Sometimes something ends, but something better will start

„Miluji tě,“ zašeptal černovlásce do vlasů.
„Miluji tě, miluji tě, miluji tě,“ opakoval Kiba a líbal ji na krk.
Ona jen vystrašeně stála, ale neprotestovala. Líbilo se jí to. Byl to její dávný sen, který se stal jako zázrakem skutečností.

„Hodně jsi se změnila,“ řekl a přitlačil růžovovlásku ke kmenu stromu.
„Jak moc?“ Vydechla.
„Tak moc, že tě možná i miluji,“ řekl a něžně ji políbil.

Oba tyto vztahy započaté ve stejný den, by možná trvaly věčně, kdyby…

„Poslouchejte,“ rozkázala pátá Hokage.
Všichni poslušně zvedly hlavy. Nebyla sama.
„Tohle je Gaara z Písečné vesnice. Pár let tady bude s námi, tak mu to tady ukažte,“ nakázala.
„Chcete říct, že je novým členem naší party?“ Zeptal se Kiba.
„Není to jedno? Prostě se postarejte ať se tu cítí jako doma,“ řekla unaveně a odešla.
„Ahoj“ řekl tichým hlasem a čekal až mu odpovíme.
Je docela pěkný, říkala si Hinata.
„Já jsem Hinata, moc mě těší,“ řekla a usmála se.
„Kiba,“ řekl lhostejně, ani nezvedl oči od svých papírů.
„Já jsem Shikamaru a tohle představování je pěkná otrava,“ řekl jako obvykle znuděně.
Všichni se už zase vrátili k práci, jen Sakura na něj zírala jako v transu. Nevěděla, co ji na něm tak okouzlilo. Jeho rudé vlasy spadající do čela, jeho lhostejný výraz ve tváři, a nebo ty krásné, černou tužkou obtažené, modré oči, které ji doslova hypnotizovali? Na zádech ucítila nervózní pohled svého kluka.
„A j-já jsem.. to-totiž… mé jméno je... j-jmenuji se…j-já,“ snažila se ze sebe vypravit něco, co dávalo smysl. Jeho pohled ji upoutal natolik, že nevěděla co říká.
„Sakura! Jmenuje se Sakura, Panebože,“ vykřikl naštvaně Shikamaru.
Ona jen smutně sklopila oči.
„Těší mě, Sakuro,“ řekl a podíval se na ni.
Zvedla hlavu a jakmile viděla, že se na ni dívá, začervenala se a radši ji zase sklonila.
„Jo, skvělý. Taky nás všechny velmi teší a jen tak mezi námi. Sakura je to MOJE holka,“ dodal načepýřeně Shikamaru.
Sakura zčervenala ještě více. Styděla se za něj, že tak vyvádí. Nejraději by taky něco řekla, ale už dobrou chvíli ji to se Shikamarem neklapalo, tak jako dříve. Nechtěla to dělat ještě horší. Chtěla jejich vztah udržet za každou cenu, a tak se po zbytek dne Gaarovi vyhýbala obloukem.

Za pár měsíců si už na něj všichni zvykli. Všichni až na Shikamara, který ho probodával pohledem, kdykoliv ho přistihl, že se jen koutkem oka podíval po Sakuře. K ní se, ale nechoval jinak.
„Proč na něj pořád tak civíš?“ Zeptal se jí šeptem.
„Já necivím. A i kdyby tak ti to může být jedno. Já si můžu civět na koho budu chtít,“ zašeptala rozzlobeně.
„Můžeš. Na všechny kromě něj,“ mírně zvýšil hlas.
„Odkdy máš právo mi diktovat co mám dělat?!“ Rozkřikla se na něj a praštila pěstí do stolu tak silně, že všichni, kteří byli v místnosti leknutím nadskočili.
„Od té doby co mi na tobě záleží. Pokud vím, ty chceš náš vztah taky zachránit, ale tím, že se budeš dívat po jiných klucích ho určitě neudržíš,“ odpověděl neméně hlasitě.
„Fajn, možná, že ani nechci,“ křičela.
„Nechceš? Skvěle! Takže tohle je konec!“ Zařval jí do obličeje a s prásknutím dveří odešel.
„To doufám!“ Zakřičela za ním ještě.
Když zjistila, že ji všichni pozorují otočila se k nim zády, ovšem nepřestala po očku sledovat jeho. Gaaru. Neuměla z jeho pohledu vyčíst co se mu děje v hlavě. Jeho pohled jí připadal nechápavý, vystrašený a soucitný zároveň. Nevěděla jak se má zachovat. Vzdychla a odešla.
„Sakuro!“ Zavolala za ní Hinata, ale zůstala sedět.
Hnědovlasý však na nic nečekal a vyběhl za ní.
Opírala se o zábradlí a plakala.
„Takže už jsi volná,“ řekl a chytil ji kolem pasu.
Lekla se tak, že málem spadla dolů.
„Neboj držím tě,“ zašeptal jí do ucha.
„Co tu děláš? Pusť mě,“ vzlykala.
„Ale no tak. Když brečíš, jsi vážně sexy,“ dodal vášnivě.
„Vážně? Myslí si to taky tvá přítelkyně?“ Zeptala se ironicky.
„Na ni teď zapomeň. Pořád otravuje. Stejně jsem ji nikdy nemiloval,“ řekl a otíral si rty o její tvář.
Píchlo ji u srdce. Hinata, byla její nejlepší kamarádka a ona se teď dozvěděla, že chudák Hin je až po uši zamilovaná do někoho kdo ji nikdy doopravdy nemiloval.
„A co její city, hm? To ti na ní ani trochu nezáleží?“ vpálila mu do tváře.
„Koho zajímají její city,“ odpověděl za začal ji líbat na krk.
„Mě ano! Mě zajímají city mých kamarádek! Proto bychom spolu nikdy nemohli být. Nikdy rozumíš?“ Křičela.
„Řekl jsem, že mě nezajímají ty její, ale ty tvé bych rád poznal na vlastní kůži,“ řekl klidně.
„Další věc, o které můžeš jen snít,“ setřela ho a snažila se mu utéct.
Jeho sevření bylo, ale příliš pevné.
„Hned ji pusť,“ řekl chladný hlas.
Sakuře zamrzla krev v žilách. To je přece…
Překvapený, Kiba stále přisátý k jejímu krku neochotně vzhlédl.
„A ty mě jako donutíš?“ Zeptal se ho pobaveně.
„Když budu muset…,“ odpověděl a zkřížil ruce na prsou.
„Takový pako..,“ zamumlal.
„Nevšímej si ho, kotě“ zašeptal jí do vlasů a jeho chladné rty se zase dotkly jejího krku.
„Řeknu to ještě jednou. Okamžitě ji pusť,“ zvýšil hlas rudovlasý.
Hnědovlásek mu ovšem nevěnoval žádnou pozornost. Gaara se zjevně vzdal myšlenky, že to půjde po dobrém a přibližoval se zezadu ke Kibovi.
Chytil ho za krk tak pevně, že byl nucen uvolnit sevření Sakuřiných rukou. Sakura se zděšeně dívala jak rudovlasý bezcitně drtí Kibův krk v rukách a z bezmoci se rozplakala.
„Nechte toho!! Nechte toho oba dva. Přestaňte! Prosím…,“ křičela v slzách.
Na Gaaru Sakuřin hlas fungoval lépe než Kibovi nadávky a kopance. Když viděl její zoufalý výraz okamžitě ho pustil. Kiba spadl na zem.
„Fajn, tak si ji nech! Stejně není o co stát,“ řekl a nasupeně odešel.
Rudovlásek se obrátil zpátky na Sakuru a pomohl jí vstát. Hypnotizoval ji pohledem.
Jeho oči říkali „Jsi v pořádku?“
Jeho rty však zůstaly zavřené. Nepřestal ji sledovat.
„No…t-tak.. D-díky..,“ řekla rozklepaně a obrátila se k odchodu. Ještě se na něj naposledy otočila a on zahlédl jak se v jejích smaragdových očích třpytí kapičky slz. Rozběhla se ke svému domu a on se jen mohl dívat jak mu mizí z dohledu. Natáhl ruku.
„Sakuro….,“ zašeptal neslyšně.

Nakonec ji našel. Seděla na schodech kousek od svého domu a plakala. Zem pod ní smočili kapky jejích slz. Připlížil se k ní zezadu a položil jí ruku na rameno. Prudce se k němu otočila a když zjistila, že je to on rozplakala se o to víc. Neváhal a přisedl si k ní. Objal ji rukama kolem ramen a houpal ji v náruči. Sakura pořád vzlykala, ale teplo jeho těla, jeho vůně, vůbec pocit, že není sama ji uklidňoval. Když se dostatečně uklidnila utřela si rukou slzy a zvedla hlavu. Nedíval se na ni. Díval se někam do dálky, ale jeho ruce ji nepřestávaly hladit po zádech. Teprve až ucítil na tváři její pohled podíval se na ni.
„Proč… proč tohle děláš? Proč…?“ Ptala se ho a napjatě očekávala odpověď, které se však nedočkala. Rudovlasý ji chvíli hypnotizoval očima, ale pak uhnul pohledem a zamyšleně se díval do dálky před sebou. Sakura se opřela o jeho hruď, vdechovala jeho vůni a čekala na odpověď. Ve chvíli, kdy se chtěla zvednou, že půjde domů ji zastavil jeho hlas.
„Nechceš se projít?“ Zeptal se.
Růžovovláska mlčky přikývla.
„Jdi se nejdříve převléct. Jsi celá mokrá. Nastydla by jsi,“ řekl bez náznaku ironie.
„J-jasně. Půjdu .. se převléknout… Převléknu se.. a pak… až se převléknu .. to budu už převléknutá a..,“ blekotala pořád dokola.
„Počkám tady,“ umlčel ji.
„Dobře,“ souhlasila a pospíchala ke svému domu.
Když celá zadýchaná doběhla ke svému domu rychle odemkla, zula si boty a zamířila do svého pokoje.
První její ruka zavadila o černé tričko s velkým výstřihem, krátkou bílou sukni a síťovaných punčocháčích. Prohlédla se v zrcadle.
Taková já přece nejsem, říkala si v duchu a oblečení si zase sundala.
Nakonec si oblékla pohodlné červené tričko, bílou mikinu a černé džíny. Moc jí to slušelo. Odešla do koupelny, aby si rozčesala vlasy. Její oči zůstali viset na světle růžové rtěnce. Nakonec přeci jen otevřela její víčko a lehce si přetřela rty. Nakonec se navolala máminou voňavkou.
Co to dělám? Ptala se sama sebe.
Proč jsem tak nervózní? Vždyť o nic nejde ne? Je to kamarád jako každý jiný… jen kluk z party kámošů nic víc. Je to jako kdybych šla ven s Ki- Tam se ve svých myšlenkách zastavila.
Ještě včera by to dořekla bez problémů, ale po dnešním incidentu ho už nemohla považovat za kamaráda. Nadechla se a stiskla kliku u dveří. Pořád tam byl. I po půlhodinovém čekání zaviněné jejím fintěním tak stále čekal. Neváhala. Zavřela dveře a vydala se k němu. Už byla skoro u něj, ale on jí nevěnoval pozornost. Stále hypnotizoval kopce daleko před ním.
„Promiň, že si musel tak dlouho čekat,“ začala, aby odvrátila jeho pozornost.
Konečně se k ní otočil.
„V pořádku…, můžeme?“ Zeptal se a zvedl se ze schodů.
„Jasně,“ řekla růžovovlasá a následovala ho po cestičce vedoucí do parku.
Kolem bylo spoustu řvoucích dětí a maminek, které si četly na lavičkách. Spoustu lidí tu venčilo psy nebo rekreačně běhali. On stále nic neříkal. Pro Sakuru bylo to ticho už nesnesitelné.
„Měl jsem ho tam rovnou zabít,“ zamumlal ve chvíli, kdy chtěla z úzkosti začít mluvit o počasí.
„Ne, to neměl,“ odpověděla téměř okamžitě.
„Když jsem viděl, jak se na tebe lepí a ocucává tě tak…,“ povídal rozrušeně.
„Tak?“ Pomáhala mu nedočkavě.
„No.. řekněme, že jsem nebyl zrovna šťastný,“ odpověděl vyhýbavě.
„Proč? Vždyť ti to mohlo být úplně jedno,“ řekla dívajíc se mu do tváře.
„Sakuro, od prvního okamžiku co jsem tě uviděl mi rozhodně nejsi jedno,“ vzdychl.
„Myslíš, jak sem ti ani nedokázala říct jak se jmenuji?“ Zeptala se ironicky.
Usmál se. Bylo to poprvé co viděla úsměv na jeho rtech.
„Jo, to přesně myslím,“ nepřestával se usmívat.
„Proč vlastně?“ Zeptal se jí.
„Asi jsi mě zhypnotizoval,“ řekla se smíchem.
„A čím, prosím tě?“ Vyprskl smíchy.
„Tím tvým pohledem… byl takový, hypnotizující,“ vysvětlovala.
„To proto, že jsem od tebe od nemohl odtrhnout oči,“ řekl naprosto vážně.
Dřív než mohla Sakura něco říct, zase otevřel pusu.
„Co bys mi řekla, kdybych ti pověděl, že jsem do tebe celou dobu co se známe zamilovaný?“ Zeptal se a podíval se růžovovlásce do očí.
„Řekla bych, že sem na tom stejně. Co bys mi pak, řekl ty?“ Zeptala se s úsměvem.
„Nic,“ odpověděl.
Pak se usmál a políbil ji. Byla tak šťastná. Nemohla uvěřit, že to o čem už tak dlouho snila se stalo skutečností. Vrhla se mu kolem krku a on ji zvedl do výšky. Opřel si hlavu o její rameno a stiskl ji tak, jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit.