Volba

Písek… písek, který chrání… písek, který zabíjí. Byl všude. Poddajný, hřejivý a přitom tak nebezpečný. Obtáčel se kolem své poslední oběti a nechal se vést jeho mocí. Nechal se vést silou chlapce, který ještě neznal odpověď. Byl zmatený… ale přitom mu hlásek našeptával slůvka, která potřeboval slyšet. Svou zbraň, kunai, nechal padnout k zemi. Krvavý hrot dopadl a chlapec se pousmál… nepotřebuje zbraně. Má své vlastní… výjimečné… které plně ovládá. Kterým věří…

Pohlédl na něj… na muže, který před ním bezbranně klečel. V jeho očích rozpoznával zoufalství a možná… strach? Smutek? Prázdnotu? Ať to bylo cokoliv… písečný chlapec to miloval. Ten pocit beznaděje… pocit, který měl v srdci každý, kdo se s ním setkal. Gaara to miloval…

„Takový být nemusíš… tohle nejsi ty… vždycky budeš mít na výběr… vždycky…“

Vzpomínka, která mu utkvěla v hlavě, ho rozptylovala. Nechtěl si ji vybavovat… nechtěl ji mít v hlavě. Nechtěl na ni myslet. Chtěl se jí zbavit… chtěl být sám sebou. Chtěl být tím, kým je od narození. V tom je nejlepší… to jej naplňuje. Nic jiného ho nedělá šťastnějším… tahle situace, právě teď, tahle chvíle… tohle je jeho život.

Gaara pomalu zavřel oči. Naslouchal tlukotu svého srdce. Ale slyšel i něco jiného. Slyšel tiché, skoro až neslyšné šustění. Slyšel, jak je všude kolem něj… kroutil se, přesýpal a lehce se sunul k muži, který dnes zemře. Gaara procitl a lehce se pousmál. Muž se třásl a něco si mumlal. Možná se začal modlit? Bláhový hlupák. Odpad, který si myslel, že dokáže přemoct písečného chlapce, který v sobě skrývá zapečetěné monstrum. Monstrum, které se pomalu, ale jistě dere ven. Nic jej nezastaví…

„Tohle nejsi ty… vždycky budeš mít na výběr… vždycky…“

Myšlenky se znovu spojili proti němu. Ale nezmůžou nic. Už je příliš pozdě. Písek se začal lehounce nadzvedávat a muž ztuhnul. Pochopil, že se blíží jeho konec. Ale jeho oči byly prázdné. Prázdné jako Gaarovo srdce. Natolik prázdné, že se nezmohl na nic. Klečel na místě, strachem zkamenělý a čekal na svůj osud. Gaara ho nechtěl nechat čekat. Ne zbytečně. Písek stále kroužil v kruhu a čekal, než mu jeho pán vydá rozkaz. Rozkaz, kterým to vše skončí…

Ale něco bylo jinak. Něco se změnilo. Ale… ale co? Proč to tentokrát není tak snadné? Co se změnilo? Co je jinak? Přesto, že přesně věděl, co musí udělat… přesto, že měl v hlavě představu a hlásek mu našeptával své touhy, přesto to dnes bylo odlišné. Přesto měl pocit, že se něco změnilo. Ale už se nechtěl ptát sám sebe, co se změnilo… ale… proč?

„Vždycky budeš mít na výběr… vždycky…“

Tohle není možné. Není to pravda. Myšlenka, kterou chtěl zapudit, ho trýznila, myšlenka, kterou mu tehdy řekl chlapec, který byl natolik bláhový, že věřil tomu, co říká. Přesto byli v něčem stejní. Oba v sobě skrývali monstrum, které chtělo ven. Oba dva byli odlišní od ostatních, jak jen to šlo. Oba přišli o něco cenného… o něco nenahraditelného. Ale proč? Proč se mu v hlavě ozývají slova, která nechce slyšet? Nechce, že ano?

Zvedl pravou paži a písek se rozběsnil. Začal se nepravidelně rozsypávat a stěna, kterou chtěl vytvořit, se kolem své oběti pomalu rozpadala. Gaara to nechápal. Nevěděl co se to děje … možná to ani nechtěl vědět. Hlásek mu začal znovu našeptávat a chlapec pozvedl i druhou ruku. Písek se uklidnil a znovu se formoval do pevnějšího tvaru. A pak se to stalo. Myšlenka, která ho stále pronásledovala, zmizela. Osvobodil se od ní. Nechal ji zmizet. Znovu to byl on sám. Znovu se cítil jistější. Znovu věděl, co musí udělat. Znovu v něm něco ožilo. Cítil to. Život, který mu protékal každičkým kouskem jeho těla. Písek se pomalu nadzvedl a jediným rychlým pohybem se jako had mrštně vrhl na svou oběť.

„Vždycky…“

Chlapec zavřel oči… a usmál se… „ Už jsem si vybral“