičkou Tsunade, nebo nás vydědí. Ale hlavně nechoď lesem, žije tam Zvrhlý poustevník Jiraia, mohl by tě znásilnit."
"Ale maminko, ty už jsi přece všechno saké vypila," namítla Sakura.
"Eh, vážně? No tak pro nějaké dojdi, ne?"
"Ale maminko, mně přece žádné saké neprodají."
"Kdo mluvil o kupování? Řekla jsem, abys ho z toho obchodu přinesla, ne abys za něj platila. Stejně nemáme žádné peníze."
Tak se tedy Růžová Sakura, jak jí všichni přezdívali, vydala s košíčkem do obchodu. Nakopla prodavače do citlivých míst a zatímco se v bolestech svíjel na zemi, nabrala si plný košík alkoholu.
Potom vesele vyhopkala z obchodu a vydala se rovnou k babičce Tsunade. Vůbec nedbala maminčina varování a vydala se lesem, protože to bylo kratší. Po cestě narazila na velkého bílého psa s červenýma ušima.
"Jé, ty jsi ale hezký pejsek," rozplývala se.
"Drž hu*u, ty jedna růžová slepice! Já jsem náhodou světoznámy děsivý vlk Akamaru, žádný pes, vlk, rozumíš? Jak by se ti líbilo, kdybych ti říkal opičko?" vyjel na ní pes.
"No, mně osobně by to moc nevadilo... já jsem ještě žádnou opici neviděla," zaváhala Sakura.
"To je mi u prd*le! Hlavně mi řekni kam jdeš, ať už to mám za sebou."
"Do obchodu," zalhala Sakura.
"To těžko, ten je opačnou stranou."
"Aha, no tak dobře, jdu za babkou Tsunade, dát jí nějaké saké."
"Ah, a kde ta tvoje babka bydlí?"
"Tam," ukázala Sakura před sebe.
"Dobře, a teď si zahrajeme na schovávanou, ano? Stoupni si tady k tomu stromu a počítej do 2256," navrhl pes, teda vlk.
"To je skvělý nápad, miluju hru na schovávanou!" rozzářila se Sakura.
Akamaru na nic nečekal a jakmile Sakura řekla jedna, rozběhl se tím směrem, který mu ukázala. Netrvalo to dlouho a doběhl k malé, spoře vybavené chaloupce (čti: nádhernému paláci, největší budově na celém světě, plnému luxusního nábytku a služebnictva). Vešel do recepce a optal se, kde má pokoj jistá babka Tsunade.
"Jé, vy jste ale krásný pejsek, co chcete naší milé paní Tsunade-sama?" zeptala se recepční sladce.
"Jsem děsivý vlk Akamaru a jdu ji sežrat," zabručel návštěvník.
"Aha, tak to přeji hodně štěstí, je to v posledním patře, první dveře zleva," usmála se recepční a zamávala mu.
"Kráva blbá...," nadával v duchu Akamaru, zatímco se belhal nahoru.
S očekáváním otevřel dveře a skoro omdlel, protože zjistil, že ta tupá recepční ho poslala do špatného pokoje. Místo babky ležela v posteli velice vyvinutá a totálně zlitá dvacetiletá blondýna.
"Ehm... dobrý den, slečno, nevíte náhodou, kde má pokoj babka Tsunade?"
"Jaká babka?!" rozzuřila se slečna, a i přes svůj stav mu dala pořádnou ránu do nosu. "To já jsem krásná a nádherná Tsunade-sama, která neztrácí svůj překrásný vzhled ani po padesátce. Teda ne, že by mi tolik bylo. Mimochodem, co mi chceš, ty debi*ní pse?"
"Já jsem vlk a ne pes! Jo, a jdu tě sežrat."
"V tom by mohl být problém... moje silikony jsou totiž docela jedovatý."
"No tak nic, ale Růžovou Sakuru si ujít nenechám. Co bys řekla na to, kdybych ti daroval deset beden saké a ty by ses za to schovala do skříně a vůbec nic nedělala?"
"Deset je málo, chci dvacet."
"Dám patnáct."
"Ale já chci dvacet."
"Tak dobře, dvacet."
"Nebo radši třicet...?"
"Nemůžu utratit všechny prachy za chlast, který není pro mě!" rozzuřil se Akamaru.
"No tak fajn, dvacet stačí. Ale jestli je nepřineseš do přístího týdne, tak tě daruju Zvrhlému poustevníkovi Jiraiyovi. Teď pa, já jdu teda do tý skříně."
"Dobře," zazubil se Akamaru a vlezl si do Tsunadiny postele. Ještě předtím si vzal jednu z mnoha jejích paruk a čekal na Sakuru.
Po sedmi hodinách čekání (Sakura si nemohla vzpomenout, jaké číslo následuje po šestce) už ho to docela unavilo, tak vstal, pak ale zaslechl klepání na dveře.
"Babičko, jsi tam?" volala Růžová Sakura.
Vlk si rychle zalezl zpátky do postele a pozval jí dál. Sakura se pomalu přiblížila k posteli a zkoumavě si babičku prohlížela.
"Babičko, proč máš tak chlupatý obličej?" zeptala se.
"To proto, že jsem se zapoměla oholit," vysvětlil vlk.
"A babičko, proč máš tak malá prsa?" pokračovala dívka.
"To proto, že mi praskly silikony," vymýšlel si vlk.
"A babičko, proč máš tak debi*ní ksicht?" řekla Sakura nevinně.
"A už toho mám dost, aby mě každý furt urážel! Ty taky nemáš moc hezký obličej, víš o tom? A ty tvoje vlasy jsou divný a... a... máš postavu jak žehlicí prkno!" vypěnil Akamru, vyskočil z postele a ukázal na ní tlapkou.
"No tohle!" urazila se Sakura. "Já se tu za ní plahočím jak ta největší kráva a ona si ani není doma? Příště se jí na to saké vys*ru."
"Saké? Kde?!" vykřikla Tsunade a vyskočila ze skříně.
"Jé, ahoj babičko! Co děláš ve skříni?" podivila se Sakura.
"Ale tak různě... důležitější je, máš pro mě to saké?"
"Proč mě pořád ignorujete?!" zaječel vlk, obě dvě je svázal a začal na ně sypat grilovací koření.
Všechno by to nejspíš dopadlo špatně, kdyby nebylo Zvrhlého poustevníka Jiraiy, který zrovna náhodou šmíroval svým dalekohledem Tsunade. (No, náhodou, on to sice dělal každý den, ale to se v pohádkách neřeší.)
"No tohle? Jak si dovoluje připravit mě o materiály pro mou novou knížku!" rozzuřil se a bral se prsatou stařenku zachránit.
Po žebříku slezl ze svého domu na stromě, vyvolal obří žábu a vyjel směr Tsunade. Svou žábu nechal zaparkovanou na jejím parkovišti a rychlostí převyšující rychlost světla vyběhl nahoru.
"Já, hrdinný úchylák Jiraya jsem tady, abych zachránil tuto sličnou prsatou dámu!" vykřikl.
"Hej!" napomenula ho Sakura.
"Jo, a tu malou nepřitažlivou holku taky," dodal.
Jakmile ale uviděl Tsunade z takové blízkosti, upadl do bezvědomí. Naštěstí dopadl přímo na vlka a svou ohromnou vahou ho zavalil. Tsunade využila příležitost, napjala prsa a zpřetrhala provazy. Pak pomohla i své vnučce a nakonec s pomocí deseti sluhů zvedla i Jiraiyu. Vlk byl vděčný, že může zase dýchat a lehl si před Tsunade na břicho.
"Děkuji vám, šlechetná dámo, že jste mě zachránila před tím tlusťochem, odteď už vám budu navždy zavázán a budu vám dodávat alkohol, kdykoliv budete chtít," slíbil.
"Alkohol kdykoliv budu chtít? Beru tě na milost a okamžitě mi nějaký přines!" rozzářila se Tsunade.
"A co kdybysme raději zašli ke mně na žabí stehýnka se saké?" navrhl Jiraiya.
Všichni souhlasili, hlavně Sakura, která byla ráda, že konečně ochutná ten božský nápoj, který její maminka a babička tak milují. Všichni se tedy vydali na Jiraiyův strom a dali se do požírání žabích stehýnek. Všichni by teď měli být spokojení, ale...
"Ty, Akamaru, kdo ti vůbec řekl, že jsem babka?" prohodila Tsunade s plnou pusou. Správné znění této otázky raději neuvádíme, protože byste vůbec nevěděli, co řekla.
"To ona," ochotně ukázal na dívku, která mohla za tu bolavou ránu.
"Takže ty..." Tsunadiny oči zazářily, bývala by byla asi hodně děsivá, kdyby při svém předlouhém proslovu nepoprskala celý stůl.
Sakura se ale přesto vyděsila a chtěla utéct, jenže jí jaksi nedošlo, že je teď na obrovském stromě a jestli spadne, bude jistojistě po ní. Naštěstí, nebo spíš na smůlu ji Tsunade zachytila za dlouhé, růžové vlasy.
"Eh, děkuju babičko, ale mohla bys mě, prosím, pustit?" zaškemla. "Ono to totiž dost bolí."
"Ani náhodou, jediný důvod proč jsem tě zachránila je, že tě chci potrestat sama a nechci, aby to za mě udělal nějakej pito*ej strom. Takže teď tě připravím o tvé dlouhé, růžové, skoro stejně krásné jako moje vlasy a jestli si je někdy necháš dorůst, tak vás vydědím," pravila a kunaiem uřízla její chloubu.
Pak se úplně klidně vrátila ke stolu a dál hodovala se svými novými přáteli. Sakura se mezitím s brekem vracela do Konohy. Potkala tam jistého Uchihu, který přísahal babce - nebo raději slečně Tsunade pomstu, ale to už je jiný příběh...