Má to smysl?(sasusaku povídka part 1)

V Konoze už zase pršelo. Poslední měsíc prší skoro pořád. I když Jaro už začalo před měsícem, vůbec příroda nevypadá, jak by měla. První den jara všechyn sakury začaly kvést, ale teď její listy plavou v proudu deště.
Dívala jsem se na ně pod střechou pracovny Tsunade. Poslala mě před chvílí na misi, ale já se zastavila, jelikož jsem pochopila, že jsem jako ten list sakury. Ani si neuvědomuji, že jednou mě ten proud, který mě nese k jeho konci, určitě zabije. Ale co mi tak asi zbývá jiného? Sasuke odešel před třmi lety a já se z toho ani nevzpamatovala. Nikdo by to o mně ovšemže neřekl.Jsem docela silná. Každý den trénuji po pěti, po šesti hodinách.
Každý den chodím na misi, jako tělo bez duše. Zvládám jí perfektně, dokonce někdy lépe, než Naruto. Ale má li takový život smysl, když nic necítím? Má li smysl žít v tomhle bezvýznamném pro mě světě, jestli už rok jsem se neusmívala? Žiju jenom kvůli tomu, abych někomu zachránila život, který určitě má smysl.

Tahle mise byla až dost pro mě těžká. Pěkně jsem si poranila ruku a pravou nohu. Díkybohu, že jsem jedna na téhle misi. Nemám ráda, když okolo mě někdo stojí a mluví o doktorovi. Mise byla hotová, ale dost daleko bych se stejně nedostala. Krvácení nebylo příliš vlk, ale noha bolela strašně. Mohla jsem si ji vyléčit, ale neudělala jsem to. Opět do hlavy se mi dostaly věci o tom, že to nemá smysl. Radši ozdravím poraněné lidi, které byli obětí kyuubi, kterého jsem zabila.
Po hodině léčení jsem už neměla chakru. Všechny děti a staří lidé byli ozdraveni, takže jsem mohla jít domů. Po půl hodinovém běhu jsem našla jeskyňku. Tam jsem se ukryla od deště, který mi smáčel oblečení a vlasy.
Opět jsem se podívala na jediný list sakury, smáčený v dešti jako já, již uplavoval po dlouhé louži. Déšť byl ještě silnější a začal hurikán. Jeskyňka byla malá, takže jsem byla stejně smáčená. List Sakury se zaryl pod proudem padajícího deště do země a zmizel z mého dohledu.
Po tvářích mi začaly téci slzy. Strašně jsem na sebe nadávala, že jsem ufňukaná malá holka, která umí jenom brečet. Možná kvůli tomu jsem nemohla zastavit Sasukého. Byla jsem tak naivní, když jsem ho chtěla přesvědčit zůstat slzami.
Náhle do stromu sakury, který stál před jeskyňkou a který mi připadal jako já, udeřil blesk. Strom začal hořet a pak spadl. Déšť uhasil oheň, ale od stromu zůstaly jenom shořené černé větve.
Ráno déšť přestal, proto jsem se vydala na cestu. Noha už ani tak nebolela, ale vypadala strašně. Zaschlá krev po celé levé paži a právé noze by mohla vylekat jak malého dítěte, tak i ninju. Od boje mi zůstaly ještě takové zranění na tváři, na břiše a na rameni. Když jsem zabila kyuubi, jeho krev se roztříkla na mě, takže jsem byla celá od krve. Náhle za stromem jsem uslyšela hovor.
Tiše jsem se připlazila ke stromu a byla v úžasu.Nebyl to zdaleka hovor, byl to boj. Boj Naruta a Sasukeho. Oba dva byli vyčerpani, ale stejně boj pokračoval.
,,Nemáš cit!Když nemyslíš o sobě, pomysli o Sakuře! Pomysli o tom, že tam žili tvé rodiče! Copak ti ty slova nic neříkají?!"
,,Jak můžeš něco takového říkat! Viděl jsem, jak má rodina umírá! Svýma očima! Nikdo mě nepochopí a zdaleka ty ne!" dívala jsem se, jak Sasuke v rukách drží blesky. Blsky... Od malička jsem měla ráda blesky, ale když jeden blesk zabil jednu paní na ulici, strašně jsem se jich bála. Sasuke se už rozeběhl.
,,Naruto!" vykřikla jsem , právě včas, aby Naruto neudělal Rasengan.
,,Sakuro? Ne! Běž odsud! Ten idiot tě může zabít! Je rozzuřený neví co..!"chytila jsem Naruta za ruku.
,,Naruto! Prosím! Pojď domů! Pojď!"Naruto mě odstrčil za sebe.
,,Slíbil jsem ti něco Sakura-chan! To co slibuji, to dodržím!" náhle jsem si vzpomněla na ten strom. Možná jsem viděla svojí budocnost? Možná tyhle blesky mě zabijí?
,,Naruto!" vykřikla jsem ,ale neudělala jsem ani krok.V očích mě už nepálily slzy. Měla jsem tam sílu. Naruto se otočil. Viděla jsem jeho zmatený výraz.
,,Chci žít Naruto, jako normálný člověk. Bohužel to ale nepůjde. Prosím. Vrať se domů a všechno bude dobré. Já nechci...já nechci už víc! Mě stačí to, co mi udělal on!" podívala jsem se do strany, kde stál Sasuke s jeho kamenným výrazem. ,,Sakura-chan..."
,,Naruto! Jestli chceš bojovat, tak..." zavřela jsem oči, jelikož slzy už se probraly do očí.
,,Budš muset zabít ji." dořekl za mě Sasuke. ,,Zmlkni!" vykřikl Naruto.
,,Má pravdu. Budeš muset zabít mě."
,,Sakura-chan! Ty dáš život za toho, kdo ti rozbil srdce?!"
,,Nedávám život Jemu! Nevšiml sis Naruto? Nemá smysl žít, když pro nci nežiješ! Nemám nikoho! Nemám o co se prát ani o co bojovat! Tak už se rozhodni co chceš! Abych žila já, nebo aby žil Sasuke." Naruto byl zmatený. Opakoval mé jméno.
,,Ty," obrátila jsem se k Sasukému. ,,Jestli máš v plánu zabít Naruta, budeš muset zabít mě. Určitě to bude lehké pro tebe, nevidím v tom problém." Naruto se nevzmohl slova a od Sasukého jsem uslyšela jenom ,,Hm".
Sasuke vytasil svůj meč a běžel ke mně. Můj kamenný výraz v obličeji by mohl někoho astavit, ale ne Sasukého. Jednou to zastavilo Gaaru, když chtěl mě udeřit. Tam jsem to ale dělala úmyslně. Tady jenom pro to, že už všechno bylo jedno. Sasuke použil Sharingan, ale ne na mě. Na Naruta. Proto se nemohl pohnout.
Každým krokem byl blíž. A když už byl dost blízko aby mě zabil, náhle jsem se přestala kontrolovat. Histerický smích jsem měla jenom dvakrát v životě.
Prvný byl, když mi oznámili, že Sasuke chce zničit Konohu a málem zabil Naruta. Tohle byl druhý. Sasuke se zastavil a díval se na mě. Nevzmohl se slova, ani já ne.
,,Proč stojíš, Sasuke-kun? No taak!!! Je to hračka zabít mě! Jednou ránou! No tak! Hahaha!" jiní by určitě řekli, že jsem se pomátla. Že jsem se zbláznila pod tíhou tohoto života, ale Sasuke udělal jednu divnou věc, která by mě nenapadla ani ve snu.
Přiblížil se ke mě a objal mě.