Cesta

Ku poslechu

Huh... to byl těžkej výběr ale nakonec mi asi ze všech nejvíc dala tahle.
Mimochodem, Cesta - život sám je přece cesta, tak v tom názvu nic víc nehledejte...

Ty drobné, ještě zpola zelené lístky padají, padají... snášejí se vzduchem, metají kotrmelce, vítr si s nimi hraje s tou nespoutanou rozpustilostí - a pak, unaveny dlouhým letem a staženy vlastní muší vahou, končí svou cestu tady na zemi, přímo pode mnou. Pod touhle dřevěnou lavičkou vysoko nad vesnicí. Obloha, zatažená, modrošedá, nehybná - jako by samotnou svou přítomností ohlašovala konec léta, jako by říkala, že teď už není čas si hrát.
To procesí lidí jako by nikde nemělo konce. Vine se daleko za bránu jako dlouhý hadovitý provaz, jako prastará řeka se všemi meandry a zákrutami, a třpytí se odznaky na čelenkách. Vracejí se... konečně!
A přece se mi odsud nechce dolů, zdráhám se zvednout a vmísit mezi ně. Nechápejte mě špatně - ne že bych si snad nepřál vidět znovu tváře těch, které miluji! Ta nevýslovná radost z jejich návratu ale jako by mi v srdci kvasila v cosi hořkého, v pachuť obavy a strachu; v zbabělou pachuť, která se šíří mými žilami a naplňuje mne slabostí. Bolest v té staré ráně jako by trochu zesílila pokaždé, když jen pomyslím na návrat. Chyběli mi - a jak! Yomi se svými zlatými vlasy, s tím úsměvem, který vám prozářil sebesmutnější den; Hizou s tou svou památnou katanou po pradědečkovi, kterou by přes všechny ty zuby za nic na světě nevyměnil; Saya s tou svou nesmělou, plachou povahou a s pohledem ptáčete, které má strach se naklonit z hnízda. A další a další... jejich tváře se přede mnou noří ve vzpomínkách, jako by chtěly potrápit mou vizuální paměť. Je to snad výčitka svědomí, co mi brání jít za nimi? Cítím se vinen za to, že jsem jen měsíc po začátku války utržil osudovou ránu? Copak snad nesu vinu za ten výbušný lístek, který mne připoutal k tomuto místu a naplnil bezmocností? Nikdo se neodváží říci, že bych za to mohl, dokonce ani já sám.
Pak ale... co tedy? Co znamená ten pocit zaplavující mou mysl a zbavující mne odhodlání popadnout hůl a vyrazit? Zvedni se, Kenji, zvedni se a jdi! No tak! Copak se bojíš... ?
Ano, nějaký neurčitý druh strachu to nejspíš bude. Je to, jako bych tenhle pocit držel v sobě už dlouho, jako bych nevědomě potlačoval jeho nutkavý šepot až na dno podvědomí. Jenže teď jsou zpátky... vrátili se a otázky z mé hlavy překročily hranice svého prostoru. Teď se musím ptát, je čas. Co uvidím, až sejdu dolů? Nebudou to ty tváře z mých vzpomínek. Nebudou to ty zářivé úsměvy, nebude to ona rozpustilá radost ze života, jež tryská jako třpytivá fontána osvěžující vodou mladých a nezkušených. Nic takového mě tam dole nečeká.
Vidím Yominu tvář zmrzačenou řeznými ranami, tvář, která se už nikdy neusměje. Vidím její zlaté vlasy slepené špínou a krví posledních dvou let. Hizouovu katanu potřísněnou jeho vlastní krví, pohozenou a zapomenutou uprostřed nějakého neznámého lesa spolu s majitelem. Jeho obličej se mi před očima rozpadá v kaskády křehkých hliněných útržků, pln nevýslovné bolesti poslední agónie se ztrácí jako prach... vidím Sayin pohled, hledím do jejích očí a marně v nich hledám cokoli, co by připomínalo plachou nesmělost. Je vykřičená. Je prázdná, bez života, jako by všechnu svou radost uložila do těch sedmnácti let, do sedmnácti let života někoho cizího, kdo už tu dnes není.
Mám strach. Strach, že je nepoznám, anebo mě to poznání bude neskutečně bolet a pronásledovat v trpkosti nočních můr. Bojím se... odcizíme se jeden druhému? Oni už svou cestu skončili a já snad pořád ještě letím. Nevím, zda mám dost sil, abych je dokázal z té země zvednout a očistit jim křídla. A zda oni sami o to vůbec budou stát. Jsem slabý, tak slabý, vždyť za ten poslední rok jsem na ně sotva pomyslel... mám vůbec právo požadovat od nich život dávno ztraceného přátelství?
A přesto přese všechno mi asi nezbývá než věřit. Než spolehnout se na naději, na tu nejvrtkavější ženu v dějinách... byl bych blázen, kdybych si myslel, že sezení na lavičce něco vyřeší. Jediná, nejlepší možnost je zvednout se a jít a přijmout budoucnost, ať už tam dole čeká cokoli. Jít dál, ať už vám chybí noha nebo třeba obě. Vždyť to je přece podstatou lidství,ne?
~
Ty drobné, ještě zpola zelené lístky padaly, padaly... snášely se vzduchem, metaly kotrmelce, vítr si s nimi hrál s tou nespoutanou rozpustilostí - a pak, unaveny dlouhým letem a staženy svou vlastní muší vahou, končily svou cestu tady - na prázdné dřevěné lavičce nad vesnicí, kterou před malou chvílí opustil mladý muž. Naposledy se ohlédl a na krátký okamžik ztratil rovnováhu, když jeho hůl na nerovném povrchu podklouzla. Zavrávoral, zachytil se rukama o opěradlo lavičky a ještě na několik vteřin slabostí zavřel oči.
Když je otevřel, větve stromu se třepotaly ve větru, jako by odpovídaly na jeho nevyřčený pozdrav. Usmál se letmo na ně i pro sebe a vstal. Vyrazil dolů.