NARUTO : Věčné slovo hrdiny 1 část

1. Narozeniny

"Ach, Naruto," honilo se ten podvečer Sakuře v hlavě, když vzhlížela k příjezdové cestě kterou už tolikrát spolu prošli. Někdy se zdálo, že jsou v cestě ještě vidět jeho stopy. Hloupost. Už jsou to čtyři roky co odešel. Každý večer stála u brány a prohlížela si zlom cesty a čekala, že zahlédne cíp jeho tak vždycky rozcuchaných vlasů. Hodinu, někdy dvě. Párkrát se už stalo, že tam stála až do rána. Nemohla spát.
Další ráno bylo jako každé jiné. Konoha se probouzela do denodeního spěchu a přátelských návštěv. Také zde, v malé uličce, se objevila nečekaná návštěva.
"Ahoooj!" Zařval Kiba a za pár sekund se z horního okna vyhoupla hlava.
"Co zase?!" Nevyspalý, neoblečený Shino, kterého Kiba právě vyrušil ze snídaně se nahnul přes parapet a spatřil, jak si Akamaru líže přirození.
"Skvělý, už ani nemám hlad. Hned jsem dole," prohodil Shino sklesle a zavřel okno.
Sakura už tou dobou byla v práci. V nemocnici byl klid a tak Sakura začala s inventůrou. Zaklepání jí odtrhlo od skříňky s léčivými mastmi.
"Jak se máš?" Ironicky procedila mezi zuby a opřela se o futra. Sakura se vlídně usmála.
"Zle," zavřela skříňku a šla do vedlejší kanceláře nahlásit stav léčiv. Né, že by Ino neměla ráda, jen neměla na nikoho náladu.
K večeru Sakura nahlásila odchod a šla domů. Cestou se stavila v restauraci na jídlo. Měla chuť na rahmen.
Celý den Shino s Kibou polehávali v trávě u vody. Akamaru chytal pod vodou bublinky, které mu šly z tlamy a kmital při tom ocasem jako magor. Hinata se k nim k večeru přidala. Sedla si ke kmeni stromu a trhala trávu kolem.
"Hele, kluci? Nevíte jestli se Naruto někdy vrátí?" Opatrně přihodila do konverzace.
"Kdo ví, ale prý řekl Sakuře - sbohem. Podle mě se to říká, když už se ti lidé neuvidí... Že jo Shino?!" Přikývnul a s hlubokým výdechem vztal ze země.
"Bylo to fajn, ale já už musim. Mám hlad, že bych snědl i ty Akamarovy bublinky." společně se tomu zasmáli a pak nakonec šli všichni.

Prázdný talíř Sakura sledovala další půl hodiny, potom zaplatila a šla k bráně. Už byla tma, když dorazila k příjezdové cestě. Každý večer si představovala, že ho vidí jak neohroženě jde středem cesty a už z dálky se na ni usmívá.
"Sakuro. Měla by jsi se jít vyspat," hlesl za ní Kakashi, který se právě vracel z rozmluvy s Obitem a Rin. Neotočila se.
"Měla, ale nejdu," odflusla na zpáteční odpověď.
"Vrátí se."
"Kdy?"
"Brzy." Jako by jí ta slova bodala.
"Né! Nevrátí, protože řekl sbohem, protože je už čtyři roky pryč. Lžete...brzy?! Lháři! Lháři!!" Klekla na kolena tíhou toho zármutku. Klekl si k ní.
"Sakuro... Moc mě to mrzí," tentokrát ani Kakashi, který měl vždy odpověď, řešení, nebo aspoň optimismus, nevěřil, že se vrátí.
Ráno se Sakura probudila doma, ani nevěděla jak se tam dostala. Bolela jí hlava a byla moc unavená na to, aby byla celý den v práci. Šla po schodech dolů do kuchyně.
"Kakashi tě včera přinesl. Byla jsi ubrečená, slabá a snad si i měla horečku. To je z toho jak nespíš! Vysvětlíš mi to?!" Sakura si vzala toust a šla ven.
"Nevysvětlim. Víš mami o něčem se prostě nemluví," ve dveřích se odmlčela a vyšla do ranní Konohy.
Konoha dnes byla tichá a nehemžila se lidmi spěchajícími do práce. Přesto šla ulicí od svého bytu Hinata a nesla cosi v koši. Broukala si a kopala do kamínku před sebou. Šla dát Sakuře dárek k narozeninám.
Sakura přišla do práce a chtěla se zeptat na volno. To ovšem nestihla.
"Všechno nejlepšííí!" Křičely davy na chodbě v nemocnici. Doktoři, doktorky, sestřičky, dokonce i někteří pacienti se shromáždili v hlavní hale a obvěsili jí balónkami. Sakura s překvapením koukala na všudy přítomné kolegy.
"To jste nemuseli... Moc děkuju," usmála se na celé kolo. Po mnoha potřásání rukou se dostala k recepci.
"Mohla bych si dnes vzít volno?" Zeptala se zoufale vedoucí sestřičky za stolem.
"Ty dnes můžeš co chceš," usmála se a podala jí propustku. Sakura slušně poděkovala a šla si sednout na schody. Opřela se o zábradlí a vzpomínala. Tam se tehdy poprvé sešli jako tým. Byli malý a Kakashi se jich ptal co chtějí dokázat. Jaké mají sny. Hlupačko. Říkala si s povzdychem, když si vzpoměla jak hloupá a naivní byla. Dnes je jí 21 let a je tady sama. Sasuke je pryč. Naruto odešel. Co jí zbylo? Práce. Narozeniny bez těch nejlepších přátel a fotka z dětství, kde se vlastně kluci mračí.
"Přeji ti vše nejlepší k 21. narozeninám," přerušil tu zasněnou tvář úsměvavý chlapík se zářícími vlasy, který je jako malé dusil v lese s rolničkami
"Kakashi?... Děkuji."
"Dáreček. Tady... Otevři ho." Sakura ho s radostí přijala. Byla to první knížka ze série románů, které psal Jiraiya. Usmála se.
"Měla bys začít číst. Někomu tu mojí úchylku musim předat." usmíval se. Ne, přímo se chechtal. Byla ráda, že Kakashi tady pořád ještě je.
Hinata už byla v nemocnici, u Sakury doma, ale Sakura nikde. Použila tedy byakugan. Našla jí.
"Sakuro?" Zavolala k bráně, kde se Sakura opírala o trám.
"Hinato? Co potřebuješ?"
"Vše nejlepší," podala jí košík. Sakura nahlédla a byla v šoku.
"Hinato! Kde jsi to našla?"