I will always be by your side

„Hinato! Jdi pryč! Zachraň se, slyšíš?!“
Slyšela jsem moc dobře. Jeho slova jsem slyšela tak zřetelně, jako kdyby vycházela z mé hlavy. Přesto jsem je paličatě odmítla poslouchat. Dívala jsem se na něj. Uvězněný v tom jeho elektromagnetickém vězení vypadal tak bezmocně. Sklouzla jsem pohledem na jeho věznitele a kousla se do rtu. Moc dobře jsem věděla, že proti němu nemám nejmenší šanci, ale už jsem to nemohla vzdát. Ne teď… ne tady. Mé nohy se rozhodně pohnuli vpřed.
„Hinato! Co to děláš? Uteč! Slyšíš mě?“
Jak ráda bych utekla. Utíkání bylo něco, co mi šlo vážně výborně. Vždycky jsem byla zvyklá utíkat, vzdávat se a volit tu nejsnadnější cestu. Tentokrát jsem, ale útěk v plánu neměla. Jak bych mohla opustit osobu mě dražší něž vlastní život?
Bez jakéhokoli váhání jsem se rozběhla proti nepříteli.
„Hinato!“ Volal v zoufalství, protože věděl, že teď už mě nic nezastaví.
Ani jsem se nestihla vzpamatovat a letěla jsem vzduchem na druhý konec řeky. Prudkým nárazem jsem přistála na kameni.
„Hned přestaň! Nemáš šanci ho porazit, Hinato! Jestli neutečeš, zemřeš!“
To jsem věděla i bez něj, ale byla jsem pevně rozhodnutá dokončit co jsem začala.
„Jak bych mohla utéct? Jak bych mohla opustit milovanou osobu a sama se zachránit? Kdybych teď utekla ztratím něco důležitějšího než svůj život… důvod proč žít!“
Ta slova jsem až křičela abych se ujistila, že mě slyšel.
„Co tím myslíš? Jaký důvod?“ Díval se na mě nechápavě.
Povzdechla jsem si. Takové vysvětlení mu asi nestačilo. Za ty dlouhé roky co jsem v jeho blízkosti zapomínala dýchat a ztrácela vědomí si ničeho nevšiml?
„Myslím tím…,“ zhluboka jsem se nadechla, „ty jsi ten důvod, Naruto. Ty mi dáváš sílu. Díky tobě stojím tady. Díky tobě jsem neutekla.“
Jeho zmatený pohled mě pálil do tváře. Bylo jasné, že nevěděl co mi na to má odpovědět. Ani já sama nevěděla co jsem chtěla slyšet.
„Tak to by stačilo! Chce se mi zvracet,“ řekl znechuceně můj protivník.
V mžiku byl u mě a drtil mi krk ve velkých studených rukách.
„Nech ji být!“ Vykřikl Naruto.
Z jeho hlasu šlo poznat, že byl naštvaný, ale uvnitř jeho vězení nemohl dělat prakticky nic.
Nepřítelovo sevření mi činilo velké potíže s dýcháním.
„Tak už to ukončíme,“ řekl a vytáhl dlouhý meč schovaný za zády.
Z toho pohledu mi ztuhla krev v žilách. Tak tohle bude opravdu konec? Takhle umřu? Zavřela jsem oči abych se nemusela dívat na svůj konec. Po chvíli jsem ucítila ostrou bolest. Bezmyšlenkovitě jsem otevřela oči a uviděla jeho meč zapíchnutý v mém levém boku. Nechápala jsem. Proč nezasáhl žádný životně důležitý orgán? Tím by mi zajistil okamžitou smrt. Asi mě nechtěl hned zabít. Chtěl mě jenom znehybnit, což se povedlo perfektně.
Uvolnil sevření a já se svezla na špinavou zem.
„Hinato!!!“
I když mě bolest omračovala jeho hlas jsem slyšela perfektně. Byl rozzuřený.
Nevím co bylo horší. Jestli ta bolest nebo vědomí, že jsem bezmocná. Že jsem neudělala nic, co by mu alespoň trošku pomohlo. Nepřítel vytáhl meč a obrátil se ke mně zády.
Potůčky krve mi stékali po oblečení a zabarvovali zem pode mnou načerveno. Přitiskla jsem si dlaň na ránu, abych zastavila krvácení. Ještě jsem nebyla připravená zemřít.
„Za to zaplatíš!“ Slyšela jsem známý hlas.
Motala se mi hlava, ale přesto jsem jasně viděla jak se jeho krásné modré oči mění na zuřivě rudé. Zmocnila se mě panika. Oranžové světlo mě oslepovalo. Proč se to děje?
„N-naruto… promiň….m-mi…to….,“ to byla má poslední slova než jsem upadla do bezvědomí.

Z černé temnoty spánku mě probral studený vítr a šustění stromů. Pomalu jsem začala otvírat oči a zjistila jsem, že letím lesem. Někdo mě držel v náruči. Podívala jsem se mu do tváře. „N-naruto?“
„Hinato!“ Hned se zastavil.
Položil mě na zem a opřel o strom. Nebyl sám. Rozeznávala jsem obličeje Kiby, Shina, Choujiho a Sakury. Všichni se na mě upřeně dívali.
„C-co … se stalo?“ Zeptala jsem se a přese všechnu bolest, kterou jsem cítila jsem se snažila postavit.
„No.. byla jsi v bezvědomí. Ostatní nás našli v čas a Sakura vyléčila většinu tvých zranění,“ odpověděl Naruto a něžně mě zatlačil zpátky do sedu.
„Děkuji,“ obrátila jsem se pohledem na Sakuru.
Ta jen kývla.
„A.. co se stalo s ním? Myslím tím co tě uvěznil? Pamatuji si oranžové světlo. A jak ses vůbec dostal ven? Jak jsi ho porazil?“
Myslím, že byl hodně zaskočený množstvím mých otázek.
„Porazil jsem ho s malou pomocí Kyuubiho,“ řekl a usmál se úsměvem odhalujícím jeho krásné bílé zuby.
„A jak.. ? Myslím… jak to, že se objevil? Myslela jsem, že se probouzí jen když se pořádně naštveš.. Jako třeba když sis myslel, že Sasuke zemřel.“
Věděla jsem, že teď už dokáže jeho chakru vyvolat i potlačit svou vůlí, ale chtěla jsem zjistit, jestli ji vyvolal úmyslně nebo kvůli mně.
„Tenhle způsob myšlení jen dokazuje, že nemáš tušení co pro mě znamenáš. Když jsem si myslel, že je po tobě.. myslíš, že jsem se dokázal ovládnout?“
Srdce mi bušilo dvakrát rychleji než by mělo. Řekl, že nemám tušení co pro něj znamenám… nikdy mi nic podobného neřekl.
„No… měli bychom už jít,“ upozornil nás Kiba.
„Jděte napřed. Hinata si musí ještě odpočinout,“ řekl Naruto.
„Já jsem v pohodě,“ řekla jsem, ale už byli pryč z dosahu mého hlasu.
Dívala jsem se na něj. Oči měl upřené na mé krví nasáklé oblečení a mračil se.
„T-ty se na mě zlobíš… Naruto?“ Zeptala jsem se.
Cukl sebou jako kdybych ho vytrhla z hlubokých myšlenek.
„Samozřejmě, že se zlobím,“ řekl, ale neznělo to nijak naštvaně.
Vzdychla jsem.
„Ale nezlobím se na tebe!“ Řekl rychle.
„Zlobím se na sebe. Jsem naštvaný, že jsem nebyl dost silný tomu zabránit. Díky mě si mohla umřít.“
Nevěděla jsem co na to říct. Snažila jsem se vymyslet lepší odpověď než „To není pravda“
„Hinato…,“ řekl.
Asi jsem přemýšlela déle než jsem myslela.
„Vysvětlíš mi někdy to co jsi dneska řekla… víš co myslím…“
Mluvil semnou, ale díval se skrz mě někde do dálky.
„N-no… J-já…,“ zkoušela jsem to, ale stejně jsem nakonec sklopila hlavu, neboť jsem cítila jak mi hoří tváře.
Nakonec to byl on kdo mě zachránil před povinností odpovědět.
„Měli bychom jít… ve vesnici na nás už čekají,“ řekl na natáhl ke mně ruce aby mě mohl zvednout do náručí.
„To je v pořádku můžu chodit,“ řekla jsem, protože z myšlenky, že by jsem mu byla tak blízko se mi motala hlava.
Když jsem se chtěla zvednout moje tělo ale kladlo odpor.
„Ani náhodou,“ řekl a opatrně mě zvedl ze země.
Rozběhl se tak rychle jako normálně. Skoro to vypadalo, že mu moje váha nedělá žádné potíže. Ze strachu, že spadnu jsem se bezmyšlenkovitě chytla jeho krku. Hned jak jsem si to uvědomila zase jsem zrudla.
„Nemáš teplotu Hinato? Jsi nějaká horká,“ řekl a já zrudla ještě více.
„Měla by jsi spát,“ poznamenal.
„To je v pohodě… nepotřebuji spát,“ řekla jsem.
Za pár minut se mě, ale zmocnila únava a tak jsem se rozhodla, že ho alespoň pro jednou poslechnu. Opřela jsem si hlavu o jeho hrudník, zavřela oči a vdechovala tu jeho krásnou levandulovou vůni.

„Ano, ano Hinata Hyuuga. Tak statečné děvče,“ slyšela jsem tichý hlas, když jsem se konečně probudila.
Ležela jsem v bílém pokoji se smetanově žlutými žaluziemi. Nemocnice.
„Přinesli ji včera večer.. vypadala tak slabá,“ poslouchala jsem sestry za dveřmi. Zaposlouchala jsem se do jejich hovoru a v tom jsem uslyšela přibližující se kroky.
„Kibo, Shino přišli jste ji navštívit? Ještě bude asi spát. Je hned za těmi dveřmi,“ řekla sestra a opatrně otevřela dveře.
Kluci vešli dovnitř a sestra zavřela dveře. Vypadali dost překvapeně když zjistili, že jsem vzhůru. Pokusila jsem se na tváři vykouzlit úsměv. Kiba na rozdíl od Shina, který se držel spíše zpátky, dlouho neotálel.
„Hinato, jsi v pořádku?“ Sedl si na okraj mé postele a chytil mě za ruku.
„Tak sem se bál, že se ti něco stane.“
„Já jsem v pořádku… vážně! Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho.
„To bude Naruto rád, až to uslyší,“ řekl.
„N-naruto?“ Podivila jsem se.
„Ano… měl o tebe velký strach. Včera tady s tebou byl celou noc. Strašně si to vyčítá,“ řekl a podíval se jako kdyby to bylo úplně jasné.
„Říkal, že se tu za tebou dneska staví,“ řekl Shino.
„Jo…,“ na nic jiného jsem se nezmohla.
Chvíli bylo ticho, které přerušila Sakura.
„Shino, Kibo máte se hned hlásit u Tsunade. Má pro vás nějakou misi. Jé Hinato ty už jsi vzhůru? Jak ti je?“ Obrátila se na mě.
„Fajn, už je to lepší,“ zalhala jsem zase.
„Tak mi půjdeme Hinato… uzdrav se,“ řekl Kiba a políbil mě na čelo.
Cítila jsem se kvůli němu hrozně. Věděla jsem, co ke mně cítí, ale taky jsem věděla, že jeho city nikdy nemůžu opětovat… Mé srdce bilo pro někoho jiného.
Dveře se zavřeli a já zůstala sama. Za ne dlouhou jsem, ale opět uslyšela kroky. Dveře se otevřeli a vstoupila sestra.
„Máte další návštěvu, slečno Hinato,“ řekla a ustoupila stranou.
Do pokoje vešel Naruto.
„Tak já vás tady nechám o samotě,“ řekla sestra a mrkla na mě.
Naruto měl sklopený pohled a vypadal nešťastně. Po chvilce konečně vzhlédl a uviděl jak se na něj zvědavě dívám.
„Hinato díky bohu, že žiješ!“ Řekl a přisunul si plastovou židli blíž k mé posteli.
„Žiji jen díky tobě,“ řekla jsem.
„Ne…,“ odporoval a odvrátil pohled.
„Já jsem dovolil aby ti takhle ublížil,“ řekl a zaťal pěsti.
„Není to tvá chyba… kdybych byla silnější…tak-“
„Hinato…,“ přerušil mě, „víš jak jsi řekla… tehdy…, že já jsem tvůj důvod proč žít…tak… proč?“ Zeptal se mě dívajíc se do země.
Srdce se mi zastavilo. Doufala jsem, že to už nebude rozebírat. Polilo mě horko. Co jsem mu na to měla pro boha říct? Polkla jsem.
„P-protože… j-já…,“
Tak fajn… už jsem se tomu vyhýbala pět let. Musím mu říct pravdu.
„protože … už je to pár let… co tě znám a j-já.. cítím, že… že už bez tebe nemohu žít… Já… já tě totiž, Naruto… miluji“
Poslední slova jsem až šeptala, ale stejně nebyla šance, že by je neslyšel.
Konečně se na mě podíval. Jeho oči byli vlhké. Nedokázala jsem se si vysvětit jeho reakci. Díval se mi do očí a pak sklouznul pohledem na obvaz na mém břiše.
„Je mi to tak líto,“ řekl a hladil mé bolavé břicho.
„Odpusť mi to,“ prosil.
„Co bych ti měla odpouštět. Díky tobě jsem našla sílu říct ti, že-“
Tu větu jsem nedokončila. Z ničeho nic se ke mně sklonil a jeho rty se lehce dotkli mých. Ani jsem nestihla zrudnout. Chytil mě za ruku a podíval se mi do očí.
„Už nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo. Slibuji,“ řekl a otíral si mou ruku o tvář.
„Jak to chceš zařídit?“ Zeptala jsem se skoro bez dechu.
„Tak, že už tě nikdy nenechám samotnou.“