Jinak už to prostě nejde. Promiň

Mladá hnědovlasá dívka, skoro žena, ve vlčí masce a s katanou na zádech běžela temnou chodbou. Ozvěna jejích kroků zanikala v řevu pronásledovatelů. V běhu otočila hlavu a zahleděla se na konec chodby, odkud se vynořili první nepřátelé.
Už ji pomalu doháněli. Přidala na rychlosti. Z ničeho nic do něčeho narazila. Spíše do někoho. Ze tmy vyšli dva chlápci v černých pláštích s rudými mraky. Než se stačila začít bránit, kdosi ji udeřil zezadu do zátylku a ona se musela podívat do rudých očí svítících ze tmy. Jakmile se ale ty dva pohledy střetli, dívka upadla do bezvědomí. Divní chlapíci vzali její bezvládné tělo a zmizeli.

Probudila se. V pokoji bylo ticho, klid a mír. Už si myslela, že je doma ve svém pokoji, ale její pokoj přece není tak tmavý. Pomalu otevřela oči a zamžourala do tmy. Kromě postele, na které ležela, tu byla ještě jedna. Peřiny na ní byli rozházené a na nich ležela její maska, brnění, shurikeny, kunaie a její milovaná katana. Hnědovláska šáhla po klice. Kupodivu bylo odemčeno. Otevřela dveře, aby nevrzali a tiše prošla chodbou a seběhla schody. Zastavila se až před místností, odkud se ozývali hlasy. Bylo jich devět. Chvilinku váhala, zda se nemá vrátit, ale nakonec vstoupila. Upřelo se na ni devět párů očí. Osm mužů a jedna žena seděli porůznu rozházeni po obývacím pokoji. Všichni mužský se na ni vyjeveně dívali s pusou dokořán a slinou u pusy. Zaraženě se podívala na své oblečení. Na misi na sobě měla kromě brnění taky třičko a sukni, ale teď jí zbylo jen uplé síťované tričko a kraťásky.
Nepatrně zčervenala, za okamžik však její tvář nabyla obvyklý kamenný výraz.
Jako první se z transu probral zrzek, zřejmě vůdce.
„Itachi, začni s výslechem!“ poručil.
Z křesla se zvedl vysoký, černovlasý muž s temnýma černýma očima. Tvářil se jako největší mistr světa; nehnul ani brvou, když se mu muž podobný kytce snažil podrazit nohu. Jako by si to chtěl vybít na hnědovlásce, prudce ji uchopil za paži a stiskl. Byl to bolestivý stisk a dívenka se jen tak tak ubránila syknutí. Odvedl ji do pokoje, kde se probudila a prudce s ní hodil o stěnu. Tvrdě narazila, ale zase se zvedla. Teda aspoň do sedu. Z toho Itachiho šel strach. Znovu se k ní blížil, uchopil ji za bradu a donutil ji, aby se mu podívat do očí, které změnili barvu z černé na rudou s třemi tečkami.
Ocitla se na neznámém místě, všude jen černá, bílá a rudá. Odnikud se zhmotnil její věznitel. V ruce svíral katanu a vůbec mu nevadilo, že čím víc se přibližoval k hnědovlásce, tím víc se ostří meče blížilo k jejímu žaludku.
„Řekni mi vše, co víš o své matce – Hinabi Kirokou!“
„Já o ní nic nevím!“ vykřikla. „Ona mě opustila ještě v porodnici…“
„Lžeš!“ zarazil jí katanu hluboko do břicha, až se její ostří objevilo na druhé straně. Dívčina vyjekla překvapením i bolestí.
Po dvou dnech mučení to Itachiho přestalo bavit. Jakmile hnědovlásku propustil, uvědomila si, že byla v iluzi a neuběhli žádné dva dny nýbrž dvě sekundy. Po tomto objevu znovu upadla do bezvědomí.

Po druhé se dneska na posteli v sídle Akatsuki probudila hnědovlasá kráska z bezvědomí. Tentokrát tu však nebyla sama. Na druhé posteli spal ten, co ji mučil – Itachi Uchiha.
Zřejmě jsem v jeho pokoji… pomyslela si a chtěla znovu usnout. Zachumlala se do peřiny a slastně zavřela oči, ale vyrušil ji jeho hlas.
„Ne tak rychle, mladá dámo.“ ozvalo se z vedlejší postele. „Musím uznat, máš docela výdrž. Ostatní by se asi zbláznili. Jak se jmenuješ?“
„Akaru.“
„A dál?“
„Nijak. Jen Akaru.“ odsekla.
„Dobře. Už spi.“
„Spala bych, kdyby mě tady někdo nebudil!“ odsekla znovu, tentokrát s důrazem na slovo někdo.

„Dobré ráno, spáči,“probudil Akaru příjemný ženský hlas.
„Hm?“ vykoukla zpod peřiny.
„Vstávej, je čas na snídani,“ popoháněla ji modrovláska, jak se později dozvěděla, Konan.
Akaru se tedy oblékla a sešla dolů po schodech. V kuchyni u stolu seděli už všichni, jedno místo zůstalo však volné. Hnědovláska si tedy sedla vedle muže s kytkou na hlavě a chutně se zakousla do mrkve a brokolice.
Zetsu, chlápek s masožravou kytkou, jí začal našeptávat něco o tom, že zelenina se tady nejí, protože je to jeho příbuzná.
„Drž hubu, Aloe Vera!“ ujeli Akaru nervy.
„Jak žes mi to řekla?!“ naštval se Zetsu a vstal. S Akaru to nijak nehlo. Dál seděla a chroupala mrkvičku.
„Ptám se tě: Jak žes mi to řekla?!?“
„Aloe Vera?“ nechápala Akaru.
„A- co?“
„Aloe Vera. Taková pěkná kytička. Měla jsem jí doma, ale trénovala jsem na ní s katanou,“ usmála se. Tenhle Zetsu se nechal vyhecovat lehce. Čekala, že se na ni vrhne. A taky že ano. Skočil po ní jako lev po zebře. Jenže nepočítal s možností, že jeho protivnice bude mít v rukávu schovaný kunai. Málem by ho zasáhla, kdyby se mezi ně nevrhl Pein.
Zase to chodící železářství… povzdechla si v duchu. Nebýt jeho, mám jednoho z krku! Merde alors!
Po snídani si zase zalezla do “svého“ pokoje. Chopila se katany a jala se leštit její ostří.
„Co tu provádíš?“ vyrušil ji kdosi.
„Brousím si katanu. Asi někoho z vás obětuju,“ ušklíbla se a zvedla hlavu. Proti ní stál bělovlasý muž s kosou na zádech a divným přívěškem na hrudi.
„Ty jsi Jashinista?“ podivil se bělovlasý.
„Ja- co?“
„Aha. Tak nic. Čau…“
„Hm, zalez už!“ sykla tiše. Sklopila pohled zpět na katanu. Malinko ji pozvedla proti oknu. Kissaki se rudě zalesklo, odrážejíc temně rudé zapadající slunce. Neodolala, zasunula zbraň do pouzdra a vyskočila oknem.

Procházela se lesem. Kolem zpívali ptáci, voněly květiny a poletovaly včelky. Veverka skákala z větve na větev a kdesi hučel vodopád. Akaru ani na vteřinu nepomyslela na útěk. Bylo tu přece tak krásně. Zahloubaná do myšlenek došla až k vodopádu. Sedla si pod strom a máchala si nohy v příjemné vodě. Že tam není sama, si všimla až tehdy, když se za ní ozvalo mírné zakašlání.
„Kdo jsi a co tu chceš?!“ vykřikla a povytáhla meč z pouzdra.
„To bych se měl ptát spíše já,“ odpověděl jí mužský hlas. Akaru pomalu otočila hlavu. Nyní se dívala do blankytných, modrých očí. Neznámý měl delší blonďaté vlasy, a na sobě cestovní plášť. Na tváři se mu zračil milý úsměv.
Ta hlava! Je mi nějak povědomá. Odkud ji jenom znám? Zamyslela se. Už vím!
„Namikaze Minato! Yondaime Hokage!“ vykřikla nevěřícně. Ano, tu hlavu znala z hlav hokágů.
„Ale jak? Měl jste být mrtev!“ zalapala po dechu.
„Noo…to já sám nevím,“ usmál se znovu.
„Nesmějte se pořád, znervózňujete mě.“
„Hm…“ pousmál se naschvál. Nemohl jí odolat. Byla tak krásná, ty její vlasy a hluboké zelené oči. Úplně se v nich topil. Neodolal a přiblížil své rty k jejím. Na tváři cítil její horký dech. Jemně ji políbil a než se Akaru stačila vzpamatovat, zmizel ve žlutém blesku.
Pane bože, co to bylo? Pomyslela si a zvedla se. Pomalu odcházela zpět do sídla Akatsuki, kde ji už nejspíš čeká Itachi a jeho Mangekyou Sharingan.

„Kde jsi byla?!?“ vyjel na ni hned, jakmile za sebou zavřela dveře do pokoje.
„Co tě to zajímá!“ odsekla a lehla si na svou postel.
„Pojď sem a podívej se mi do očí.“ přikázal chladným hlasem.
„Ani mě nehne.“ odpověděla stejně chladně.
„Jak chceš…“ mírně se pousmál. Zvedl se a popošel k ní.
„Takže mi neřekneš, kde jsi byla, že?“
„Nee?“
„Tak když ne kde, tak s kým?“
„Znovu se opakovat nehodlám, Itachi Uchiho!“ řekla s mírně zvýšeným hlasem.
„A už mě neser.“ dodala.
„Holčička si nějak dovoluje,“ odfrkl si.
„Má na to právo. Byla nejlepším ninjou v celé Zemi Ohně,“ ušklíbla se.
„Ale jen ve snu co?“
Hnědovláska si pouze povzdechla a lehla do postele. Zamumlala něco v tom smyslu, že s takovým zabedněncem se nehodlá zabývat, a usnula.

Ráno ji probudil křik. Konan hubovala na Kisameho, že pustil štiku, kterou měli mít k snídani.
„Takovýho povyku…“ protáhla se a znovu se zachumlala do peřin.
„Vstávej!“ zacloumal s ní blonďáček.
„Deidaro, nech mě ještě pět minut!“ zaprosila a ohnala se po něm rukou. Ten si jen povzdechl a odešel z místnosti.

Chození ven jí procházelo ještě pár týdnů. Pokaždé šla na to samé místo a setkala se s tím samým člověkem.
Byla tak zaslepená, že si nevšímala, že nás pozoruje jak Aloe Vera, tak Uchiha.

Průser nastal, až když to práskli Šéfovi. To ráno pro Akaru přišel Kakuzu se skoro škodolibou radostí. Tou svojí drtičkou jí sevřel pravou paži a táhl někam do podzemí. Prudce jí smýkl do jakési kobky.
„Sakra,“ zasýpala,“ vysává mi to čakru!“
Hnědovláska se doplazila do nejtemnějšího rohu místnosti. Opřela se o stěnu, zavřela oči a čekala, co jí osud přinese.
Zanedlouho se otevřely ocelové dveře. Ostré světlo vniklo do kobky a oslepilo dívku. Zakryla si oči rukou. Když si přivykla, s úděsem zjistila, že kolem dokola se sešli všichni Akatsuki. A nad ní stál Pein.
„Řekni nám vše o své matce!“ vykřikl jí do obličeje.
„Nic o ní nevím!“ vyjekla zoufale.
„Nelži! Itachi!“
Uchiha předstoupil a zaktivoval Sharingan. Sama od sebe upřela pohled do rudých očí.
Svět se s ní zatočil a upadla do iluze.
Její tělo se zmítalo po špinavé podlaze. A pak Itachi přestal.
„Ta fakt nic neví,“ otočil se k Peinovi. Zrzek tedy přešel k další otázce:
„A co ten, se kterým jsi se tajně scházela?!?“
„On- on za nic… nemůže. To já! Já ho… já ho… svedla,“ poslední slovo zašeptala. Zetsu souhlasně přikývl.
„KDO to byl?“
Akaru si povzdechla. Podívala se na zrzka, potom na Itachiho a nakonec na Konan.
„Namikaze Minato,“ vydechla.
„Ten je mrtvý! Nelži nám…“
„Nelžu!“ vykřikla, v hlase spousty zoufalství.
„Víš, my tě chtěli do organizace, ale takhle by to nešlo.“
Otočil se na Itachiho.
„Víš, co máš dělat,“ a odešel z místnosti následován ostatními. Jen Konan se dlouze dívala do zelených očí mladičkého děvčete.
„Sbohem,“ řekla Akaru.
„Sbohem,“oplatila jí modrovláska.
Itachi si povzdechl a tasil katanu.
„Promiň. Jinak už to prostě nejde,“ zašeptal a sekl. Z hnědovlásčina hrdla vytryskl proud rudé krve. Ve tváři měla klidný výraz, na rtech jméno svého milence.
Na jejím náhrobním kameni stálo:
Zemřela jsi mladá, zemřela jsi pro svou lásku. Odpočívej v pokoji…
A pod tím leželo origami.